Počítač - Mac
V čem je Mac jiný než Windows, jsme poodkryli v minulém (prvním) dílu seriálu. Jeho síla není ani tak v hardwarové části, jako především v softwarové, tedy přímo v samotném operačním systému. Přesto se dnes ještě na hardware podíváme, což nám umožňuje fakt, že počítače Apple jsou sestavované z relativně mnohem menšího počtu komponent (respektive komponent pouze od vybíraných výrobců), než je tomu u PC s Windows.
Pokud se rozhodneme pro stolní počítač, nabízí nám Apple dvě základní linie. Jednou je klasická „skříň“ v podobě Mac Pro a druhou variantou je řešení „vše v jednom“, tedy iMac. Mohlo by se sice zdát, že třetí variantou je Mac mini, ten ale podle použitých komponent spadá spíše do kategorie notebooků.
Periférie
Základní rozdíl mezi Macem Pro a iMacem je na první pohled evidentní. Mac Pro lze rozšiřovat pomocí dalších interních PCIe karet, zatímco iMac nabízí pouze externí periferie. Firma Apple se s tímto handicapem iMacu vypořádala v nedávné době tak, že představila nové rozhraní Thunderbolt. Rozhraní bylo vyvinuto firmou Intel a na trh jej Intel přinesl právě s technickou spoluprací firmy Apple. První počítač, na kterém se Thunderbolt objevil, byl Mac Book Pro, představený 24. 2. 2011. Rozhraní je tedy dosud velice mladé. Rozhraní původně mělo využívat stejný konektor, jaký je používán pro USB. První Intel demo dokonce používali kombinovaný USB/Light Peak port (Light Peak je kódové označení, zatímco Thunderbolt je komerční značka). Během prvního oznámení tedy bylo velkým překvapením, že Thunderbolt využívá konektor do té doby známý jako Mini Display, který Apple do té doby používal pouze pro připojení externích monitorů.
Thunderbolt
Thunderbolt nabízí více než dvacetkrát vyšší přenosovou rychlost než USB 2.0, je více než dvanáctkrát rychlejší než FireWire 800 a dvakrát rychlejší než USB 3.0. Pro ty, kteří si v číslech libují, zde tedy jedno je: 10 Gbps na dvou kanálech. Pomocí tohoto rozhraní lze tedy k iMacu (nebo Macu Book Pro) připojit třeba dvacet externích pevných disků (zařízení lze bez problémů zapojovat za sebe do série), které budou s počítačem komunikovat ještě o něco rychleji než jeden disk po USB 2.0 sběrnici. Teoreticky tedy do budoucna omezení v oblasti externích periférií pro iMac odpadá. Je jen potřeba počkat, až výrobci začnou Thunderbolt podporovat a vyrábět pro něj svá zařízení. První vlaštovkou na poli hudebním je nová zvuková karta kombinovaná s externí hardwarovou DSP akcelerační kartou: UAD Apollo.
Procesory
Zásadnější rozdíl se ale ukrývá uvnitř samotného počítače, přímo v jeho srdci - jak se někdy procesor nazývá (sám bych to nazval spíše mozkem, což se mi hodí i pro vysvětlení rozdílů). Mac Pro používá procesory typu Xeon, zatímco iMac používá procesory typu i- (momentálně i5 a i7, dříve i i3). Jaký je rozdíl mezi těmito dvěma typy procesorů? Vždy to připodobňuji ke klasickému ženskému a mužskému mozku. Podobnost je tu ale křížem. Zatímco robustnější Mac Pro s Xeon procesorem pracuje spíše jako ženský mozek, elegantnější iMac z procesory i- pracuje spíše jako mužský mozek.
Xeon procesor umí lépe zpracovávat větší množství informací najednou. Proto se hodí pro použití s neustálými velkými datovými toky, jako je třeba právě práce s hudbou a nebo v náročnějším případě s videem. Při takové práci posíláme procesoru neustále, v reálném čase, spoustu informací, které je nutné okamžitě zpracovávat. Oproti tomu procesory i- série sice dokážou zpracovávat tak velké množství úkolů najednou, ale zato umí úkoly řešit rychleji. Pracují tedy, podobně jako mužský mozek, spíše „sériově“ - jeden úkol za druhým. To sice není na první pohled pro práci s hudbou tolik vhodné, na druhou stranu je ale potřeba říci, že výpočetní výkony iMaců jsou dnes tak vysoké, že na běžnou práci v malém i středním studiu bohatě stačí.
Nejvyšší konfigurace
V nejvyšší konfiguraci iMacu nabízí procesor i7, s Hyper-Threading je k dispozici až osmi virtuálních jader. Ve skutečnosti zpracovává každé jádro souběžně dvě vlákna. Tím se dosahuje vyššího výkonu. Současný Mac Pro nabízí v nejvyšší konfiguraci až dvanáct jader. Co se například paměti RAM týče, k iMacu se v současnosti nabízí maximálně 16 GB DDR3 SDRAM paměti, zatímco Mac Pro pojme až 64 GB ECC SDRAM (za příplatek přes 81 000 Kč k základní verzi, jen pro představu).
Závěr
V závěru mi tedy nezbývá než zopakovat, že pro menší i střední studio si vystačíme i s výkonem počítačů iMac. A budoucnost slibuje, že nebudeme omezeni ani perifériemi.
Software - plug-iny a stand-alone
Jaký je rozdíl mezi stand-alone aplikací a plug-inem? Jaké jsou typy plug-inů a lze použít všechny plug-iny ve všech hostitelských aplikacích? Co je to ReWire? Podívejme se.
Stand-alone vs plug-in
Stand-alone aplikace jsou tzv. samostatně běžící. Jsou tedy absolutně nezávislé na nějaké další jiné aplikaci. Takovou aplikaci lze běžným způsobem spustit a v ní pracovat, ať se jedná o virtuální nástroje (lze tedy na nástroj hrát přímo, bez hostitelské aplikace) a nebo o efektový procesor, ve kterém se signál procesuje. Plug-in je jakýsi zásuvný modul neboli rozšíření aplikace jiné, tzv. hostitelské. Hostitelskou aplikací může být DAW (Digital Audio Workstation - digitální hudební pracovní stanice), zvukově-editační aplikace nebo třeba jen aplikace, jejíž jedinou funkcí je být hostitelem plug-inů.
Podoba stand-alone a plug-inu jednoho softwaru (tedy například jednoho virtuálního nástroje) se může mírně lišit. Stand-alone aplikace například může nabízet navíc některé funkce, jako je interní jednoduchý sekvencer pro záznam dat. Naopak plug-in může nabízet navíc, oproti stand-alone, možnost synchronizace s hostitelskou aplikací nebo získávání nějakých dat z hostitelské aplikace apod.
Stand-alone
Stand-alone aplikaci lze použít v případě, kdy chceme skutečně hrát pouze na zvuk jednoho daného virtuálního nástroje nebo chceme procesovat signál přes jedno dané zvukové rozhraní. V takovém případě nemá smysl spouštět hostitelskou aplikaci a více jejím chodem zatěžovat procesor počítače. Osobně používám stand-alone režim také pro aktivaci dané aplikace. Důvod je takový, že aplikace běží naprosto samostatně a případné komunikaci se serverem zajišťujícím aktivaci nebo komunikaci s hardwarovým ochranným klíčem nebrání žádný další software. Komunikace je tak přímá a jistější.
Plug-in
Plug-iny naopak používáme při klasické studiové práci, kdy chceme na větší počet zaznamenaných stop aplikovat různé efektové procesory, pracovat s různými virtuálními nástroji atd. V případě, že nějaká aplikace nabízí oba režimy (stand-alone i plug-in), bývá obvyklejší a častější použití právě plug-inu.
Existuje řada různých formátů plug-inů, které je potřeba ctít. Ne všechny hostitelské aplikace umí pracovat se všemi typy plug-inů. Mezi nejznámější a nejpoužívanější typy plug-inů patří VST (používaný především ve Windows, ale i v Mac OS X), AU (používaný výhradně na Macu a RTAS, respektive nový nástupce AAX (používaný shodně na Windows i Mac OS X v DAW Pro Tools).
Otevřené systémy
Všechny plug-iny jsou otevřenými vývojářskými prostředími, aby mohli výrobci softwaru programovat své hudební softwary pro daný typ plug-inu a integrovat tak svůj software do hostitelských aplikací. Přesto se však mohou nabízené možnosti v jednotlivých standardech plug-inů lišit. Například může jít o jiný přístup k parametrům, což může ovlivňovat automatizaci. Některé typy plug-inů nabízely možnost side-chain (de facto zasílání signálu mezi jednotlivými stopami, případně plug-iny napříč) dříve než jiné standardy. Některé typy plug-inů nabízejí možnost zobrazení všech parametrů v podobě seznamu, což může být pohodlné právě pro práci s automatizacemi, případně přiřazováním ovládacích MIDI kontrolérů. Rozdíl je také v tom, jak jednotlivá plug-in prostředí zatěžují svým chodem počítač a jak je zpracování signálu v nich rychlé.
VST
Virtual Studio Technology (VST), od firmy Steinberg, je pravděpodobně nejrozšířenější a nejpoužívanější standard plug-inu. Kromě firmy Steinberg, která tento standard používá ve svých DAW Cubase a Nuendo, ale i masteringovém softwaru WaveLab, jej zejména ve Windows využívá řada tvůrců hudebního softwaru, a to jak komerčního, tak freeware. Zároveň je ale VST standard přístupný i ze softwaru na Macu, kde jej opět využívá Cubase/Nuendo a WaveLab, ale i další hostitelské aplikace, jako je třeba i Ableton Live, Audiffex, Maschine a další. Kromě podpory efektových procesorů nabízí VST podporu i pro virtuální nástroje (VSTi) i pro MIDI plug-iny.
AU
Audio Units (AU) je rozhraní virtuálních plug-in efektů a nástrojů firmy Apple, které bylo navrženo speciálně pro Mac OS X. Plug-iny AU tedy jsou dostupné pouze v tomto operačním systému a třeba ve Windows se s ním nesetkáme. Používá jej samozřejmě především DAW Logic (též od Applu), ale i další hostitelské aplikace, včetně Ableton Live (na Macu), Maschine, Digital Performer a dalších.
RTAS a AAX
Real Time Audio Suite (RTAS) je formát vyvinutý a používaný firmou Digidesign, která dnes součástí skupiny Avid Group. Tyto plug-iny najdeme téměř výhradně (nikoliv však 100% výhradně) v DAW Pro Tools. S verzí Pro Tools přišel upgrade tohoto typu plug-inů, respektive náhrada za nový Avid Audio eXtension (AAX). Nová verze nabízí lepší workflow a zvukovou věrnost.
Při instalaci plug-inů do systému můžeme obvykle zvolit typ plug-inu, který chceme instalovat. Kromě výše uvedených formátů existují i další, nejsou však tolik používané. Velikost samotných souborů plug-inů není nijak závratná, takže není vyloženě na škodu, když nainstalujeme do počítače vždy všechny formáty plug-inů. Na druhou stranu, proč má být v počítači něco, co nikdy nepoužijeme?
