Často jsme svědky sporů a personálních změn v kapelách. Fanoušek je náhle bombardován tučnými titulky, tiskovými zprávami obou stran a těžko si udělá názor. Je si vědom toho, že jeho oblíbenci trpí, ale svou zmatenost a osobní nepříjemný pocit vnímá podstatně více. Dostává pouze informace typu: „Ten mě podrazil, šlohl mi nápad, připsal si autorství, podle nich na to nemám, není pravda, že mě přizvali,“ a bůhvíco ještě. Ať už jsou to Black Sabbath, islandští Sólstafir nebo kapela, co vymetá zábavy, nepříjemné je to pro všechny. Muzikanti se soudí, pomlouvají se přes média nebo se cítí ukřivděně a fanoušek neví, komu má věřit a zdali má svou oblíbenou kapelu dále podporovat, když se takhle chovají k zakládajícímu členovi. Jak by to měly obě strany překonat?
Hudebníci i muzikanti bývají tvůrčí, silné, extravagantní osobnosti, schopné vystoupit na scénu před lidi, hrát a zpívat. Musejí být proto z jiného těsta než většina smrtelníků. Osobnost, zvláště rockového hudebníka, nemůže být jednoduchá. Velká míra sebestřednosti, pozitivního sobectví, exhibicionismu, zaměření na sebe, to vše jsou nutné předpoklady profesionálního muzikanta a umělce všeobecně. V okamžiku, když se v kapele setkají silné osobnosti, zvláště mladší lidé, nebývá o třecí plochy nouze. Hudebníci jsou k sobě taženi společným hudebním a často i světovým názorem. V počátku tvůrčí práce a při rozjezdu kapely mají všichni velký elán a jisté osobnostní i názorové rozličnosti jsou stírány. S příchodem uznání, prosazením se i přiměřené slávy spodní proudy vybublávají k povrchu a mohou začít problémy. Pokud vydrží kamarádská atmosféra, převládá tvůrčí zápal a radost ze společného hraní, dají se zpočátku mírné konflikty udržet v soukromí kapely. V okamžiku, kdy jde o slávu, peníze i autorství, už je krůček k otevřeným konfliktům. Bulvár a ostatní média si ráda smlsnou na zaručených zprávách týkajících se oblíbených umělců.
Čím větší konflikt a pomlouvačná kampaň, tím lépe. Fanoušek je často lačný takových zpráv a dychtí po nich, neboť má takto podvědomý pocit, že aspoň trošku žije se svými oblíbenci, že se podílí na jejich osudu a může se s nimi ztotožňovat. Může dokonce mít vlastní názor na dění v kapele. Fanouškovi nejde o pravdu, jde mu především o „zaručené“ zprávy, které krmí jeho dychtivou touhu po spoluúčasti. Pokud cítí vnitřní zmatenost, pak většinou v případech, kdy se dovídá nepříjemné či rozporuplné informace, jež bortí získané představy o hudebnících. Vzájemné pomluvy mezi hudebníky i ze slavných kapel historie rockové hudby jsou celkem běžné. Do celé problematiky vstupují nezřídka rovněž drogy a alkohol. Můžeme se projít životem Boba Dylana, zmíněných Black Sabbath, ale i českých kapel. Napadá mě Lucie nebo šarvátky uvnitř Pražského výběru.
„Informovaný“ fanoušek se často tváří, že on přesně ví, jak to je. Zároveň existuje stejně velká skupina těch druhých, kteří si myslí to samé. A máme tu názorovou skrumáž, ze které není snadná cesta ven. Každý fanda si nakonec vybere svou stranu a svou pravdu. Hloupé je, pokud se najde úplně nová a stejně zaručená pravda. Rozkoly v kapelách či jejich rozpad i odchody některých členů se dějí stále. Hudebníky nezměníte. Usmíření se nekoná a „křivdy“ trvají celý život. Tak jako nelze změnit systém, který toho všeho využívá pro své fungování, nemůžeme změnit ani hudebníky, kteří jsou jeho součástí.
