V minulém dílu jsme probírali kompresi signálu zpěvového mikrofonu a její základní nastavení. Znovu podotýkám, že kompresí obecně se budeme v tomto seriálu ještě detailněji zabývat. Blížíme se pomalinku ke konci tohoto tématu, proto se ještě podíváme, jak už se taktéž stalo naším dobrým zvykem, na jistou morální stránku věci, současně s jakýmsi pohledem přes retrookénko, včetně dnešních obrázků.
Jakožto člověk narozený na začátku 70. let minulého století, a tím pádem již něco pamatující, jsem nucen vzpomenout na dřívější, ze zvukového a technického hlediska tak trošku pionýrskou dobu, která měla ovšem v mnoha ohledech co říct a něco do sebe. Když už jsme se v minulosti zabývali kompresí, pod názvem kompresor jsme si byli schopni představit maximálně buď zařízení na foukání vzduchu, nebo součást naší ledničky. Doplňky u tehdejšího mixážního pultu - aparatury, která jezdila s dotyčnou kapelou, byly většinou nějaké to páskové (později digitální) echo a nějaký ekvalizér. O nějakém zařízení, které pracuje s dynamikou, jsme neměli dříve ani tušení. Navíc si třeba vzpomínám, že ani všichni zpěváci a zpívající muzikanti neměli v raných dobách svůj odposlech, býval třeba jeden uprostřed pódia - umístěný nejblíže hlavnímu zpěvákovi, a pokud možno tak, aby se z něj nějak slyšeli i ostatní. Tehdejší mixážní pulty mívaly běžně pouze jednu odposlechovou cestu.
Panovala tak značná provázanost se zvukem z PA, navíc aparatury obecně nebyly samozřejmě tak výkonné a tak exponované v basech jako dnes, z auditoria se tedy celkově „vracel zpět menší humbuk“. Byla to ale velmi dobrá a poctivá škola, navíc zvukaři bývali v podstatě členy kapely a sdělovali vždy bezprostředně po vystoupení nebo v přestávkách svoji okamžitou zpětnou vazbu. Pak bylo jasné, že když se např. zpěvák rozhodne v hlasité kapelní pasáži něco jemně broukat, že ho bude špatně slyšet, a tím pádem se neuslyší ani v monitoru, a je nucen tento problém řešit tzv. „u sebe“, případně musí kapela v daném místě prostě dynamicky ubrat atd. Vystoupení se velmi často nahrávala a následně se vše zvukově, hráčsky a pěvecky hodnotilo a vyvozovaly se závěry, které v podstatě vždycky vedly k celkovému posunu dané produkce k lepšímu výsledku. U pultu byl stále jeden a tentýž člověk, produkce se odehrávaly na jednu stejnou aparaturu, kterou kapela buď přímo společně vlastnila, nebo ji vlastnil zvukař (nebo nějaká kombinace obojího), který ale z drtivé většiny jezdil pouze s touto jednou kapelou. Zvukaři navíc naprosto přesně věděli, jaké je v které skladbě např. složení hlasů, kdo zpívá první, kdo druhý hlas, kdo má být jak a kde slyšet, sóla vyjížděla v podstatě s prvním tónem. Z takové doby většinou vycházeli zocelení (ve všech ohledech :-)) zpěváci a zpívající muzikanti, poskytující silný, vyrovnaný signál na mikrofon, včetně vkusné práce se vzdáleností od něj a tzv. „pouštěči par“ jaksi nenašli uplatnění.
Souběžně s dobrým pocitem z celkového zvuku z PA byla kvalitní kontrolní nahrávka z pultu s vyrovnaně znějícími nástroji a vokály společně s co nejlepšími výkony interpretů vždycky to, čeho jsme chtěli dosáhnout (a blížit se tak naším zahraničním vzorům). Nabízí se srovnání s některými případy z dnešní doby, kdy kapela po naléhání obdrží od zvukaře nahrávku přímo z pultu, na které jsou totálně rozhozené poměry a vše jaksi společně zvukově vůbec nefunguje, či to zní nějak prapodivně. Zvukař to často při konfrontaci omlouvá: „Víš, ono v bednách je to jinak, tam to znělo dobře, to podle té nahrávky nemůžeš takto hodnotit, to nebude nikdy znít tak, jak má.“ Je to bohužel jedna velká nepravda, kterou spousta zvukařů šíří. Pokud se dané hudební uskupení - kapela - míchá v jednom pultu a produkce se neodehrává v nějakém zvukově velmi špatném prostoru (např. malé kluby, kde často nástrojové aparatury hrají pouze z pódia), musí být nahrávka z masteru tohoto pultu vždy obecně poslouchatelná. Samozřejmě se můžou projevit nuance - skutečně reagující na daný prostor nebo třeba na to, že nějaký značně zesílený kytarový aparát míří přímo na zvukaře (této kytary je pak v nahrávce logicky méně). Pokud ale používanou aparaturu považujeme alespoň většinově za frekvenčně a dynamicky vyrovnanou a „dobře hrající“, pak i nahrávka z pultu, potažmo tedy výsledek naší práce, musí být vždy v rámci jakýchsi nepsaných mantinelů poslouchatelnosti (hovořím i hlavně ze svojí zkušenosti). A pokud není, může být samozřejmě značná část chyby na straně kapely a např. jejího vybavení, ale současně a pochopitelně i na straně (práce) zvukaře. Možná jste již slyšeli v této oblasti pořekadlo „shit in - shit out“, které má něco povědět o tom, že pokud kapela nezní dobře na pódiu, nebude znít dobře ani z PA, slušně řečeno, „špatně na vstupu, špatně na výstupu“. :-) To je jedna velká a konstantní pravda, která obecně platí, a jako zvukaři jsme se jistě již x-krát setkali s tím, že při de facto stejném nastavení pultu zní jedna kapela výborně a jiná podstatně hůř. Na druhou stranu se toto pořekadlo ale nesmí zneužívat a omlouvat jím vše, co ze zvuku vyjde špatně. Setkal jsem se s tím i u několika zvukařů, kteří při obecné a evidentně oprávněné nespokojenosti se zvukem „aplikovali“ toto pořekadlo třeba na kapelu, která běžně na jiných akcích a aparaturách zní standardně dobře a jsou v ní třeba i kvalitní muzikanti s dobrým nástrojovým vybavením.
Příště si téma zpěvů a vokálů dokončíme - podíváme se ještě např. na používané typy mikrofonů.
