Na první pohled tihle dva patří k sobě. Nebezpečí, tajemství, ale také zároveň ladné křivky, které si přímo říkají o „pojď a dostaň ze mě tón“. Obrázek je vlastně až symbolický. Značka Fender na samém počátku šedesátých let odhalila své plány a na základě obrovského úspěchu modelů Stratocaster a Telecaster šla se svou kůží na trh při uvedení modelů Jazzmaster a Jaguar. Jazzmaster z konce padesátých let byl určen spíše jazzovým a bluesovým kytaristům, kteří chtěli při produkci sedět - tomu odpovídal, aspoň podle vývojářů, i tvar těla. Protože se ale model nesetkal s tak vřelým přijetím, jak se předpokládalo (stejně tak např. i u modelů Electric XII, Duo-Sonic či Musicmaster), přistoupila firma k dalšímu modelu, který z Jazzmastera vycházel, a to k Jaguaru. Na rozdíl od partnerky Jaguara zde dobře vidíme střed těla, kde jsou patrné dva singly (s ochranou proti interferenci), kruhové přepínání (jehož podstatu řada kytaristů nechápala) a třeba i kobylka se systémem tlumení strun. Ten nebyl nijak zvlášť oblíben, i když měl napomoci kytaristům ke zvuku vznikajícím tlumením dlaní. Navíc při použití i lehce rozlaďoval nástroj. Kytara měla také 22 pražců, což byla u Fendera novinka.
Ani Jaguar se ve své době nedočkal očekávané slávy (totéž ani další model Mustang), ale ve druhé polovině devadesátých let si ho vyhlédl jeden muzikant s depresí, který pocházel z města Seattle. A protože se svou kapelou vydal album Nevermind a definoval v mnoha ohledech grunge, Jaguar se rychle ocitl na výsluní zájmu.
Na obrázku je zřejmé, že kytara si prožila svoje, zejména pak na hlavě je nápis již značně setřený. Druhá část dvojice „setřeně“ tedy rozhodně nevypadá, dlužno uznat, ale že jim to oběma sedne. No ne?
