Ještě než se vrhneme na jednotlivé články signálového řetězce, pojďme se ještě přece jen pozastavit nad celkovým nastavením našeho PA systému. Je to totiž oblast, ve které jsem se taktéž setkal s mnoha chybami a omyly, s některými zcela proti veškerému logickému myšlení.
Kdo z nás má nějaké zkušenosti z nahrávacího studia, ví, že při snímání (dnes také velmi oblíbený termín „nabírání“ :-)) obecně platí, že většina nástrojů a hlasů by měla znít slušně už při vypnutých či „v nulách“ nastavených korekcích na mixážním pultu; tak se také nástroje a vokály nahrávají. Teprve až při mixáži se - v případě potřeby!!!!!!! (těch vykřičníků si račte, prosím, všimnout :-)) - přistupuje k ekvalizaci. Je to dáno samozřejmě také vyrovnanou frekvenční charakteristikou reprosoustav ve studiu a dobře akusticky upravenou poslechovou místností, které jsou základem pro „rovný“ poslech a celkově vyrovnané nastavení nahrávek. I když při live ozvučování přece jen některé věci fungují malinko jinak, podstata věci je stejná a o něco podobného bychom se měli snažit i tady. Pouze systém je obrácený - na základě referenční nahrávky (případně „našumění“ systému a frekvenční analýzy za pomoci měřícího mikrofonu) nastavujeme vyrovnaný frekvenční průběh PA systému. Jinak řečeno (skutečně viděným) praktickým příkladem z praxe - pokud mám třeba na všech šavlích pultu ubrané basy pod jednu čtvrtinu rozsahu a v této jejich poloze je, dejme tomu, vyrovnaný zvuk, je pravděpodobně něco špatně v celkovém sladění PA a je třeba se k němu vrátit a přenastavit jej. Před nějakými dvěma třemi lety mi místní zvukař jednoho městského klubu říká: „Všechny zpěvy ‚řežu’ od 500 Hz dolů, tak je to pro celek nejlepší.“
Stálá aparatura v onom klubu, na kterou jsem se tenkrát připojoval se svým pultem a párákem, hrála neskutečně „zajímavě“, no name neviditelné subbasy umístěné (zabudované) pod pódiem neskutečně hučely na všemi zvukaři „oblíbených“ frekvencích - 80, 100, 125 Hz :-) -, musel jsem použít opravdu docela drastické nastavení svého PA ekvalizéru, aby byl základní, výchozí zvuk na referenčním CD v mezích normy, tedy co nejlépe nachystaný pro zvučení nástrojů. Zkusme se zamyslet logicky - selským rozumem: Myslíte, že byl mixpult a práce na něm vymyšlena tak, aby se zpěvy ořezávaly od 500 Hz dolů? Myslím, že zcela jistě ne.
Jak teda správně nastavit a naladit PA systém? Podotýkám, že tyhle rady opět asi nebudou směrované majitelům a uživatelům profesionálních procesorovaných systémů, tam se může jednat opravdu už jen o případné jemné doladění na master ekvalizéru připravenými presety nastaveného systému. V první řadě bychom měli mít „čisté svědomí“, co se týká crossoverů a výhybek mezi jednotlivými pásmy - reproduktory. Je jistě dobré (pokud to pomocí vlastního měřicího softwaru neumíme aspoň v základu nastavit sami) nechat si svůj systém, nejlépe v profesionálním servisním středisku, odladit a nastavit - tzn. dělicí kmitočty mezi pásmy, strmosti apod. Tím nemyslím pouze pasivní výhybky ve středovýškových systémech, ale zejména i systémy bi-amp (středobas i výškový driver krmí samostatné zesilovače po vydělení aktivním crossoverem). Zejména u středovýšek je velmi důležité, aby jednotlivé komponenty PA systému na sebe co nejlépe citlivostně, frekvenčně a fázově navazovaly.
Co se týká aktivního dělení, jsou zcela jistě než analogové aktivní crossovery, lepší digitální speaker management procesory (např. DriveRack, Xilica, Nova, Ultradrive aj.), kde kromě citlivosti jednotlivých pásem a dělicích kmitočtů můžeme měnit i strmost dělení, jednotlivá pásma pak můžeme ekvalizovat (a tak již v tomto bodě dorovnat případné lehké nedostatky jednotlivých sestav), komprimovat, limitovat, ukládat nastavení apod. Pasivní výhybky v sestavách by pak měly být kvalitně navržené a vyrobené na základě přesného měření dané sestavy s použitím skutečně kvalitních součástek stavěných pro příslušná napětí. Reproboxy, ze kterých se skládá naše PA, by měly být v daném pásmu samozřejmě vždy stejného typu. Představa, že vezmeme několik odlišných beden - s různými výhybkami a reproduktory, nějak je pospojujeme, napojíme na zesilovače a pak jejich celkový zvuk sladíme pár tahy na master ekvalizéru, je skutečně velmi mylná a scestná. Bohužel, i takové případy jsou dnes ještě na některých akcích k vidění a slyšení. Ideální výchozí situace pro zvučení nástrojů je stav, kdy ekvalizér může zůstat víceméně v rovině.
Poměrně zdatným pomocníkem můžou být při správném použití i měřicí softwary (např. Smaart, SysTune aj.), založené na našumění aparatury růžovým šumem a změření frekvenčního průběhu měřicím mikrofonem (dají se pořídit zhruba od 1500 Kč nahoru). Tyto softwary jsou dnes již běžnou součástí speaker management procesorů nebo digitálních ekvalizérů, běžně pak dnes bývají v různých verzích i v příslušenství digitálních pultů jako instalace na připojený PC. Zde je velmi důležité držet se přiložených návodů k použití a provádět měření pokud možno co nejpřesněji podle doporučení výrobce. I tak může být takové měření, zejména v interiérech, svým způsobem lehce zavádějící, protože je zpravidla provádíme před akcí, bez publika, které nám následně více či méně změní vlastnosti daného prostoru. Měření se zpravidla provádí víc - v různých místech a vzdálenostech od reproboxů - a výsledek se určitým způsobem průměruje. O tomto, relativně složitějším, tématu - tedy našumění reprosoustav v daném prostoru a změření frekvenčního průběhu měřicím mikrofonem - si ještě v budoucnu něco řekneme, pravděpodobně mu věnujeme jeden samostatný díl seriálu.
Každopádně by nedílnou součástí výchozího nastavení měl být i poslech oblíbené „referenční“ nahrávky z CD (nebo jiného kvalitního (!) zdroje). Já pro tyto účely například používám již roky výběr kapely Roxette, který je poměrně umírněný na basech, vyrovnaný na středech a má hezké a příjemné výšky. Pak volím většinou ještě CD se svým vlastnoručně a cíleně sestaveným výběrem skladeb. Reprodukovanou hudbu je třeba zesílit zhruba na úroveň, v jaké se bude odehrávat následná hudební produkce. Pozornost věnuji v první fázi zejména pásmu vyšších středů, tzn. 2-4 kHz, které při zvýšené projekci způsobuje jistou jedovatost a nepříjemnost. V tomto pásmu je totiž také nejcitlivější i samotné lidské ucho. Zejména levné aparatury a reproduktory mají tendenci v rámci dosažení co největší citlivosti výrobcem toto pásmo nepříjemně zdůrazňovat. Pozor ovšem na druhé straně i na jeho přílišné potlačení, spočívá zde totiž značná část celkové srozumitelnosti a čitelnosti zvuku. Příště si dané téma o celkovém nastavení dokončíme.
