V dnešním díle budeme pokračovat v tématu otočných a tahových potenciometrů. Zajímavým a potenciálně velmi kreativním způsobem použití, který ještě nebyl zmíněn, je přiřazení těchto prvků na ovládání základní výšky oscilátoru - to může být jak hrubý, tak jemný rozsah. U klasického analogového syntezátoéru se dvěma více oscilátory bylo většinou možné nastavit u obou oktávovou polohu (hrubé ladění), nejméně u jednoho z nich pak i odchylku v rámci jednoho půltónu (jemné ladění). Tím můžeme získat efekt posouvání fáze, chorusu, pitch shifteru apod., což je téma, které jsme zde již probírali. Důležité je, že takto můžeme ovládat tóny hudebního intervalu. V případě nástrojů à la Mini či modulární Moog se třemi a více oscilátory můžeme získat akord tří- a vícehlasý (fantazii se meze nekladou), jehož tónové výšky můžeme plynule (či s trochou cviku skokově) ovládat právě otočnými či tahovými potenciometry.
To může mít mnoho způsobů hudebního využití, zkusme jmenovat alespoň některé z nich: 1) Nastavení potenciometrů na jemné ladění v rámci jednoho půltónu. Takto můžeme měnit hloubku chorusu či phaseru. Výhodou oproti ovládání podobného parametru v efektové jednotce je to, že zde pracujeme nikoli s LFO, ale s „ručním“ ovládáním, které umožňuje dělat i méně pravidelné, individuálnější změny. Ty samozřejmě vyzní nejlépe na držených tónech, kde se mohou rozdíly v barvě více projevit. 2) Nastavení potenciometrů na hrubé ladění v rámci oktávy.
Tak máme k dispozici určitý druh transpozéru, který může fungovat skokově i plynule. Nabízí se např. hraní určité figury jednou rukou a změna intervalů pomocí druhé ruky nebo držení akordu jednou rukou či pedálem a práce s rozlaďováním tónů jednou nebo oběma rukama.
To umožňuje i specifický druh „portamenta“. 3) Nastavení potenciometrů na hrubé ladění v celém frekvenčním rozsahu. To se může hodit zejména odvážnějším zvukovým experimentátorům, výsledný efekt může znít podobně jako třeba ladění rádia. Samozřejmě se uvedené postupy dají i kombinovat, například použijeme na jeden oscilátor hrubé ladění a na ostatní jemné apod. Zajímavou výzvou je potom kombinace tahových a otočných potenciometrů (které bývají často fyzicky umístěny pod sebou) na ladění a hlasitost jednotlivých oscilátorů - tak můžeme i určovat, které z více či méně rozladěných složek zvuku budou hlasitější než ostatní.
Podobně můžeme pracovat také s volbou jednotlivých typů vlny v oscilátorech - jednotlivé potenciometry volí mezi pilou, obdélníkem apod., což můžeme použít buď pro rychlé změny v barvě (de facto to může být i přepínání dvou zvuků) nebo pro zajímavé změny jednotlivých složek zvuku v delším čase (např. postup „od sinusoidy k pile“). Pokud nástroj umí modulaci šířky pulsu (PWM), jeho ovládání se na tyto potenciometry přímo nabízí...
