Malý buben alias bubínek, céčko, virbl atd. je, nebo může být, co se týče ozvučení, rádoby nejjednodušší součást bicí soupravy, která za ideálního stavu bubnu (naladění, osazení správnými blánami atd.), správného úhozu, hrací techniky a při použití vhodného mikrofonu vyžaduje, nebo může vyžadovat, pravděpodobně nejméně korekčních úprav. Přesto je (nebo taky spíš není :-)) dnes tak často a na tolika akcích slyšet opravdu prapodivný zvuk tohoto bubnu, že mnohdy s kolegy a muzikanty ani nechápeme, jak nebo proč dotyčný technik něčeho podobného může, nebo snad chce, vůbec dosáhnout. Často totiž zní příliš tupě, nebo naopak ostře, zahuhlaně až zabasovaně, nebo zase naopak ploše, tzv. bez „těla“, přitom při poslechu přímo u pódia může znít relativně „normálně“. V mnoha případech by totiž stačilo nechat jej prostě tak, jak skutečně zní a jak ho snímá mikrofon nebo mikrofony a výsledek by byl mnohem přijatelnější.
Samotný zvuk malého bubnu, jakožto i jiných bubnů a nástrojů, může být pochopitelně do jisté míry věcí názoru a vkusu, někdo může samozřejmě namítnout, že zrovna takový zvuk, jaký právě nakroutil, chce a přesně takový se mu líbí. Jako jistou „normu“ a vzor, od kterého se tedy naše snažení bude odvíjet, bychom si tedy mohli zvolit barvu zvuku z proslulých a obecně oblíbených světových nahrávek. Bubínek si totiž celkem dlouhou dobu „drží“ svůj průměrný zvukový standard a až na nějaké minule zmíněné excesy à la osmdesátá léta se tohoto scénáře víceméně drží zvukaři z celého světa. Dalším úhlem pohledu, úzce a přímo souvisejícím s minulým bodem, by měla být snaha dosáhnout co největší přirozenosti - tedy toho, jak zní buben nasucho - bez ozvučení, posloucháme-li bubeníka hrajícího na soupravu, řekněme např. z cca dvou až pěti metrů v určitém běžném prostoru.
Jako standardní výsledek tedy očekáváme víceméně krátký úder s ostrým atakem spoluvytvořeným chrastěním struníku těsně přiléhajícího ke spodní bláně. Těsně po úderu pak může (a samozřejmě nemusí) následovat jistý jakoby „plechový“ zázněj, můžeme taktéž použít lidový termín „ocas“, který rovněž souvisí s trendy a styly hudby, např. v rockové hudbě ho sem tam uslyšíte (třeba rádiová verze písně Čmelák od kapely Divokej Bill - první sloka jen s basou a bicími, nejdál to v tomto směru zřejmě „dotáhla“ Metallica na albu St. Anger), naopak třeba v country, bluegrassu nebo v dechovce bude bubínek znít téměř vždy jen jako krátký ostrý úder a s výše popsaným záznějem se tam de facto nesetkáme. Regulovat jeho míru a intenzitu můžeme poměrně jednoduše přitlumením horní - hrací - blány např. dnes velmi oblíbenými a používanými gelovými tlumítky (Moongel), improvizovaně si můžeme pomoct i papírovým kapesníkem přilepeným k okraji hrací blány páskou.
Zrovna nedávno jsme při studiovém nahrávání řešili s dotyčným bubeníkem, zda se do konkrétního nahrávaného stylu hudby hodí stávající míra onoho zázněje, který „produkoval“ jeho malý buben, přičemž jsme jej nakonec přece jen ještě lehce přitlumili.
Konečným a výsledným zvukovým výstupem by tedy měl být středně vysoký konkrétní - krátký, jasný a ostrý úder s barevnou dominancí pružinového struníku, který nám nezaměnitelně a jasně definuje (v rockové a popové hudbě) onu druhou a čtvrtou dobu. Měl by být zvukové odlišný od všech ostatních částí soupravy, což je dáno do jisté míry jeho naladěním, ale k určité podobnosti může nechtěně přispět i sám zvukař, bude-li např. na více bubnech (mikrofonech u nich) vytahovat stále podobnou frekvenci.
Malý buben zvučíme standardně mikrofonem vzdáleným zpravidla několik centimetrů od horní blány, nejběžnější poloha je zepředu nad okrajem blány, přičemž jeho osa míří na její pomyslný hrací střed. Někteří zvukaři jej sklápí ostřeji nad blánu (toto větší sklopení nad okraj bylo častěji k vidění v minulosti), podobné laborování s polohou, a tím i se zvukovými nuancemi je spíše studiovou záležitostí, při živém ozvučování na podobné zkoušení zpravidla nezbývá dostatek času a mikrofon tak prostě umístíme tak říkajíc „na první dobrou“ tam, kde jsme zvyklí, a kde nám globálně přináší většinově uspokojivý výsledek. Poměrně běžné (a já to stoprocentně vřele doporučuji!) je zvučení malého bubnu i zespoda, přičemž oba mikrofony se směrují do pomyslného stejného bodu (dejme tomu na střed bubnu). Standardně se na spodním mikrofonu otáčí fáze, můžeme ovšem zkusit i „neotočenou“ variantu a zvolit zvukově příznivější variantu.
Příště budeme v tématu pokračovat.
