V minulém dílu jsme si - v návaznosti na díl č. 59 a 60 - řekli něco o vkusném přidání středové frekvence cca 450 Hz (Q cca 1,5). Že se tedy jedná o jakousi obecnou „barevnou pomoc“ baskytaře v její „vrčivosti“, středové čitelnosti a srozumitelnosti. Je to skutečně úprava, kterou stojí za to minimálně vyzkoušet a která může opravdu částečně zčitelnit jinak frekvenčně méně výraznou baskytaru. I některé basové zesilovače mají zařazenu funkci podobného středového „boostu“, který bývá někdy ještě opatřen přepínačem frekvence - např. kolem 400 a pak 800 Hz - a my si můžeme vybrat, který středový „výpich“ nám bude více vyhovovat. Často jsme na ozvučovaných akcích svědkem jevu, kdy basa jen „duní někde dole“, maximálně „zvoní a cinká“ někde v oblasti vyšších středů až výšek a pásma mezi tím jaksi chybějí. Někdy nastává i situace, kdy basák tzv. „honí hmatník“ a je vidět, že opravdu nezůstává pouze na jednom tónu, ovšem pokud „vyjede“ nad základní spodní tóny, basa z celkového mixu jakoby zmizí a najednou není slyšet, maximálně, jak jsme již zmínili, pronikne sem tam nějaké to cinknutí. Neříkám, že je to zákonitě vždycky vina zvukaře, hráč může mít sám u sebe potlačené středy buď na zesilovači, nebo i přímo na nástroji. Dnešní aktivní elektroniky v baskytarách umožňují poměrně rozsáhlé korekční zásahy a úpravy, bývá často přítomno parametricky ovládané středové pásmo, například dvojpotenciometrem, kdy jednou částí (např. okrajovým kroužkem) volíme frekvenci a druhou (např. středem potenciometru) ji přidáváme či ubíráme. Znělost a čitelnost tónů „výš a nahoře“ mimo základní basovou polohu můžeme brát i jako jakýsi malý barometr toho, zda je baskytara zvukově vyvážená v celém frekvenčním spektru. Samozřejmě že ne vždy jde s tímto problémem z naší strany zvukaře výrazněji něco dělat. Jak už jsme si řekli, souvisí to se samotnou hrou i nastavením zesilovače, potažmo ovlivněním signálu do výstupu XLR (linkovým výstupem XLR se baskytara nejčastěji snímá) přepínačem pre/post (tedy ovlivnění korekcemi pre-ampu, či nikoliv). Možnost ubraných středů přímo na zesilovači se týká nejčastěji zpravidla méně zkušených hráčů, je to trošku podobné jako u elektrické kytary, troufám si říct, že kdo se zvukem trošičku vážněji zabývá, ten ví nebo časem zjistí, že středové frekvence prostě potřeba jsou.
Další potenciální chybou u ozvučení baskytary může být její jistá překomprimovanost. Ta může vzniknout na počátku z naší strany i relativně nevinně, na což jsme narazili již v dílu č. 61 při probírání baskytary jako takové. Různé basové zesilovače totiž mají různou decibelovou úroveň výstupu XLR, což vyžaduje vždy na začátku ozvučení - zvukovky - skutečně nejdříve poctivé dorovnání vstupním gainem (abychom vysokou úrovní příchozího signálu mimo jiné příliš „nenakrmili“ kompresor). Dále je třeba brát v úvahu případnou kompresi přímo u dotyčného hráče na pódiu (komprese v samotném zesilovači, krabičky, procesory), abychom tedy signál nekomprimovali zbytečně dvakrát za sebou. Někteří zkušenější hráči, kterým není lhostejné celkové zvukové nastavení a dobrý zvuk jako takový, nám to před samotnou zvukovkou běžně sami oznámí („hele, mám tam svoji kompresi nahoře, tak už není tak nějak třeba...“ apod.). Překomprimovaný „placatý a plochý“ zvuk u nástrojů a vokálů by zkušenější zvukařské ucho již mělo rozpoznat i samotným poslechem. Jde ale o to, že jsou situace, kdy např. v časové tísni uděláme tzv. rychlozvukovku, „rozdáme“ monitory z hlavního pultu a následně si někdy v první (když dobře :-)) části vystoupení všimneme, že stupnice gain reduction na šavli baskytary při běžné hře „svítí až do aleluja“. :-) Když začneme ubírat gain (abychom zmenšili „zakrmení“ kompresoru), samozřejmě tím v tu chvíli rozhodíme nastavené poměry v monitorech, tzn. musíme je úměrně k ubrání gainu následně zpátky přidat, což se ovšem těžko dělá jen tak odhadem, když předtím si dané úrovně hráči sami přímo řekli. Tedy je zcela jistě vhodné si (nejen) tyto věci určitě pohlídat přímo při zvukovce.
Pokud půjdeme v nástrojích dále v naší rock/popové posloupnosti, další na řadě jsou elektrické kytary. Tam na nás při samotném zvučení čeká samozřejmě taktéž pár potenciálních úskalí. První, o kterém se zmíním, je způsobeno přílišnou hlasitostí kytarové nástrojové aparatury na pódiu, která je ještě velmi často namířena přímo do prostor, kde se nachází zvukař. Ten má - při kytaristově hlasitějším projevu - pocit, že je „u něj“ kytary dostatek, což může být samozřejmě diametrálně odlišné v jiných místech poslechového prostoru, zejména tedy tam, kde se dostáváme mimo přímý zásah vyzařování reproduktorů kytarového boxu či komba (na okrajích prostoru, na druhé straně, než stojí kytarista apod.). Někteří hráči jsou, co se týče hlasitosti svých kytarových aparatur, trošku nesoudní a nám někdy opravdu nezbývá než je slušně požádat, jestli by se svojí hlasitostí, zvláště tedy na komornějších akcích, nemohli jít trošku dolů. Podotýkám ještě jednou, skutečně slušně! :-) Příště v problematice pokračujeme.
