V dnešním dílu pokračujeme v tématu ozvučování kytarové aparatury. Minule jsme skončili u polohy mikrofonu či mikrofonů před kytarovým boxem, potažmo reproduktorem či reproduktory. Kdo někdy, zejména při studiové práci, zkoušel pohybovat s mikrofonem před reproduktorem a detailněji se zaměřil na rozdíly ve zvuku, které v různých polohách před membránou slyšíme, tak ten zcela určitě zjistil, jak se poměrně znatelně mění barva zvuku s každým centimetrem, možná i půlcentimetrem posunu do jiného místa. Je, nebo může být, to opravdu docela slušná alchymie, a pokud chceme ze své aparatury „vymáčknout“ maximum, opravdu asi stojí za to si s touhle záležitostí vyhrát. Většinou se tato činnost odehrává ve spolupráci s dalšími členy kapely, přičemž jeden pohybuje mikrofonem různě do stran, blíž a dál od reproduktoru, a zvukový technik v režii většinou spolu s dotyčným nahrávajícím kytaristou jej přes okno „navádějí a hlídají“, kde je barva zvuku nejlepší. (Samozřejmě, že se zasvěcení musí shodnout, což se ale tak nějak většinou podaří. :-)) Už byli v tomto směru vymyšlení a vyrobení i jistí pomocníci; na jednom video-dokumentu ze studia Sono je možno zaregistrovat jistý držák mikrofonů - motorizovaný robot, který lze ovládat např. aplikací z chytrého telefonu, která různě pohybuje mikrofonem či mikrofony před reproduktorem. Často se ještě vybírá např. jeden ze čtyř či dvou reproduktorů v boxu jako „ten lepší“, jak známo, ani dva stejné typy nemívají zpravidla úplně stoprocentně stejný zvuk, což do jisté míry může platit i o stejných, zejména dynamických, mikrofonech.
Jak jsme si minule taktéž řekli, tato „hledací“ činnost většinou vyústí v to, že se na kytarový box nakreslí barvou značka či nalepí rámeček z pásky pro označení onoho vychytaného a ideální místo pro umístění mikrofonu, což pak využíváme i naživo a dotyčný kytarista pak může říct, že pro splnění svého požadavků na nejlepší zvuk kytary v PA udělal maximum. Někteří zvukaři a nezřídkakdy i jejich „chytří“ pomocníci tuto označenou polohu dementují s tím, že „to je nesmysl, nejlíp to hraje přece tady“, přičemž umístění jakkoliv změní. Kytarista si v tu chvíli představí ten čas, který zrovna nedávno strávili se zvukařem ve studiu nad hledáním ideální polohy a jejím následným označením, a přemýšlí, zda jít s takovým člověkem do konfliktu (vzpomeňte si nebo najděte, že tak nějak začínal úvodní díl našeho seriálu :-)). Já se jako zvukař snažím tohle pokud možno nedělat, a ani nedoporučuji to v rámci zachování jakési obecně pozitivní energie zkoušet, vždycky si nejdřív poslechnu, jak nástroj hraje při tomto „doporučeném“ umístění, a teprve v případě nějakých výrazných anomálií (příliš ostrý, tupý nebo jinak nestandardní zvuk) se to s dotyčným kytaristou snažím, podotýkám slušně, řešit. Umělci obecně, a muzikanty pochopitelně nevyjímaje, jsou obvykle osobnosti s řekněme výraznějším egem, a pokud jim něco sdělíte stylem: „Hele, ta kytara ti hraje totálně na hovno, udělej s tím něco...“ případně, pokud si vozí svůj vlastní mikrofon, tak ještě: „Ten tam ani nedávej, ten nehraje...“ tak si můžete být téměř jisti, že odpověď a následná „debata“ se bude odvíjet přesně v tomto víceméně námi nastaveném stylu. Můžu ze svých poměrně letitých zkušeností zodpovědně říct, že ten, kdo už má označené místo pro snímání na svém kytarovém boxu, má z 99 % zpravidla zvuk nástroje celkově „pořešený“ a ten mu většinou hraje velmi slušně i s výchozími korekcemi na pultu „v nulách“, případně stačí skutečně jemná korekční úprava.
Častokrát se otázka dobrého/špatného zvuku, co se tedy týče celkového, tak říkajíc většinově uspokojivého, projevu a prosazení se v PA systému, týká středových frekvencí. Situace je do jisté míry podobná nastavení baskytary a „obětí“ bývají zejména mladí a začínající muzikanti převážně v metalových žánrech, kteří se bez potřebných zkušeností často domnívají, že nastavení s potlačenými středy či úplně bez středů je lepší a zvuk má takto lepší barvu. Bohužel pro ozvučení mikrofonem často takto nastavené korekce na zesilovači či kombu mívají právě málo oněch nosných středových frekvencí, které jsou vlastně jakýmsi základem kytarového projevu. S postupem času to většinou každý muzikant pochopí, zvláště nebrání-li se radám starších a zkušenějších, dalo by se říct, že pro něj samotného čím dříve, tím lépe. :-) Jen výjimečně se např. s extrémně navýškovaným nastavením s potlačenými středy setkáme u pokročilejšího a staršího kytaristy, ale už i to se mi samozřejmě stalo. Ten už pak, při našem lehkém upozornění, většinou řekne: „Já to tak ale chci,“ což je jakási všeobjímající výmluva, kterou, když na věc přijde, můžeme v praxi použít de facto téměř na všechno. Pak nám nezbývá nic jiného, než se s takovým nastavením u mixu nějak poprat a vyrobit z něj obecně „průchozí“ zvuk.
Příště v tématu pokračujeme.
