V historii rockové kytary nalézáme celkem hodně případů, kdy se naskýtá otázka, jak by se asi vyvíjela kariéra a osobnost těch kytaristů, kteří sice svým přestupem ke známější kapele získají určitou proslulost (a tím pádem i výhody z ní plynoucí), ale po ukončení angažmá se marně snaží překročit svůj stín, nastavený právě svým minulým působením.
Buď se tito kytaristé z obecného povědomí zcela ztrácejí (např. Eric Bell, Peter Banks, Eddie 'Fast' Clarke, Ray Fenwick, Danny Kirwan...), či se vynořují až po delší době a jejich statut je založen právě na jejich původním feelingu (Peter Green, Bernie Marsden, Micky Moody...), někteří se ani nestačí projevit a většinou zůstanou (neprávem) zapsáni již jen jako "náhradníci" (Tommy Bolin...) nebo "ti, kteří stáli za zády hvězd" (Mick Ronson...). Další kategorie jsou pak tvořeny kytaristy, jejichž (jakkoli kvalitní) sólové počiny zůstávají ve stínu jejich předchozího působení (Trevor Rabin, Tim Renwick, Andy Fairweather-Low, Snowy White...) a nebo je jejich hvězdné angažmá zcela vysaje, a pak záleží jen na síle jejich osobnosti, jak naváží na svou původní kariéru - což je mj. právě případ Micka Taylora...
Ve srovnání s ostatními vyhlášenými bouřliváky kytarového světa je Taylor vyloženě nenápadná osobnost, která na první pohled rozhodně neprozrazuje obrovský tvůrčí a zejména interpretační potenciál. Ale už když si uvědomíme, že jen u Johna Mayalla přispěl na tak výrazná alba, jako např. Bare Wires či zejména Blues from Laurel Canyon (nehledě na fakt, že u Bluesbreakers vydržel déle než kdokoli z jeho předchůdců) a s Rolling Stones se podílel na deskách, které jsou obecně počítány k jejich nejlepším dílům (za všechny stačí uvést Sticky Fingers), tak je hloubka a šíře jeho feelingu zcela evidentní.
Koneckonců, existuje dosti velké procento fanoušků Rolling Stones, které právě na toto období pohlíží jako na jednu z nejlepších a nejvyzrálejších etap jejich vývoje, kde se již kapela zbavila přílišné syrovosti a neučesanosti svých počátků a ještě neupadla do autorské nevýraznosti let následujících. V každém případě se Taylor významnou měrou podílel na odklonu od předchozího soundu, občas i silně poznamenaného zvukomalebnými snahami Briana Jonese, a nasměroval kapelu k celkově rockovějšímu a bluesovějšímu vyznění.
První nahrávky
Michael Kevin Taylor se narodil 17. ledna 1949 ve Welwyn Garden City v Hertfordshire a vyrůstal v Hetfieldu, na předměstí Londýna. Na kytaru začal hrát již ve svých devíti letech, kdy se jednak nechal inspirovat svým strýcem, který ho naučil pár akordů, jednak byl naprosto ohromen skupinou Bill Hayley & His Comets, na jejíž koncert ho vzali rodiče. Podle svých vzpomínek se právě tehdy rozhodl, že by chtěl hrát v nějaké kapele.
Svému předsevzetí se opravdu nezpronevěřil. Už jako teenager byl členem několika studentských skupin, z nichž stojí za zmínku jak The Strangers, kde hrál v letech 1962-1964 a u kterých si začal pilovat svůj styl i na prvních veřejných vystoupeních, tak The Juniors, což byla kapela, ve které se setkal s Johnem Glascockem (bg, později u Jethro Tull) a s níž dokonce v srpnu 1964 vyprodukoval u labelu Columbia singl There's a Pretty Girl/Pocket Size. To mu ale nestačilo, a tak se stal spolu s Glascockem roku 1965 členem významnější skupiny The Gods. Významnější i z hlediska rockové historie, protože z The Gods se později rekrutovali dva členové Uriah Heep, jedné z nejvýznamnějších hardrockových kapel vůbec, Ken Hensley (key, voc) a Lee Kerslake (dr, u The Gods hrál v tomto období na kytaru). I když podle svých slov Taylor nebyl tak úplně plnoprávným členem kapely a v podstatě s nimi víceméně hostoval, přesto s nimi natočil singl Come on Down to My Boat Baby/Garage Man, který vyšel v květnu 1967. V této době se výrazně orientoval na blues a jeho hlavními vzory byli mj. B. B. King, Freddie King a Albert King. Všechny tyto své zkušenosti pak zhodnotil jednoho červnového večera roku 1966, kdy se šel podívat na koncert Johna Mayalla a jeho Bluesbreakers.
John Mayall's Bluesbreakers
Bluesbreakers měli tehdy období, kdy si přestávali rozumět s Ericem Claptonem. Tento tehdy již proslulý kytarista se hodlal zařídit víc podle svého a červnový koncert, o němž mluvíme, byl jedním z vystoupení, na které prostě nepřišel (oficiálně se sice tvrdí, že ho zmeškal, ale Clapton, maje za sebou první nadšené sessiony s Jackem Brucem, zase tak moc zpátky nechvátal). Taylor se tehdy nesměle nabídl Mayallovi, že by si s nimi zahrál. Výsledek byl nakonec takový, že jeho vystoupení nadchlo nejen diváky, ale i samotného Mayalla. Než se ovšem mohli domluvit na případné spolupráci, Taylor hned po závěru koncertu odešel, domnívaje se ve své plachosti, že bylo už více než troufalé zahrát si s Bluesbreakers na pódiu a že už by tedy neměl moc obtěžovat. Nenechal na sebe ani žádný kontakt.
Claptona u Mayalla nakonec nahradil Peter Green, ale když ten pak na jaře 1967 odcházel, vzpomněl si leader Bluesbreakers na ono červnové vystoupení a přes inzerát nakonec Taylora sehnal.
Mick se tedy stal členem Mayallova sdružení a navázal tak na odkaz Claptona a Greena. Dlužno říci, že velmi úspěšně. Jeho přirozené cítění blues a výrazný cit pro souhru z něj ve velice krátké době učinily věhlasnou osobnost, která k Bluesbreakers dokonale zapadla. Navíc jeho hra vyhovovala Mayallovi i z toho důvodu, že Taylor byl z hlediska celkového vyznění velmi tvárný, nešel do konfliktů osobních, hudebních ani stylových, takže skupina začala znít velmi kompaktně a vyzrále. Když si Mickův vklad srovnáme s jeho předchůdci, dalo by se říci, že šlo o zlatou střední cestu mezi Claptonovou výbušnou nekompromisností a jednoznačným frontmanstvím a Greenovou subtilitou a uzavřeností.
Jako člen vyhlášené kapely si Taylor utvrdil svou pověst nejen na dlouhých turné, ale i na deskách, z nichž zejména Blues from Laurel Canyon patří do zlatého fondu bluesové a bluesrockové kytary.
Rolling Stones
Když v létě 1969 odešel od Rolling Stones Brian Jones (přesněji řečeno, byl odejit), dohadovali se zbylí členové na možné náhradě. Po zcela bezvýsledných kontaktováních Erica Claptona a Rona Wooda (mezi jinými) padla nakonec volba na Taylora, který se zrovna odpoutal od Mayalla s vidinou vlastní sólové dráhy. Mick, pozván nejdřív do studia na dokončení skladeb Honky Tonk Woman, Gimme Shelter, Live with Me a Living Cup, si jen tak zahrál, ale několik dní nato mu Jagger zavolal s nabídkou stálého členství. A Taylor po týdnu rozhodování nakonec přijal a stal se tak na více než pět let členem jedné z nejlegendárnějších skupin historie rockové muziky.
Jeho vklad byl postaven zejména na dvou věcech - na neoddiskutovatelném bluesovém feelingu a virtuózní hře na kytaru, která tvořila potřebnou protiváhu Richardsovu rozevlátému stylu. Je to znát nejen na několika skladbách na Let it Bleed, ale už i na live desce Get Yer Ya Ya's Out. Nejvýraznější je však na Sticky Fingers, které osobně řadím k pěti nejlepším deskám Rolling Stones za celou dobu jejich kariéry (obecně je řazeno mezi 100 nejlepších rockových desek a 50 nejlepších kytarových alb). Celé album je unikátní ukázkou jeho hry. Ze skladeb, ve kterých je jeho kytara zvláště výrazná, můžeme uvést např. Sway, Can't Your Hear Me Knocking či závěrečnou Moonlight Mile. I na dalším LP Exile on Main Street se Mick projevil výrazně nejen ve své skladbě Ventilator Blues, ale i v dalších věcech jako All Down the Line či Soul Survivor. Jeho kytara se prostě do celkového soundu Rolling Stones vepsala nesmazatelným písmem (zvláště např. Winter, Time Waits for No One atd.).
Jenže jak postupovala sedmdesátá léta, Taylor začal cítit, že by to mohl zkusit zase jinak. Na jeho rozhodnutí odejít z kapely se nijak zvlášť nepodepsala skutečnost, že následná alba (Goats Head Soup, It's Only Rock 'n' Roll) neměla takový ohlas, jak se očekávalo, ale spíše vnitrokapelní vztahy. Neustále sílící rozpory s Richardsem, který se po počátečním nadšení nad novým kytaristou stával stále nevrlejším a uzurpátorštějším, neochota kapely pracovat na jeho skladbách, více a více narůstající pocit určité vyděděnosti a zejména zcela ubíjející, fyzicky i psychicky nesmírně náročný styl života skupiny - to vše nakonec dospělo k tomu, aby se odhodlal jít za svými původními plány a pokusil se o sólovou dráhu (v polovině sedmdesátých let se vyprávěl takový příměr, že od Mayalla odešel Mick jako stále více stoupající osobnost bluesové kytary a od Rolling Stones se Taylor vypotácel jako nesmírně slavná, ale zato zdrogovaná, vypitá a otřesená troska).
Po vlastní ose
Hned po odchodu od Richardse a spol. se Mick dal dohromady s Jackem Brucem, baskytaristou a zpěvákem legendárních Cream. Projekt, jehož se účastnila i Carla Bley (key), moc dlouho nevydržel a Taylor se soustředil vedle stále se zvětšujícího počtu sessionů a hostování na realizaci sólové desky. Než mu roku 1979 vyšla, stihl si zahrát mj. s Ronem Woodem, Back Street Crawler, Mikem Oldfieldem, Johnem Phillipsem, Chrisem Speddingem, Herbiem Mannem, Little Feat, Gerrym Raffertym a také opět s Johnem Mayallem.
První album, prozaicky nazvané Mick Taylor, obsahovalo kolekci velmi silných skladeb (např. Leather Jacket, Alabama či Slow Blues), ale ohlas na něj byl v podstatě velmi slabý. Deska vyšla v době, kdy na hudební scéně probíhaly velmi silné změny. Klasický punk už měl sice vrchol za sebou, ale transformoval se do dalších substylů. Nejvýrazněji se ale začal projevovat nástup heavy metalu, v jehož prvotním rachotu a vodopádu energie prostě nebylo místo pro bluesrockové výlevy slavného, ale přece jenom už tak trochu "out" kytaristy. Mick se z toho poučil a v dalším období se koncentroval spíše na živé hraní a častá hostování. Mezi nejvýraznější aktivity tohoto období, které zhruba končilo až na přelomu osmdesátých a devadesátých let, patří jeho spolupráce s Alvin Lee Band, Johnem Mayallem, Bobem Dylanem a Carlou Olsson, našel si čas i na vlastní turné s vlastními kapelami, jejichž obsazení ale bylo vždy velmi nestálé. K Mayallovi se tak v podstatě vrátil (vždy v určitých časových úsecích), Dylanovi pomohl zejména s jeho vynikajícím LP Infields a u Carly Olsson zakotvil na delší dobu.
Devadesátá léta přinesla mj. i renesanci zájmu o hudbu šedesátých let a první poloviny let sedmdesátých. Pocítil to i Mick - nejen uvedením do Rock 'n' Rollové síně slávy (spolu s Rolling Stones), ale i daleko živějším ohlasem na své další sólové album, Stranger in This Town. Totéž se dá říci i o jeho koncertech, tentokrát se sestavou All Star Band (Dave Coffey - bg, Lyall Croft - dr). Určitou vyrovnanost přinesla také jeho úzká spolupráce s bluesrockovou zpěvačkou a kytaristkou Carlou Olsson. Samozřejmě, že oživení se dotklo i počtu jeho hostování, kdy k nejvýraznějším patří účast na projektu německé kapely Black Cat Bone.
Druhou polovinu devadesátých let Mick načal spoluprací se Snowym Whitem a roku 1997 sestavil kolem sebe další skupinu, která vedle dlouhých turné tvořila i jádro jeho dalšího alba A Stone's Throw.
Další léta jeho činnosti se až do dnešních dnů odehrávají v podstatě podle vzorce Carla Olsson + John Mayall + turné s vlastním kombem + studiové sessiony. V každém případě jde vždy o vysoce kvalitní a přitom velmi přirozený, bezprostřední přístup ke skladbě jako takové, k celkovému vyznění nahrávky či kapely a výrazný, ušlechtilý tón ve vázaných, plynulých linkách.
Kytary
Mickova osobnost byla dlouhá léta spjata s kytarami Gibson. I když v jeho rejstříku nalezneme i další nástroje, zejména fendery, v každém případě to byly gibsony, na nichž vystavěl svůj pověstný feeling. Vedle celé řady jím nejoblíbenějších vintage kytar - Les Paul Standard, mezi nimiž nalezneme i opravdové rarity, hraje Taylor i na reissue modely těchto řad (viz např. na Stranger in this Town). Oblíbil si i Customy z raných devadesátých let, vlastní Firebirdy, SG 10 a pololuby ES-335 (z pololubů bychom u něj našli i kytary Epiphone).
Fendery hrály a hrají v jeho výrazu důležitou roli i v současné době: "Gibson a Fender, to je klasika, u těchto značek víte, co můžete očekávat - a také to i dostanete." Preferoval hlavně stratocastery, ale v jeho sbírce jsou i telecastery, v jednom videu vystupoval i s Mustangem. U akustických kytar dává přednost třem značkám - Martin, Ovation a Gibson Hummingbird.
Aparáty
Stejně jako u kytar i u aparátů je Mick zarytým tradicionalistou. Základem jeho sestavy jsou vždy marshally a fendery. Z marshallů bychom mohli uvést mnoho typů a řad, protože Taylor je zvyklý používat jak 100wattové a 50wattové full-stacky i half-stacky, tak i jejich komba (má raději osazení 2 x 12"). U fenderů tak "rozmáchlý" není, tam se orientuje spíše na komba série Twin Reverb.
Nevyhýbá se ale ani dalším značkám. Poměrně silné zastoupení mají u něj např. Ampegy, a to modely VT40 (s power lampami 6550), VT22, GU35 (u Rolling Stones) a basový B15 či B25. Na svém prvním sólovém albu hrál přes Mesa/Boogie a Roland JC-120, v průběhu času vyzkoušel i aparáty Pignose, na turné roku 1984, kdy jezdil s Bobem Dylanem, zapojoval své kytary do aparátů Music Man...
Efekty
Efektová zařízení nehrála v jeho výrazu nijak zvlášť určující roli, takže se můžeme zmínit jen o dvou z nich, která si přes všechny módní vlny digitálů, retro-analogů, multiefektů, procesorů, modelerů apod. udržela jeho pozornost až do současnosti. Patří sem tedy Echoplex a wah pedály Jim Dunlop Cry Baby.
DISKOGRAFIE
A) MICK TAYLOR + JOHN MAYALL'S BLUESBREAKERS (základní, řadová alba včetně live a některých rarit a současných Mayallových formací):
Crusade (1967, Decca)
The Diary of a Band, Vol.1 (1968, live z roku 1967, Decca)
The Diary of a Band, Vol.2 (1968, live z roku 1967, Decca)
Bare Wires (1968/1994, Decca)
Blues from Laurel Canyon (1968, Decca)
Empty Rooms (1969, Decca)
Primal Solos (1977, live, záznam z koncertu z roku 1968, London)
Wake Up Call (1993, Silvertone Records)
Return of The Bluesbreakers (1985, live, záznam z června 1982 z Washingtonu, AIM)
The 1982 Reunion Concert (1994, live, záznam z roku 1982, obsahuje dost skladeb z Return of The Bluesbreakers, Repertoire Records)
Along for the Ride (2001, s John Mayall & Friends, Eagle)
70th Birthday Concert (2003, 2CD, pod hlavičkou John Mayaal & Bluesbreakers & Friends, Eagle)
+ účast na dalších nahrávkách Johna Mayalla, kdy byl Taylor ve studiu v základní sestavě, jako např. Back to the Roots (1971, roku 1988 vyšlo po remasteringu a dalších úpravách jako Archives to Eighties, Decca/Polydor)
Thru the Years (1971, Decca)
London Blues 1964 - 1969 (1993, Decca)
John Mayall Profile (1980, Repertoire)
The Masters (1999, použito jako soundtrack, Eagle)
Rolling with the Blues (2003, Shakedown)
B) MICK TAYLOR + ROLLING STONES:
B.1) základní, řadová alba včetně live:
Let it Bleed (1969, nepodílel se na celé desce, Decca)
Get Yer Ya Ya's Out (1970, Decca)
Sticky Fingers (1971, Rolling Stones Records)
Exile on Main Street (1972, 2LP, Rolling Stones Records)
Goats Head Soup (1973, Rolling Stones Records)
It's Only Rock 'n' Roll (1974, Rolling Stones Records)
B.2) vybrané kompilace, na nichž tvorba Rolling Stones z období s Mickem Taylorem samozřejmě nesmí chybět. Protože je jich velké množství, vybíráme pouze ty nejadresnější:
Hot Rocks 1964-1971 (1971, London)
Mick Taylor Years (ABKCo)
Made in the Shade (1975, EMI/Virgin)
Metamorphosis (1975, skladby, jako Jiving Sister Fanny, I'm Going Down..., ABKCo)
The London Years: The Singles (1989, London)
Forty Licks (2002, Virgin)
+ nezapomeňme ani na jeho vklad na Tattoo You (1980/1981, základní tracky k Tops a Waiting On a Friend byly natočeny koncem roku 1972, Rolling Stones Records)
C) MICK TAYLOR SÓLOVĚ (bez promo singlů a CD):
Mick Taylor (1979, Columbia)
Stranger in this Town (1990, live, Maze Records)
The Hot for Snakes (1991, live, s Carlou Olson, Razor & Tie)
A Stone's Throw (1998/1999/2000, Sensible Records/Cannonball/Consipio)
Shadow Man (2003, pod hlavičkou Mick Taylor Featuring Sasha, Pilot)
14 Below (2003, Pilot)
D) MICK TAYLOR + JACK BRUCE BAND:
Live on the Old Grey Whistle Test: BBC Live in Concert (1998, live, BBC Worldwide Music)
Live '75 (2003, Polydor)
Live at the Manchester Free Trade Hall (2003, live, Polydor)
E) MICK TAYLOR + MICK TAYLOR ALL STAR BLUES BAND:
Mick Taylor All Star Blues Band (1996, promoCD, Sensible)
F) VÝRAZNÉ SPOLUPRÁCE A VÝZNAMNÁ HOSTOVÁNÍ:
- s Champion Jack Dupree - Scoobydoobydoo (1969)
- s Keef Hartley Band - The Battle of North West Six (1970)
- s Nicky Hopkinsem - The Tin Man Was a Dreamer (1973)
- s Herbiem Mannem - London Underground (1974), Reggae (1974), Reggae 2 (1976)
- s Bobem Dylanem - Infields (1983), Real Live (1984), Empire Burlesque (1985), Down in the Groove (1988)
- s Carlou Olson - Sweden USA (1988), Carla Olson & Mick Taylor: Live at Roxy (1990), Within' an Ace (1993), Reap the Whirlwind (1994), Ring of Truth (2001)
- s Alvin Lee Band - pouze koncertně, neexistuje oficiální záznam
- s Hollywood Blues Kings - Coastin' Home (1995, live, občas řazeno k Taylorově sólové tvorbě)
- s Blue Thunder/Juicy Lucy - Blues and Beyond (1996)
- s Black Cat Bone - Taylormade (1997)
- s Miyuki Katsuno - Mick & I (2001)
G) DALŠÍ SPOLUPRÁCE:
Např. s Sunnyland Slim, Donovanem, Reg King, Little Feat, Mikem Oldfieldem, Billym Prestonem, Ronem Woodem, Gong, Keithem Richardsem, Joan Jett, Billem Wymanem, Dickem Heckstall-Smithem, Debbie Davies (Key to Love), Allman Brothers Band (benefiční koncert), Joem Walshem, Dickey Betts Band, Savage Rose, Alem Kooperem, Johnem Phillipsem, Brucem Willisem, Peterem Karpem, Tonky Blues Band, Rolf Wikstrom Band, Andy Sharocks, Wentus Blues Band...
H) VIDEA A DVD:
H.1) s Johnem Mayallem: Např. 70th Birthday Concert (2003), The Turning Point (1999, obsahuje interview s Taylorem z roku 1969)...
H.2) s Rolling Stones: Např. In The Park (90. léta), Just for the Record (2003)...
H.3) sólově: Např. Mick Taylor Hot Ricks (90. léta), Jamin' With the Blues Greats: Blues Alive (90. léta)...
