V minulém dílu jsme si pomyslně dokončili nástroje a začali jsme téma ozvučování jednotlivých stylů hudby, kde příznačně začínáme rockem/popem a jeho příbuznými odnožemi. Začali jsme logicky u bicí soupravy (s odkazem na díl č. 54 našeho seriálu) a její zvukové vyváženosti. Řekli jsme si, že v klasickém rock/hardrock/popovém vyznění hudby by měl být úder malého bubnu pokud možno vždy nejvýraznější (ve 4/4 rytmu - druhá a čtvrtá doba). Další zásadou, kterou jsme naťukli, je, že přechody (tomy) by neměly být nikdy silnější než malý buben - a samy mezi sebou by měly být samozřejmě dynamicky vyrovnané, to bychom si měli hlídat po celou dobu vystoupení. Dodnes slyšívám na akcích tyto poměry nevhodně nastavené, kdy je např. malý buben relativně málo slyšet a přechody jakoby vystřelí nad všechno, a ještě z nich třeba některý buben hlasitostně trčí. Nemělo by to tak být a není to obecně dobře. Já vím, že dnes může kdokoliv alibisticky říct, že on to právě přesně takto chce a že ví, proč to zrovna takto dělá, nicméně i tahle tvrzení musejí mít nějaké své hranice a nepsaná pravidla. Navíc jako důkaz, že je tento přístup správný, můžeme brát poslech samotné - nenazvučené bicí soupravy, pokud na ni hraje tedy zkušený a zdatný bubeník, který ví, jak má sada dynamicky správně znít. Zde je úder malého bubnu od samé podstaty vždy nejvýraznější. Dalším neoblomným důkazem jsou samotné známé světové nahrávky, které drtivou většinou vytvářeli lidé, co ve svém oboru něco znamenají a mají nesčetně zkušeností a zpravidla hodně dokončených hudebních děl za sebou.
Pokud to tedy vezmeme po linii „nejčastější chyby“, tak další z nich je příliš mnoho hi-haty v mixu. Dříve bylo, zvláště v českých nahrávkách, běžné, že hit-hata „sykala“ někdy téměř na úrovni malého bubnu, někdy byla i malinko nad ním. Souviselo to ovšem i se „starším“ stylem hry na bicí - podotýkám tedy zejména u hráčů v našich luzích a hájích, bubeníci v běžných rock-popových žánrech hráli dynamicky o poznání slaběji než dnes a de facto už na samotné nenazvučené soupravě byl bubínek často na úrovni hi-haty. Taktéž se dříve tolik nevyužívala např. hra přes ráfek bubnu, tzv. rimshot, což je sám o sobě hlasitější úder. Když vezmu v potaz jistý trend dnešních nahrávek, ač se s ním tedy nějak extra neztotožňuji, tak na nich bývá hi-haty a činelů spíše poměrově méně (někdy skutečně až krajně málo), ovšem live zvučení jako by si někdy žilo svým životem a šlo proti tomuto trendu, a vlastně i proti jakémusi „normálu“, zejména tedy co se týče přemíry zmíněné hi-haty. Přidám ještě tuto zkušenost: Kapely často chtějí nahrávky z masteru pultu, jak víme, tento surový náběr je vhodné trochu následně masteringem „přikrášlit“ (samotná nahrávka je většinou slabá a tak trochu bez basů a bez výšek), pokud je již v samotném mixu hodně hi-haty a vy přidáte nahrávce nějakou tu kompresi a trošku ji „přicinknete“ na výškách, bude jí tam rázem ještě mnohem víc, to mi věřte. Takže i na to je někdy dobré tak trochu myslet. A stejně tak pokud víte, že budete (vy nebo někdo jiný) nahraný mix přemasterovávat, je dobré si opravdu trochu poměrově „vystrčit“ malý buben, který následnou celkovou kompresí vždy trochu do mixu „zaleze“. Kdo zpracovává - míchá a masteruje - nahrávky ve studiu, ví, o čem mluvím. Záměrně se v rámci tohoto stylu věnuji ve značné míře bicím, ty totiž v rocku/popu/hradrocku „dělají“ značnou část celkového zvuku. A říká se, že když hrají dobře bicí, snese se pak i nějaká ta lehká neřest (ať už hráčská, či zvuková) v ostatních nástrojích a celek zní pořád relativně dobře. Ovšem platí to samozřejmě i obráceně, tedy pokud nehrají dobře bicí, ani sebelepší kytara, basa či klávesy to příliš nezachrání.
Dalším nástrojem je baskytara, ta jde rytmicky ruku v ruce s bicími, a jak jsme se zmínili v příslušných dílech, kdy se probíralo její ozvučování, poměrně často se na ni ze strany zvukařů jakoby zapomíná. Někomu mnohdy stačí, že „tam někde něco dole jaksi duní“, tím pádem „tam basa přece je“ a víc to nemusím řešit. Není to tak úplně pravda a nemělo by to tak být. Basa by měla být konkrétní a čitelná, tzn., že musí obsahovat středové frekvence, které právě čitelnost zajišťují. Samozřejmě je tu jistá závislost na samotném stylu hudby, u nějaké platformy metalu, kde hrají např. dvě podladěné kytary, se bude basa do mixu dostávat určitě obtížněji než v „lehčích“ žánrech. V dílu č. 59 a 60 jsme si řekli něco o vkusném přidání středové frekvence cca 450 Hz (Q cca 1,5). Jedná se o jakousi obecnou „barevnou pomoc“ baskytaře v její „vrčivosti“, středové čitelnosti a srozumitelnosti. Z vlastní zkušenosti můžu skutečně doporučit tuto úpravu minimálně vyzkoušet. Já ji - v menší nebo větší míře - používám na téměř všechny ozvučované baskytary a zpravidla pouze u hráčů, kteří mají hodně středový zvuk sami o sobě na pódiu, tento „boost“ zmírním čili onen frekvenční „výpich“ trochu sjedu dolů. Opět ještě zmíním nezkušené basáky, kteří mívají již na svém zesilovači někdy potlačené středy. Opět v tomto případě doporučuji dát jim to vkusně a slušně najevo - poradit jim. Možná budete první, jehož radu si vezmou k srdci a od té doby budou mít svůj „gear“ nastaven správně. Příště pokračujeme.
