Pokud navážeme na minulý díl, kde jsme se zabývali korekčním nastavením šavle (šavlí) malého bubnu, tak zejména u pásma vyšších středů a výšek bychom měli být při jejich přidávání opatrní, neboť si tímto ostřením zvuku zpravidla nechtěně přidáváme možný a již dříve několikrát zmíněný přeslech - zejména tedy z hi-haty. Jak už jsme si také řekli, bicí nástroje jsou soustava několika samostatně snímaných zdrojů zvuku umístěných relativně blízko sebe, a konkrétně malý buben v běžné bicí soupravě a v běžné kapele či souboru téměř nikdy nehraje sám, vyjma v běžné hře krátkých okamžiků, jako jsou přechody (breaky) nebo pasáží jako pochodové rytmy, virbly apod. Jinak současně hraje téměř vždy společně s hi-hatou nebo činely ride či crash. Proto je třeba brát v potaz i tuto přeslechovou složku, která je tak nějak obecně přítomnou nedílnou součástí zvuku samotného bubnu hrajícího v soupravě. V praxi se navíc sem tam setkáme i s hráči, kteří nemají svoji hru dynamicky příliš vyváženou a často hrají např. hi-hatu příliš silně a malý buben naopak zase slabě nebo používají vzhledem ke své hře příliš tvrdé, a tím pádem hlasité činely a hi-hatu, tam jsou pak výše zmíněné problémy ještě markantnější.
Použití vhodné dávky komprese coby další z běžných úprav ve zvuku malého bubnu může a mělo by přinést celkově pozitivní výsledek s cílem vhodně zmenšit dynamické rozdíly úderů, případně i zlepšit jejich barevnou vyrovnanost a tím je určitým způsobem zvukově „zpevnit“. Jakási jistá lehká až střední komprese se správně nastavenými hodnotami kompresoru vlastně tak nějak patří ke zvuku malého bubnu, který máme podvědomě zažitý ze známých nahrávek (např. v manuálu kompresoru Alesis 3630 se v pozitivním smyslu slova hovoří o „komprimovaném zvuku“ bubínku Phila Colinse). Problematikou kompresoru a gateu se ještě budeme, jak jsme si taktéž v jednom z minulých dílů řekli, obecně i konkrétně samostatně zabývat, samozřejmě i v souvislosti s bicími nástroji. Jako jakési univerzální a výchozí nastavení kompresoru u malého bubnu bychom ale mohli zvolit poměr 2-4 : 1, threshold cca tak, aby nám zabíral při hlasitějších úderech zhruba na čtvrt až půl stupnice GR (gain reduction), čas náběhu kolem 10 ms, s doběhem můžeme zkusit polaborovat - např. v závislosti na tempu dané skladby.
Primárně se ovšem samozřejmě vždy řídíme sluchem a svým pocitem, stejně jako minule u kopáku si uvědomme, že kompresor není v žádném případě nějaký obecný všelék na extrémní dynamické výkyvy ve hře některých bubeníků. Kdybychom měli threshold nastavit tak nízko, aby nám kompresor všechny tyto „nezvladatelné“ údery dynamicky srovnal, ve výsledku bychom dostali nepoužitelnou a nehezkou zvukovou placku plnou přeslechů všeho možného kolem dokola. I tak si dejme pozor na jistou překomprimovanost bubínku (taktéž jev, se kterým se lze setkat na některých akcích), kdy nám buben (ale i jiné nástroje) začíná znít nepřirozeně a ploše. I tady platí - všeho s mírou. Vím, že se budu již poněkolikáté opakovat, ale znovu chci na tomto místě zmínit publikaci Muzikusu Praxe zvukové techniky Vaška Vlachého, kde jsou tato témata opravdu znamenitě a velmi srozumitelně zpracována, a já sám se k ní často a rád vracím.
Co se týká použití gateu na malý buben, tak tady si dovolím svoje osobní doporučení jej, je-li to alespoň trošku možné, spíše nepoužívat. Spousta hráčů má totiž ve svém hráčském výrazu mimo výrazné a hlavní údery spoustu slabších „meziúderů“ - někdy zvaných „drobení“ - takže je ve finále téměř nemožné nastavit gate tak, aby tyto slabé úhozy ještě „pouštěl“, a přeslechy z jiných částí soupravy už ne. Buď jej nastavíme na silné úhozy, tím pádem slabší neprojdou, nebo při nastavení trhresholdu právě na ty slabší bude gate otvírat jakýkoliv další přeslech na podobné hlasitostní úrovni slabšího úhozu. Ani nějaké korekční klíčování řídicího obvodu gateu nepřináší obvykle nějaký extra lepší a žádoucí výsledek.
Osobně gate používám skutečně jen v případě nouze, kdy je třeba lehce ukrojit až příliš nesnesitelný zázněj bubínku - často umocněný právě větší kompresí, která zeslabí prvotní úder, ale ponechá, až zvýrazní, dozvukovou složku - a bubeník hraje víceméně rovně (tzv. „bum - čvách“), tam si tímto způsobem můžeme pomoci. Taktéž můžeme tento zásah zkusit při extrémním množství přeslechu z hi-haty, kdy nám běžně nastavený gate pomůže „vypárat“ vše mezi hlavními úhozy malého bubnu (jsou i sofistikovanější metody, jako Ducking, které v budoucnu zmíníme). Kolikrát ale může přinést lepší výsledky zkusit si pomoci přirozenějšími cestami, jako třeba přitlumením horní blány bubínku, ubráním přílišné komprese, změnou polohy mikrofonů či mírnějším korekčním nastavením.
Příště se podíváme na některé typy mikrofonů pro snímání malého bubnu a tím tuto část bicí soupravy tak nějak uzavřeme.
