Důležité rady a praktické postřehy při práci v hudebním studiu
Zkreslení audiosignálu jako tvůrčí prvek
S příchodem elektrofonické kytary byla odstartována éra přebuzených lampových zesilovačů, kde se z nežádoucího zkreslení postupně vytvořilo cosi, o čem se mezi rockery začalo mluvit téměř se zbožnou úctou. Nejrůznější lampová zapojení či jejich polovodičové simulace zaměstnávaly početné týmy firemních konstruktérů a krabičky napodobující ta nejúžasnější zkreslení s teplým, kulatým, měkkým, brutálním či jinak poznamenaným zvukem se staly mezi rockery velmi žádaným artiklem. Nebylo málo těch, kteří fenoménu přebuzené kytary propadli natolik, že zapomněli řešit samotnou muziku!
V elektronických obvodech pro studiové zpracování audiosignálu však bylo minimální signálové zkreslení vždy prioritní záležitostí a patřilo k základním vlastnostem každého studiového vybavení. Navzdory tomuto požadavku ale máme co dělat s nesporným faktem, že většina studiových nadšenců se celý život "pídí" po modelech, které dodávají hlasům a nástrojům ještě něco víc než jen brilantní čistotu (už v samotném výrazu brilance se zde objevuje určitý rozpor, neboť tento termín bývá technicky spojen s určitým narušením hladkého průběhu ve vrchním spektru). Řada legendárních lampových mikrofonů, pre-ampů, mixů, multitracků či procesorů se stala "kořením" hudebních snímků právě díky svému unikátnímu, charakteristickému a nenapodobitelnému zvuku.
Z hlediska zkreslení by se přístroje využívané ve studiové technice daly rozdělit v podstatě do tří kategorií: V první jsou ty, které se naoko tváří, že pracují bez zkreslení, ale my si je vybíráme právě podle atraktivity zabarvení zvuku, tedy stavu, kdy je (většinou při vyšším vybuzení) signál obohacen o jemné harmonické zkreslení (mikrofony a mikrofonní předzesilovače, poslechové monitory). Do druhé kategorie můžeme zařadit přístroje, u kterých je snaha o minimální zkreslení skutečnou realitou (AD a DA převodníky, bezdrátové systémy, většina výkonových zesilovačů, DI boxy). Třetí kategorii tvoří všechny procesory, které dynamicky, frekvenčně či jinak mění původní parametry signálu - jedná se tedy o řízené zkreslení spojené s příslušným procesem, které se projevuje nejvýrazněji při změnách tvaru signálové křivky. Každý takový proces může být ale doprovázen dalšími typy zkreslení jako vedlejším (nežádoucím) produktem (například fázové posuny u frekvenčních filtrů). I takové vlastnosti ale mohou při hudební produkci činit daný model jedinečným a zvukově nezaměnitelným.
Celá éra studiového "středověku", prakticky až do období uplatnění špičkové polovodičové techniky, byla poznamenána snahou vypořádat se na jednom konci dynamického rozsahu se šumem a omezit v maximální míře slyšitelné zkreslení na konci opačném. Neťukal by si dnes náhodou pan Edison na čelo? Představte si, že se mu dostala do rukou současná digitální technika, která umožňuje záznam zvuku s odstupem šumu až 140 dB, kde se zkreslení počítá na tisíciny procenta. Co myslíte, nechal by si tu čistotu narušit pomocí různých simulátorů magnetického záznamu, lampového zkreslení a dalších obvodů, které přicházejí často ke slovu i ve fázi masteringu? Kdoví, možná by chápavě pokýval hlavou a poznamenal:
Příště: Zpětná vazba
