Minule jsme skončili u zvučení - snímání akustického klavíru. Takovým „bratrem v triku“ co se příbuznosti týče, je tzv. pianino, což je vlastně jakýsi zpravidla menší klavír situovaný na výšku - struny uvnitř vedou na rozdíl od křídla svisle, stejně tak jsou situována i kladívka vedoucí úhozy na struny. U pianina je situace trošku komplikovanější, neboť ke strunám není prvoplánově umožněn přímý přístup, většinou jde ovšem demontovat
přední dřevěný kryt a snímat z této strany, vzhled nástroje je pak ovšem jistým způsobem handicapován. Pro umístění mikrofonů se používá ještě prostor po odklopení horního víka a taktéž zadní dřevěná žebrovaná stěna.
Další okruh nástrojů, o kterých se chci ještě zmínit, jelikož jsme z této skupiny detailněji probrali pouze kontrabas, jsou nástroje smyčcové. U nich je ozvučování zpravidla tedy taky poměrně jednodušší záležitost, jelikož se toho nedá příliš jiného vymyslet než k nim dát prostě mikrofon. Týká se to tedy hlavně houslí, violy a violoncella. Mikrofon se dává většinou k tzv. „f“ otvoru. Pokud nám jde naživo o minimum přeslechů, jdeme kontaktně co nejblíž, ovšem tak, aby dotyčnému hráči mikrofon nějak nepřekážel při hře, ve studiu při samotném natáčení na playback je možno pro komplexnější sejmutí jít samozřejmě kousek dál. Můžeme zkusit mikrofon namířit i mezi „f“ otvor a kobylku, přesnou polohu se nám asi stejně nepodaří trefit, neboť hráči se při hře nějakým způsobem pohybují, barva nástroje se přitom ovšem nijak dramaticky nemění - samozřejmě dotyčný muzikant nesmí odejít metr od mikrofonu.
Dalším strunným nástrojem, pro většinu z nás nepříliš běžně a často ozvučovaným, je harfa. Tam se umisťují mikrofony buď ke strunám, případně k dřevěnému tubusu - ozvučnici, případně do jiných míst, kde se šíří zvuk. U takto velkých nástrojů je vždy lepší volit minimálně dvojici mikrofonů, u kterých je vhodné zkombinovat více míst pro snímání.
Tímto bychom tedy měli probranou část snímání jednotlivých nástrojů, myslím a doufám, že těm hlavním jsme se alespoň trochu dostatečně věnovali. Pokud se mi na nějaký relativně důležitý podařilo zapomenout, tak se předem omlouvám, vyjde-li to najevo ještě „za chodu“ tohoto seriálu, rád případný nedostatek napravím.
Když se v praxi náhodou setkáte skutečně s nějakým nástrojem, se jehož ozvučením není patřičná obecná zkušenost, určitě není třeba nějak zvlášť ztrácet hlavu. Opět se řiďme selským rozumem: Nástroj si prohlédněme, zkusme najít nějakou ozvučnici, případně si poslechněme, odkud zvuk vychází, určitě se daná situace nepromění v nikterak neřešitelný úkol. Taktéž můžeme zkusit našeho všudypřítomného přítele jménem Google, který nám v podstatě vždy nabídne nějaké obrázky či texty, ze kterých většinou vypátráme konkrétní umístění mikrofonu či mikrofonů.
Nástroje jako takové tedy uzavřeme, další bodem v našem plánu je popsat přístupu ke zvučení jednotlivých stylů a žánrů hudby. Jako první se budeme zabývat rockem/popem a jeho příbuznými odnožemi, protože si myslím, že ten je, soudě i podle vašich reakcí na tento seriál, mezi vámi tak nějak nejvíc zaběhlým a rozšířeným. Pochopitelně se budu věnovat i ostatním žánrům v rámci zbývající kapacity seriálu.
Otázka tedy zní: Jak správně nazvučit rockovou kapelu? Na to jeden můj kamarád používal univerzální odpověď, že to vlastně není nic těžkého - stačí si pohlídat, aby hrály dobř, bicí, basa, kytary, klávesy a zpěvy (už bylo, myslím, taktéž zmíněno:-)). Ano, v podstatě, řečeno v absolutní zkratce, je tomu skutečně tak. :-) Spoustu užitečného jsme si řekli už při probírání nástrojů samotných. Když začnu u bicích, tak s dovolením odkážu na díl č. 54, kde jsme si mimo jiné řekli, že správně dynamicky vyvážená bicí souprava má v mixu velmi důležitou, až zásadní roli. Proto by se měly i při ozvučování dodržovat jisté nepsané, ale obecně platné zásady, ověřené a dokázané např. mnoha světovými nahrávkami, zásady, které se dnes poměrně často jakoby vytrácejí a určitá část zvukařů si je buď neuvědomuje, nebo se jimi vědomě či nevědomě příliš neřídí. První z nich je úloha malého bubnu v mixu. Jeho úder (ve 4/4 taktu tedy druhá a čtvrtá doba) by měl v rockové či popové hudbě vždy alespoň lehce vyčnívat nad celek, tyto úhozy by měly být dynamicky nejvýraznější. Úder bubínku je v těchto žánrech ve své podstatě ještě důležitější než úder kopáku (což bohužel část zvukařů na akcích stále nechápe a nectí), pokud pominu vyloženě metalové styly, tak kopák v lehčích žánrech může být skutečně pouze „cítit“. Častou chybou - opět vzhledem k žánru hudby - bývá jeho „přemlasklost“, další chybou, kterou bohužel i v dnešní době opět často slyším na ozvučovaných akcích, jsou hlasitější přechody - více tomy než bubínek. Nemělo by to tak být, opět nabádám k poslechu známých světových nahrávek.
Příště v tomto tématu pokračujeme.
