Dnešní díl začínáme takovou poměrně netradiční formou - pokud jste si všimli úvodního slova v minulém vydání časopisu Muzikus, vyplula na světlo světa informace, že „papírový“ Muzikus jako takový po třiceti letech bohužel končí. Je to samozřejmě pro nás všechny zpráva velmi nemilá a já osobně ve skrytu duše pořád tajně doufám, že se stane něco, co přece jen tento avizovaný konec nějak odvrátí. Myslím, že nejsem zdaleka sám. Pokusím se tedy v rámci možností zdárně doplout do nějakého alespoň trochu pomyslného konce, přičemž nejspíš půjdeme díky této situaci malinko méně do podrobností, prostě trošku „přidáme do kroku“.
Pokud bych se ještě lehce vrátil ke zpěvovým mikrofonům z minulých dílů, tak by nám zbývalo, stejně jako v minulých tématech, vyjmenovat nějaké modely, které se běžně používají. S dovolením se tomuto výčtu dnes vyhnu, protože snad každá firma a značka vyrábí několik modelů mikrofonů pro zpěv, některé se staly za dlouhé roky používání již legendou, některé nové se prodírají na trh, některé jsou tak nějak napůl cesty. Nám bude stačit, když si řekneme, že v ceně kolem tří tisíc korun se dá pořídit slušný univerzální (dynamický) mikrofon, který nám zřejmě při troše dobrého zacházení a péče může poměrně dlouho sloužit. Pokud chceme investovat více peněz, není to samozřejmě nic proti ničemu, zvláště pokud jasně víme, co chceme a co děláme.
Dnes a příště se budeme věnovat tématu ozvučování klasických dechových a poté smyčcových nástrojů (z těch jsme zatím probírali pouze kontrabas). Tyto nástroje mají, řekněme, takový nějaký společný přístup ke snímání, vydávají totiž v drtivé většině svůj charakteristický zvuk, který obecně nikdo nechce nějak měnit a přetvářet. Na nás je pouze znát místo, odkud tento zvuk z nástroje vychází, případně místo, kde se nejběžněji s dobrými výsledky snímá, a tam umístit vhodný mikrofon. Kromě nějakého lehkého korekčního dobarvení se od nás jako zvukařů tedy nečeká primárně žádná „tvorba“ samotného zvuku, naším úkolem je většinou „pouze“ neoddělitelně spojenou kombinaci „hráč-nástroj“ správným způsobem sejmout, na požadovanou úroveň zesílit a vkusně zasadit do zvukového celku. Takže pojďme na to hned konkrétně.
Žesťové dechové nástroje (trubka, trombon, baryton, lesní roh, tuba apod.) snímáme zpravidla v jejich více či méně rozšířeném zvukovém vyústění (zvukovodu), dáváme proto mikrofon k místu, odkud vychází zvuk - tedy k onomu „velkému či většímu trychtýři“ na konci nástroje, přičemž na jeho začátku je „malý trychtýř“ zvaný nátrubek, sloužící k prvotnímu vytváření tónu hráčem. Nic moc extra jiného se v tomto procesu nedá vymyslet než tedy mikrofon v ose jeho vložky namířit do zmíněného zvukovodu. Co se týče vzdálenosti, můžeme jít i poměrně blízko, zvuk nástroje si zachovává stále podobné vlastnosti, samozřejmě vyjma (zde většinou cíleného) proximity efektu - zejména tedy při použití dynamických mikrofonů. Týká se to hlavně nástrojů, které přímo obsahují basové frekvence, hlavně tedy tuby, suzafonu, helikonu apod. Zpravidla je naším cílem dosáhnout plného zvuku v celém spektru a taktéž naživo chceme co nejméně přeslechů z ostatních nástrojů, můžeme jít tedy s umístěním až do těsné blízkosti. Nakonec i samotné mikrofony určené přímo pro snímání dechů, - klipsy na husím krku, jsou přímo uzpůsobené pro snímání zblízka a jsou většinou uchyceny přímo ke korpusu zvukovodu nástroje.
Když se přesuneme dále k dřevěným dechovým nástrojům (klarinet, hoboj, fagot, zobcová a příčná flétna, pikola, které mají i často používané kovové či plastové varianty), tam může být, co se týče snímání, situace někdy malinko jiná. I když nástroje jako třeba klarinet a hoboj mají taktéž na svém konci rozšířený zvukovod, a i v některých manuálech k mikrofonům je vyobrazeno snímání u tohoto dolního tvarově rozšířeného vyústění, mikrofon se k němu v praxi ve většině případů primárně nedává. Zvuk v tomto případě vychází totiž i z jiných míst, neboť hráči při hře samotné odkrývají a zakrývají nejrůznější otvory na dlouhém těle nástroje, celé barevné spektrum zvuku je jakýmsi společným komplexním souborem dílčích zvuků a alikvotů. Konkrétně tedy u klarinetu či hoboje bývá mikrofon umístěn nad klapkami nástroje - zhruba v jeho středu, cca 30 cm nad jeho tubusem. Vzdálenost je u živé produkce dána víceméně mírou přeslechu, čím jdeme od nástroje dál, tím je zvuk sice barevně vyrovnanější, ale logicky dynamicky slábne, a tím pádem se při zesílení přidává i složka přeslechů z jiných nástrojů. Což je naživo samozřejmě problém, takže tam je výsledná vzdálenost dána jistým kompromisem. Ve studiu si (při natáčení samostatně) můžeme dovolit jít s mikrofonem kousek dál, dovoluje-li nám to akustika místnosti, cca třeba na 70 až 80 cm, pak bývá výsledek poměrně slušný, co se vyrovnanosti týče. Jsou i mikrofonní systémy (tedy zejména pro live aplikace), kdy se kombinuje zvuk u korpusu a nad klapkami, nebo i jakýsi „snímač“ pro přichycení na soudek nástroje, což je ta malá část pod hubičkou.
Příště v tématu pokračujeme.
