Než přejdeme k dalším komponentům v signálové cestě směrem od zdroje zvuku (konektory a kabel), zastavme se v tomto bodě, dalo by se říct u doplňkových záležitostí, které mají ovšem svoji jakousi zvláštní důležitost a zaslouží si alespoň pár slovy se o nich zmínit.
Jako první je to mikrofonní držák či objímka. Ten je u většiny nových mikrofonů součástí balení i včetně závitové redukce (škoda, že se výrobci mikrofonních stojanů nedokázali zatím celosvětově domluvit na jedné velikosti závitu). V našich končinách je jednoznačně rozšířenější jeho menší varianta (3/8“), přesto se ale i tak může stát, že koupíte (zejména v levnější cenové hladině) stojan, kde bude závit větší (5/8“). V takovém případě doporučuji opatřit si závitovou redukci určenou přímo na koncové rameno stojanu (z 5/8“ na 3/8“), která vám ze závitu udělá právě onen menší, který tak následně budete mít shodně všude. Je to jednoznačně lepší varianta než přehazovat podle potřeby redukce v mikrofonních objímkách, zpravidla když právě chystáte akci (není-li zrovna po ruce, tak sháníte větší rovný šroubovák, redukce v objímce nejde povolit, načež zaznívá spousta nehezkých slov o nejstarším ženském řemesle, což se „výborně hodí“ zvlášť např. v kostele nebo v divadle, ve chvilce největšího nervového vypětí vám šroubovák sjede hrotem do dlaně, takže sháníte lékárničku apod.). Že všichni víme, o čem mluvím? :-)
Pokud si ovšem výše zmíněným postupem předem „zestejníte“ veškeré mikrofonní stojany, které to vyžadují (na závit 3/8“), máte navždy po starostech, ať dáte jakýkoliv mikrofon na jakýkoliv stojan, a redukce v objímkách můžete v klidu utáhnout, co to jde, aby se nechtěně nepovolovaly. Co se týče materiálů, tak oproti minulosti, kdy některé objímky měly tendence praskat, je dnes, dle mého, situace lepší a použité plasty jsou (alespoň u známých a kvalitních modelů) celkem pevné a zároveň pružné.
Dalším navazujícím a již zmíněným doplňkem je samotný mikrofonní stojan - stativ. Dnes se vyrábí víceméně jeden skládací typ, ovšem v různém provedení a v různých cenách. Nejlevnější se dají pořídit zhruba od 250 Kč (např. značka Millenium), asi nejběžnější standard je v dnešní době firma König & Meyer (K&M) a jejich běžné typy kolem tisíce korun (např. K&M 210/2). Pokud jezdíte na ozvučovací akce často, raději bych o nějakých méně kvalitních typech ani neuvažoval, zvláště pak levnější varianty do pětistovky toho opravdu moc nevydrží, většinou vás za nějakou dobu používání stejně čeká nákup nových (mám vyzkoušeno :-)). Snad jedině jako součást zkušebny či studia, kde je nebudete často skládat a rozkládat nebo pokud jezdíte na akce pouze třeba párkrát do roka, pak by vám mohly nějakou dobu vydržet. Jistou výjimku tvoří opět model od K&M, a sice model 271/15, což je celkově váhově lehčí varianta v ceně něco přes pět set korun, nicméně vydrží a má pevnou spodní část nešroubovatelnou od horní, což může být ve většině případů i výhoda (běžné závity se v tomto místě často nechtěně povolují, což někteří zvukaři někdy řeší trvalou fixací lepidlem na závity).
Další, lehce dražší variantou taktéž na velmi slušné úrovni jsou stojany Hercules, které mají svoje patentované řešení vysouvání, kdy stačí zmáčknout plastovou rukojeť, a stojan jde lehce libovolně posouvat nahoru a dolů, po uvolnění rukojeti se zafixuje v dané poloze (HC-MS-631B). Všechny uvedené varianty jsou určeny pro běžné zpěvové a nástrojové mikrofony, pokud byste je chtěli použít např. na v minulém dílu zmíněný robustní a těžký studiový Rode Classic II, při delším vysunutí šibenice začnou pravděpodobně selhávat a klesat. Zde je třeba použít buď speciální (dražší) stojan na studiové mikrofony (např. K&M 21430) nebo povolat do zbraně starou dobrou celokovovou „Amátku“, která je ovšem vzhledem k dnešním skládacím typům na live už spíše nevhodná, zejména kvůli zdlouhavějšímu a nepraktickému šroubování nohou (zajisté mnozí z nás pamatují kapelní - ultratěžké vojenské dřevěné přepravní bedny plné právě těchto kovových stojanů Amati). Ovšem třeba ve studiu, kde se stojany nemusí rozkládat, stále několik těchto „veterán“ kousků mám.
Než přejdeme k vlastnímu mikrofonnímu kabelu, zastavme se ještě u konektorů. Standardem je dnes mikrofonní XLR (cannon) konektor na obou stranách kabelu. Tady bychom opět neměli příliš šetřit, zvláště pokud s ozvučovací technikou vyjíždíme často. Pokud nás opravdu trápí naše finanční situace, alespoň na straně mikrofonu (samice/female) doporučuji použít opravdu dražší kvalitu (Neutrik, Amphenol...). Levné a nekvalitní náhražky (zejména tedy ty v mikrofonu) nám totiž můžou po jistém čase používání přinést nejedno „milé“ překvapení. Špatný a netěsný kontakt, který se u dynamických mikrofonů může projevit výpadky ve zvuku, nám v případě mikrofonů kondenzátorových způsobuje, díky přítomnosti fantomového napájení, zvukové „rány, třesky a bouchance“, kterými na sebe nechtěně tak upozorníte, že každý návštěvník akce (zejména komornější) vám věnuje alespoň jeden nepěkný pohled. :-) V levnějších typech bývá často i hůře vyřešeno mechanické ukotvení venkovního pláště kabelu, který je pak náchylnější na vytržení.
Dalšími komponenty, kterými nám přímo pokračuje signál z mikrofonu či nástroje, jsou mikrofonní kabely. Dnešní klasický běžný mikrofonní kabel je třížilový: dva barevně odlišené izolované vodiče (živý plus, živý mínus) a kolem nich opředené stínění, kolem kterého je pak gumový či plastový ochranný obal. Průřez vodičů by měl být pro standardní kvalitu přenosu signálu i pro základní mechanickou odolnost a houževnatost cca od 2x 0,22 mm2. Co se samotných kabelů týče, tak si troufám říct, že je dnes na trhu poměrně „vyrovnaná“ situace a většina dostupných značek a typů splňuje tak nějak základní kvalitativní normu pro běžné live použití. Díky relativně nízké impedanci mikrofonů se nám totiž kvalita kabelu, zejména pak průřez vodičů, z hlediska zvukových vlastností i při větších délkách až tak neprojeví (vezměte v úvahu fakt, že v případě použití klasického analogového „páráku“ nám signál k mixážnímu pultu „putuje“ běžně třicet až čtyřicet metrů zpravidla ještě tenčími vodiči jako v samotném kabelu). Troufám si říct, že díky výše zmíněným skutečnostem v live podmínkách sluchem opravdu příliš nepoznáte rozdíly mezi jednotlivými typy a délkami kabelů. Druhou stránkou věci jsou jejich mechanické vlastnosti, které se můžou projevit např. již při pájení - u levných typů vám nahřátím pájkou izolace z vodičů sama „sjíždí“ a stéká, stínění bývá řídké, trhá se apod. Dále bych taktéž vzal v potaz celkovou ohebnost použitého venkovního plastu či gumy, pokud se totiž už v běžné teplotě s kabelem špatně manipuluje, v nižší teplotě (venkovní akce v pozdějším denním čase mimo letní sezónu) to bude ještě horší a některé tužší typy půjdou za takových podmínek jen velmi těžko smotat a budou značně tvarově nepoddajné. Dá se říct, že v cenové hladině již asi kolem dvaceti korun za metr se dá pořídit standardní kvalita, která vyhovuje běžnému live použití.
Trochu jiné nároky na kvalitu jsou pak třeba v nahrávacích studiích, kde se obecně řeší každý decibel případného útlumu na různých frekvencích a kde je tedy snaha o to, aby nám signál, pokud možno, co nejkvalitnějším kabelem a co nejkratší cestou doputoval do příslušného předzesilovače. Samotnou kapitolou jsou pak kabely nástrojové (linkové), kdy např. u elektrické kytary a baskytary můžou být zvukové rozdíly mez jednotlivými typy velmi výrazné. Těmi se budeme ještě zabývat v příslušném dílu. Příště něco o „páráku“, pájení, fázování a symetrickém zapojení.
