Když Ibanez používá ve svých prospektech hrdý slogan "všechno kromě tradice" (v originále "anything but traditional"), staví se do pozice, kdy je hlavní hledět co nejvíce dopředu a zpět se příliš neohlížet. Faktem ale je, že její mnohaletá historie je minimálně stejně bohatá jako u "tradičních" výrobců z méně exotických končin. Pojďme se tedy detailně podívat na kořeny a minulost značky, se kterou jsou jako firemní hráči spojeny ty největší současné hvězdy kytarového nebe a která má na trhu elektrických kytar vpravdě lví podíl.
Prehistorie
Pokud budeme pátrat po minulosti, doplujeme až do roku 1909, kdy knihkupec Matsujiro Hoshino založil v japonském městě Nagoya společnost Hoshino Gakki Ten. Součástí jeho ambiciózních plánů byl v té době i dovoz hudebních nástrojů, kterému se začal výrazněji věnovat ve dvacátých letech minulého století. První pokusy s výrobou vlastních (již převážně strunných) nástrojů pak spadají před polovinu třicátých let. Aktivitám firmy vystavila stopku druhá světová válka, během které mělo Japonsko jednak zcela jiné zájmy než výrobu hudebních nástrojů, jednak v jejím průběhu lehly budovy společnosti popelem. Rod Hoshinů se vrátil k podnikatelským aktivitám až okolo roku 1950 a k výrobě nástrojů ještě o celou dekádu později.
60. léta
Můžeme s klidem říci, že úderem roku 1960 se u Hoshino Gakki začaly "dít věci". V tomto roce se totiž stává prezidentem firmy zakladatelův vnuk Junpei a poměrně rychle rozjíždí realizaci svých expanzivních choutek - v roce 1962 otevírá továrnu pod názvem Tama Seisakusho, se kterou se hodlá zaměřit na výrobu kytar, zesilovačů a bicích. Nástroje z těchto pionýrských dob nesou značky Star, King0s Stone, Jamboree nebo Goldentone a jsou vesměs výrazně inspirovány tvary britského výrobce Burns Guitars (s řadou výjimek, jako například Model 882, věrná to kopie Fendera Jazzmastera z roku 1963). Sluší se podotknout, že v první polovině 60. let vyráběla Hoshino kytary převážně akustické, valná většina elektrických nástrojů v její nabídce pocházela z dílen menších japonských výrobců, které distribuovala. Z hlediska budoucnosti firmy se dnes jeví jako rozhodující moment nákup padesátiprocentního podílu v americké firmě Elger Guitars v roce 1964 a s tím spojený začátek pronikání na americký trh. Původní majitel firmy Elger Harry Rosenblum (jehož velmi výrazná spolupráce s Hoshino Gakki trvala až do 80. let) navrhl použití názvu, ze kterého by nebylo na první pohled zřejmé, že se jedná o nástroje vyráběné v Japonsku (což bylo tehdy považováno za znak nižší kvality, kdeže jsou ty časy) - a protože Hoshino mělo pod svými křídly i malou španělskou firmu jménem Ibánez, bylo záhy jasno. Zde se sluší poznamenat, že Ibanez jako samostatná firma v podstatě nikdy neexistovala, vždy se jednalo "pouze" o obchodní značku společnosti Hoshino Gakki.
70. léta
Pokud předcházející dekáda byla hlavně ve znamení akustických kytar a kopií nástrojů Burns, pak léta 70. přinesla změnu orientace na elektrické kytary, odvozené zejména od produkce firmy Gibson. Prvotním impulzem se stalo zhlédnutí Gibson Les Paul Custom na americké exportní výstavě v roce 1968 - odtud už následoval jen krůček k výrobě prvních kopií. První polovina 70. let pak přinesla masivní rozlet (a to nejen u Ibanez, ale u japonských výrobců obecně), který zahrnoval kopírování prakticky celého tehdejšího výrobního programu Gibsonu, tedy modelů SG (včetně dvoukrkých), Flying V, Firebird, Les Paul, Explorer, Moderne, ES-345 a ES-175. V menší míře probíhala i výroba kopií nástrojů firmy Fender. Spolu s tímto rozšiřováním výroby pokračovala i expanze obchodní - nástroje značky Ibanez začaly být dováženy do Velké Británie (ve spolupráci s firmou Summerfield Brothers) a Austrálie. Zajímavým faktem je, že již v roce 1974 nabízel Ibanez "les paula" s javorovým hmatníkem a komplikovaným vykládáním, čímž svým způsobem předstihl originál. Rok 1975 pak přinesl zahájení výroby dnes asi sběratelsky nejcennějších kousků - série Artist. Nástroj typu "double cutaway" s klenutou vrchní deskou, lepeným krkem a dvěma humbuckery byl přímou konkurencí podobného modelu SG-2000 od firmy Yamaha, který se objevil zhruba ve stejné době. Souběžně Ibanez nadále rozvíjel vlastní modely vycházející z LP - takovým byl například Artist Professional, s komplikovanou vyřezávanou hlavicí a vykládáním typu "strom života". Ve druhé polovině sedmdesátých let japonským výrobcům (a firmě Hoshino zejména) strategie výroby kopií, které nabízely solidní kvalitu za výrazně nižší ceny než u originálů, opravdu vycházela. Ale jak to chodívá, s rostoucím tržním podílem asijské konkurence postupně přetékal pohár trpělivosti "tradičních" výrobců a muselo dojít k nevyhnutelnému - soudnímu sporu. (Z tohoto důvodu se vžil pro japonské nástroje z tohoto období termín "lawsuit" kopie.) Ten iniciovala společnost Norlin (mateřská firma Gibsonu) v roce 1977 a cílem byl již zmiňovaný americký distributor Elger Guitars. Předmětem sporu bylo porušení patentu na tvar hlavice nástroje, což je poměrně paradoxní, neboť Ibanez v té době od tradičních tvarů upouštěl a přecházel na složitější, spíše inspirované firmou Guild. Tak či tak, spor byl ukončen mimosoudní dohodou a éra masivního kopírování na americkém (a tedy největším a nejdůležitějším) trhu končí. Zajímavé je, že u Ibanez zřejmě tušili, jak spor skončí, a tak už v jeho průběhu došlo na příslušná opatření. První vlaštovkou se v tomto směru stala série Performer, jejíž tvar těla byl jakousi kombinací LP a telecastera, opět se složitější hlavicí typu guild. Konec 70. let přinesl i další zajímavé série nástrojů - například Studio a Musician, v obou případech se jednalo o modely s menším tělem, opatřeným dvěma výřezy. Poprvé také dochází na výrobu signovaných modelů - vzniká mimo jiné limitovaná edice modelu Paul Stanley s charakteristickým tvarem těla či lubové nástroje série GB pro jazzmana George Bensona.
80. léta a současnost
Tato epocha již přináší posun těžiště zájmu společnosti do současné oblasti - tedy k nástrojům typu "strat" a později zejména k takzvaným "super-stratům". Do první kategorie patří některé nástroje populární série Artist, někam "mezi" můžeme zařadit řady Roadstar I a II (kteréžto nástroje jsou i u nás poměrně často k vidění, dlouhá léta třeba v rukou Mirka Macha z Arakainu) a konečně do té nejrohatější skupiny spadají série Pro Line a zejména RG (zřejmě pro zmatení nepřítele jsou touto zkratkou značeny i některé pozdější Roadstary), která přetrvala až do dnešních dnů. Posledně zmiňované kytary již mají charakteristické znaky dnešních super-stratů, tedy konfiguraci snímačů H-S-H a zamykatelné kobylky patentu Floyd Rose (některé tehdy použité prvky ovšem časem zmizely, například tlačítkový systém přepínání konfigurace snímačů). V tomto období je také již jasnou jedničkou "šipkovitá" hlavice s ladicími kolíky po jedné straně, jakou známe dnes - zřejmě poprvé se objevuje už v roce 1982 na modelu Rocket Roll II (jinak zdařilá kopie Flying V). V roce 1988 otevírá firma Ibanez svůj Custom Shop v Los Angeles, s cílem nabídnout náročnějším uživatelům získání vzhledově výraznějšího nástroje (bavíme se tedy hlavně o různých zvláštních grafikách). Nezůstalo ovšem jen přitom - krom série USA Custom Graphic došlo i na řady American Master Serie a Exotic Wood. V roce 1994 byla výroba v USA přesunuta do Pensylvánie, kde zhruba o tři roky později končí. Na přelomu 80. a 90. let dochází i k rozjetí výroby v Koreji - v letech 1989 až 1994 se zde vyráběla populární série EX (vycházející z RG), později se praxe změnila a mimo Japonsko jsou vyráběny levnější modely z většiny sérií (včetně signovaných, což platí třeba pro JS100 nebo pro JEM555). Pozdější vývoj už vlastně není historie - díky raketově vyletivší popularitě "guitar heroes" na počátku 90. let se společnosti Hoshino Gakki bohatě vyplatila sázka na "signované" nástroje, a to jednak ve formě zvýšených prodejů, jednak ve formě rostoucí prestiže značky - dnes už asi těžko usyšíte brblat někoho nad pochybnou kvalitou nástrojů z Japonska nebo Koreje. Flexibilnost Ibanez se ukázala i na zachycení vlny zájmu o sedmistrunné kytary - na tomto poli už firmu těžko kdy kdo předstihne, nebo se jí alespoň přiblíží. Za potvrzení neotřesitelného postavení značky v kytarovém světě lze ostatně považovat fakt, že současná americká sestava G3 (Satriani, Gilbert, Petrucci) byla po dlouhou dobu jako jeden muž právě pod křídly Ibanez.
Signované série
Steve Vai - JEM
Joe Satriani - JS
Paul Gilbert - PGM
John Scofield - JSM
Andy Timmons - AT
Munky (Korn) - APEX, dříve K7
Noodles (The Offspring) - NDM
Mick Thomson (Slipknot) - MTM
Mike Mushok (Staind) - MMM
Matt Bachand (Shadows Fall) - MBM
Zřejmě pouze v Japonsku je dostupný nástroj MFM1, vyráběný pro Martyho Friedmana (ex-Megadeth).
Z minulosti zmiňme alespoň řady JPM (John Petrucci), FGM (Frank Gambale)
Efekty
Přestože tím hlavním byly, a zřejmě i budou, u Ibanez kytary, nemůžeme nezmínit výrobu efektových pedálů. Ta má své kořeny v 70. letech, kdy Ibanez zakoupil licenci na prodej efektů firmy Maxon mimo území Japonska. Z konce 70. let pochází legendární Tube Screamer TS-808, osazený obvodem JRC4558D, který je dodnes mnohými považován za to nejlepší, co na poli "nakopávátek" kdy vzniklo (později s mírnými obměnami TS-9, TS-10 a Metal Screamer). Na počátku 90. let došlo na výrobu "levné" série Soundtank (u nás lidově přezdívané "beruška") s plastovým šasi a okolo roku 2000 pak naopak "nezničitelná" série ToneLok, dostupná dodnes.
