Další oblast, které se tak nějak můžeme začít věnovat, je pásmo nosných a vyšších basů, zasahující až do vyšších středů: 80, 100, 125, 160 Hz. Nemělo by nám zde nikde nic rezonovat, hučet či jinak působit nějaké sluchové nepříjemnosti - nikde v oblasti těchto frekvencí. Pokud zrovna nemáme k dispozici spektrální analyzér a měřicí mikrofon, řešíme to metodou „najetím“ příslušného pásma na ekvalizéru kvůli identifikaci a případně jeho následným potlačením, je-li to třeba. Globálně pak pro celkové „přivonění“ výsledného dojmu z PA můžeme opravdu jemně celkově přizvednout nebo naopak potlačit výšky či basy, je-li to poslechově vhodné. Reprodukovaná hudba by měla znít korekčně umírněně, ne extrémně ani jakkoliv jedovatě, aby např. při vyrovnané průměrné nahrávce (dejme tomu již minule zmíněný Roxette) „nezabíjely“ z PA basy, nehučely středobasy či neřezaly vyšší středy nebo výšky. Při takovém extrémnějším nastavení na nahrávku by vás zcela jistě při následném zvučení čekalo ubírání korekcí na šavlích jednotlivých nástrojů a vokálů.
Celkově je zcela jistě dobré mít alespoň přibližné povědomí o frekvencích zvukového spektra, tak nějak se je naučit znát a poslouchat a tím je identifikovat. Opravdu alespoň přibližně, ať víme, kam sáhnout - ať třeba při problému kolem frekvence 500 Hz „netaháme“ 2,5 kHz apod. :-) Zkusme si o frekvenčním rozdělení alespoň skupinově trochu říct a popsat si ho...
Pojďme zleva - odspoda po 31pásmovém grafickém ekvalizéru: Vše pod frekvencí 30 Hz (bývá označena jako 31,5) včetně ní v klidu odpárejme nadoraz dolů. Je to frekvence běžně naladěného subsonického filtru na většině zařízení zvukového řetězce (třeba na zesilovačích, aktivních reproboxech atd.), jak jsem již dříve zmínil, vše pod touto frekvencí se i při masteringu „řeže“ z nahrávek ze studií pryč. Většinou první spodní hodnota, na kterou aparát běžně tak nějak reaguje, je 40 Hz, tzv. „žaludeční kopavé“ basové frekvence jsou pak i 50, 63 Hz, většinou se vyskytují pouze u kopáku, spodních tónů baskytary, kontrabasu či basových poloh kláves. Další je nosná frekvence basů - 80 Hz -, na kterou jsou naladěny i shelving basy na korekcích mnoha mixpultů nebo i na korekcích domácích poslechových zařízení.
Přecházíme dále k vyšším basům či nižším středům - 100, 125, 160, 200 Hz -, tyto frekvence se někdy můžou jevit jako problematické či hučivé, bezdůvodně je ovšem nepotlačujme, protože pomáhají dotvářet spodní barvu mnoha nástrojů. Frekvence 200-500 Hz opět pomáhají dotvářet jistou středotónovou barvu nástrojů, u zpěvů zblízka na mikrofon se v tomto pásmu nachází jistá „huhňavost“ podle pohlaví a typu hlasu (jemně ji odstraňujeme - ovšem přímo na šavli), tato pásma nám naopak můžou pomoci při plochém zvuku nástrojů (např. elektrická kytar), kdy jejich přizvednutím (opět na šavli) získáme plnější zvuk. Frekvence 400-500 Hz můžou taktéž „ztlustit“ tón a vrčivost baskytary (opět na šavli). Frekvence 500 Hz je také malinko nebezpečná při zvučení z prostoru - směrem od ní a výš (500-cca 800 Hz) mikrofony rády vazbí (tzv. koupelka).
Frekvence kolem 1, 1,3 kHz jsou zvukově tzv. „nosovky“, někdy může jejich jemné potlačení zpříjemnit zvuk, bezdůvodně to ovšem zase neděláme. Pásmo 2-4 kHz je nejcitlivější pro lidské ucho, tam může aparatura hrát ostře a jedovatě, nachází se zde ovšem rovněž značná část srozumitelnosti a čitelnosti zvuku - zpěvů a jistá presence nástrojů. Frekvence 5, 6,3 kHz jsou řekněme nižší „sykavkové“ výšky, 8, 10, 12 kHz pak výšky nosné a běžné, frekvence nad 12 kHz už jsou opravdu jemné výšky, a čím jdeme na ekvalizéru výš, tím míň nám tato pásma budou zabírat. Zasahují do nich už jen některé typy zvuků: hi-hat, činely, akustická kytara, jemné rejstříky kláves, různé jemné zvukové brilance atd. Tolik tedy prozatím v kostce skutečně velmi stručně o frekvencích, podrobněji se jimi budeme zabývat v dílech o zvučení a korekčním ladění nástrojů a vokálů.
Případné změny na našem grafickém ekvalizéru by rozhodně neměly být nijak dramatické a extrémní, křivka by měla být vždy tak nějak plynule postupující. Pokud ekvalizér nastavíte do nějaké nepřirozeně extrémní polohy (jedno pásmo nahoře a pásmo hned vedle třeba úplně dole), uvádíte toto zařízení do stavu, pro který zcela jistě ani výrobcem nebylo určeno. Nastávají potom totiž i problémy s fází mezi takto nastavenými pásmy, což kromě značné nelogičnosti tohoto samotného nastavení přispívá k jisté „divnosti“ a nepřirozenosti zvuku. Snažme se takovýchto extrémů ve vlastním zájmu vyvarovat, protože nám nepřinesou nikdy nic dobrého (něco jiného je samozřejmě potlačení vazbícího pásma na ekvalizéru upravujícím monitory - tam je prvořadý cíl potlačení zpětné vazby).
Kompenzace na ekvalizéru může celkovému zvukovému projevu jistě pomoct, ale nedělejme ji, pokud není vyloženě nutná. Někteří zvukaři „z principu“ potlačují některé frekvence (např. 100 Hz), aniž by pro to měli v daném prostoru nějaké faktické opodstatnění. Pokud je citlivostně, počtem boxů, crossovery, výhybkami a procesory aparatura nastavena dobře a vyrovnaně, není nutno žádnou frekvenci bezdůvodně potlačovat či přizvedávat. Každá, i zdánlivě nedůležitá, frekvence má totiž vliv na celkovou - komplexní - barvu některých nástrojů a vokálů.
Ovšem zase na druhou stranu - opačný extrém - pokud PA evidentně nějakou úpravu na korekcích vyžaduje (hučí, duní, hraje uřvaně, nepříjemně, jedovatě atd.), nebojme se ji s citem udělat a nenamlouvejme si, že naše PA hraje „rovně“, když nehraje. Dále: Nesuplujme na master ekvalizéru korekční úpravy patřící na šavle mixpultu. To je taktéž velmi častá chyba zvukařů, kdy třeba ostré sykavky zpěváka upraví razantním vyříznutím nějakého pásma na masteru. Je třeba si uvědomit, že takovým vyříznutím, např. 6,3k Hz, sice asi odstraníme podstatnou část sykavek, ovšem okrádáme se celkově o potřebnou část výškového pásma - činely, hi-hat, klávesy, akustická kytara a vše, co se nám v daném pásmu pohybuje. Frekvenční nedostatek jednoho konkrétního nástroje či vokálu řešme vždy nejdříve na korekcích dané šavle pultu, zásah do master ekvalizace z tohoto důvodu by měl být až na posledním místě.
A ještě jedno, dá se říct skoro poselství, na závěr. Velmi častý nešvar, se kterým se dnes setkávám na různých akcích, je totálně přebasovaný zvukový projev. U některých zvukařů mívám někdy dokonce pocit, že by jim z celého PA stačily k jejich dobrému pocitu pouze subbasy bez středovýšek. :-) Přátelé, dobrý zvuk nejsou hlavně basy a kopák. :-) Pokud nám, dejme tomu, v akusticky špatném sále rána kopáku na vteřinu zahučí vše, co se v muzice děje, začínáme často postrádat základní harmonickou informaci o ozvučovaném programu, o celkové čitelnosti a srozumitelnosti ani nemluvě. Pokud se např. v muzice zpívá, je srozumitelnost zpěvu to hlavní, co bychom se měli snažit udělat co nejlepší a čitelné. Nechci v žádném případě nijak snižovat adekvátní vybavení PA aparatury subbasy, které je samozřejmě velmi důležité, ale vše by mělo být opět provedeno s rozumem a citem. Schválně, zkuste někdy posluchačům (např. při nějaké zkoušce, při „ostré“ produkci asi ne :-)) vypnout suubasy a pak středovýšky, hned uvidíte, na který nedostatek kterého pásma většina zareaguje. Příště již o jednotlivých komponentech zvukového řetězce.
Pro zajímavost uvádím kousek jedné nedávné debaty na Facebooku. Příspěvky se tématicky vážou k závěrečné části tohoto dílu. Je to jen malá ukázka toho, jak můžou zvuk a jeho vlastnosti vidět a slyšet běžní posluchači. Zvukaři by to neměli jen tak ignorovat, ale naopak brát v potaz. Často tomu ovšem, jak se zdá, tak není... Téma bylo, že na koncertech často není slyšet dobře hlavní zpěv...
Marcela Nováková: Bohužel u rockové hudby to tak je skoro vždy. Celá budova se klepe, duní ti hrudník, dva dny neslyšíš... a zpěvu nerozumíš.
Víťa Křivánek: Nemusí to tak nutně být vždy, teda když stojím za mixem, tak se snažím, aby to tak nebylo... Je pravda, že na koncertech známých jmen je to ale docela často. Předkapela měla lepší zvuk, tu zvučil místní zvukař...
Marcela Nováková: Trošku jsem se bála, že se tě dotknu. Naposledy, když jsme byli tady v Kotelně na Horkýže Slíže (taky měli svého zvukaře) jsme museli odejít, bratránkově ženě se udělalo zle... basy, basy, basy... zpěv se ozval občas...
Marcela Nováková: To Kamil: Asi jsem se nevyjádřila dost jasně, ale není důležité jméno kapely. Pokud to zvukař pořádně „opere“ (a připouštím, že to může být i na přání kapely), tak se z jeho „dobře vytuněného“ zvuku dělá normálním lidem zle a srdcařům v okruhu půl kilometru selhávají kardiostimulátory. Basa sice tvrdí muziku, ovšem v těchto případech spíš basa kurví muziku - pánové mi to slovíčko prominou, dámy jsou zvyklé.
Některé kapely „taví“ pódiovku tak, že je s tím pak u mixu problém... To tak prostě je a taky to nechápu... Marcela ale ovšem myslí jiný problém, že někteří zvukaři dávají pořád přehnaně nesmyslný důraz na kopák a tlak v basech - i v malých prostorách - na úkor úrovně a srozumitelnosti zpěvu... A můžu to potvrdit, je smutné, když to jsou přímo zvukaři od těch kapel... Jen namátkou dva koncerty, kde to tak bylo: Over The Rainbow (Zlín), zpěv Joe Lyn Turnera nebyl slyšet, nebo teď v Bounty Rock Café (Olomouc) Jeff Scott Soto nebyl chvílemi slyšet, kromě toho, že měl úplně špatně nakorekcovaný mikrák... Vím, že ty bedny v tom klubu nejsou asi žádný zázrak. Nicméně stačilo to trochu ubrat a vylepšit a přidat zpěv... Nechápu to, proč to tak je...
