V minulém dílu jsme se začali zabývat korekčním nastavením jednotlivých frekvenčních pásem klasického (standardního) ekvalizéru na channel stripu mixážního pultu - a to stále v tématu baskytara. Pokud se ještě na skok vrátíme k basovému pásmu, tedy prvnímu odspoda z běžných čtyřpásmových korekcí, tak najít případnou „zlobivou“, nepřiměřeně hučící či dunící frekvenci nám u mnoha dnešních digitálních pultů může pomoci funkce RTA (real time analyzer), která ji na displeji poměrně přesně lokalizuje (jakmile basista zahraje onen problematický tón, sledujeme, kterou frekvenci analyzér zobrazí). Funkce RTA bývá k dispozici nejen v rámci nabídky grafického ekvalizéru na masteru, skupinách či auxech, ale např. již i přímo jako součást channel stripu na jednotlivých šavlích.
Ještě se pozastavím u minule taktéž zmíněného pásma nižších středů, u přidání parametru na frekvenci kolem 450 Hz (Q cca 1,5). Jedná se o „barevnou pomoc“ baskytaře v její „vrčivosti“, středové čitelnosti a srozumitelnosti. V dalších pokračováních, kdy se budeme zabývat frekvenčním nastavením elektrické kytary, v případě její tenkosti budeme zkoušet přidávat frekvenci kolem cca 250 až 300 Hz. Je to tedy, jak si můžeme všimnout, jiná frekvence než u baskytary. Vzpomeňme na minulé díly, kdy jsme na kopáku naopak ubírali 250 Hz, na tomech pak cca 450 Hz. Všechny tyto úkony nám tedy pomáhají k jakémusi „čištění“ celkového zvuku a k jakémusi frekvenčnímu „zachlívkování“ jednotlivých nástrojů a vokálů, a tedy ke zlepšení jejich čitelnosti, a naopak eliminace jejich vzájemného maskování v mixu.
Jako příklad zkusím uvést extrém: Kdybychom např. na vokálech, kytarách a jiných nástrojích výrazně přidávali frekvenci kolem 3 kHz, stal by se pravděpodobně celkový zvuk na této frekvenci již nepříjemným a jedovatým, zvlášť má-li konkrétní PA systém navíc tendenci podobné frekvence sám o sobě zvýrazňovat (jev běžný především u levnějších sestav). Kromě jevu nepříjemnosti by pravděpodobně mohlo dojít i k jistému pocitovému slévání podobných zvuků z různých nástrojů a vokálů. Frekvenční „chlívkování“ jednotlivých součástí mixu je poměrně běžná metoda studiových zvukařů, která je obecně ve světě používána. Na live akcích se nám prvoplánově a stoprocentně nemusí vždy dařit korekce přímo takto nastavovat, můžeme si ale zkusit pohlídat to, že pokud např. na více nástrojích přidáváme ostrost, středy nebo basy, tak ať se tak neděje víckrát na stejné nebo velmi podobné frekvenci. Podobně to platí i u ubírání, pokud bychom víckrát stejným způsobem na stejné frekvenci u více nástrojů či vokálů korekce ubírali, můžeme si pak tímto způsobem celkový zvukový mix více či méně jakoby „vyděravět“.
Budeme-li pokračovat dále, dostáváme se ke třetímu parametru, tedy k vyšším středům. Opět nezapomínejme, že není třeba za každou cenu a nutně tyto korekčně upravovat, pokud jsme v pásmu ostrosti a nižší brilance se zvukem basy spokojeni, nechme je klidně nezměněné - tedy rovně. Jinak nám tato oblast může pomoci upravit atributy basového zvuku, zejména tedy týkající se ataku tónů, ubráním některých frekvencí můžeme zmírnit případnou nepříjemnou „lupavost, práskavost či řinčivost“, kterou většinou (zejména při dynamičtější hře prsty) způsobuje kontakt strun s pražci (někdy - při špatném seřízení - i s pólovými nástavci snímačů). V opačném případě, pokud má baskytara příliš tupý až „mrtvý“ projev, můžeme ji přidáním tohoto pásma zkusit trochu probrat a oživit. Návod na to, jaké v rámci vyšších středů naladit a použít frekvence, je v tomto případě malinko složitější, velmi záleží na konkrétním stylu hudby, nástroji, hráči a zesilovači, potažmo jeho nastavení - rozsah použitých frekvencí se může pohybovat od cca 1 kHz až do cca 4-5 kHz. Tady je třeba vše skutečně vyzkoušet a dané frekvenční pásmo „projet“ a zjistit tak, kde se nám náš korekční zásah, je-li tedy potřebný, bude nejvíc zamlouvat. Pokud se v pásmu vyšších středů ani po jeho přidání na mixážním pultu nic zásadního neděje, pak není od věci zjistit, zda nemá dotyčný basista (týká se spíše méně zkušených hráčů) omylem staženou tónovou clonu na nástroji. Možná tahle připomínka může působit trochu jako úsměvná banalita, ale věřte, že jsem tuto situaci sám několikrát zažil a pro odstranění „tuposti“ zvuku v tu chvíli opravdu stačilo zpátky přidat právě omylem ubranou tónovou clonu. Nebo se v opačném případě můžeme dovědět pro nás užitečnou informaci, že to dotyčný basista „právě přesně takhle chce a má to tak ubrané schválně“, což pro nás znamená, že se v daném pásmu nemusíme víc snažit něco dotvářet a měnit. :-)
Poslední pásmo výšek, pokud si promítneme nastavení korekcí z analogových pultů, kde jsou naladěny zpravidla na 12 kHz, bývá již jen takovým jemným „dokořeněním“ celkového zvuku a stává se, že v mnoha případech ani příliš nereaguje na naše případné změny, neboť nosná pásma baskytary spočívají právě zejména ve frekvencích nižších. Pokud máme možnost i toto pásmo přepnout na parametr a přeladit níž, může nám pomoci popřípadě (do)řešit i výše zmíněnou oblast vyšších středů. Jinak bývá pásmo výšek citlivější na změny zejména ve stylech, kde se využívá slapová technika hry.
Příště v tématu pokračujeme.
