Minule jsme se zaměřili na historický kontext doby, ve které vznikl žánr bebop. Dnes se podíváme přímo na specifické rysy bicí soupravy, kterou bebopoví hráči používají. Bebop určil vzhled, styl, ladění atd. toho, čemu dnes říkáme jazzová souprava. Straightahead jazzoví bubeníci používají takovýto set dodnes. Dokonce se soupravy stejných parametrů často prodávají pod označením bop. První jazzoví bubeníci soustředili své hraní
hlavně na velký a malý buben, ve swingu později činel hi-hat. Pomocí nich hráli tzv. „four on the floor“ a drželi ve správném tempu celou kapelu. Vycházeli z vojenského, pochodového stylu hry doplněného prvky swingu, které hráči získali z boogie-woogie a ragtimu. Činely a čínské tom tomy byly používány především jen jako zvukové efekty. Během čtyřicátých let se do soupravy připojuje velký činel zvaný ride. Díky němu se timekeeping již definitivně přesouvá na činely. Úkol tohoto činelu zůstal, až na pár žánrových výjimek, stejný dodnes. Malý buben je v bebopu používán k sólování a tzv. „comping” hraní. Tom tomy jsou využívány melodicky, v sólech pro větší barevnost a další zvukomalebné možnosti. Protože již není potřeba velký (rozměrem) basový buben, který by udržel v rytmu celý taneční sál, souprava se rapidně zmenšuje. Velké bubny bigbandové doby měly často i 26 nebo 28 palců v průměru, naopak bebopový bubeníci používali bubny 20 a později i 18 palců velké. Pionýrem menších velkých bubnů byla po druhé světové válce firma Gretsch. Zastupovala téměř všechny bebopové hvězdy, jako Phillyho Joea Jonese, Maxe Roache nebo Arta Blakeyeho.
Calfskin Heads
Plastové blány z mylaru, které známe dnes, neexistovaly a nebyly v širokém povědomí až do poloviny šedesátých let. Bebopoví bubeníci tím pádem používali blány ze zvířecí kůže, které mají bohatší, teplejší tón, kulatější, příjemnější zvuk a nepřeznívají tolik jako blány plastové. I díky tomu je zvuk soupravy na bebopových nahrávkách, jako např. ve Study in Brown, velmi charakteristický a unikátní. S blánami ze zvířecí kůže se u soupravy v dnešní době takřka nesetkáme. Jejich výroba je velmi neekonomická a potřeba dnešní vysoké výdrže za jakýchkoliv okolností (počasí atd.), jasně upřednostňuje blány plastové, díky kterým se sice bubnování zpřístupnilo mnohem více lidem, zato jsme ale ztratili ojedinělý zvuk blan „přírodních“.
Ladění
Bebopová souprava se většinou skládá z velkého a malého bubnu, tom tomu a kotle. Jednotlivé bubny by měly být laděny tak, aby výškou tónu zapadaly mezi ostatní, tak jako hlasy ve sboru. Nejvýše je naladěn malý buben, kvůli tomu má „křupavý” atak, ale nesmí ztrácet tlustý zvuk, musí z něho být stále cítit tělo nástroje. S vypnutým struněním musí perfektně zapadnout mezi tom tomy. Protože zpravidla platí, čím menší kapela, tím výše naladěná souprava, jsou bubny v bebopu naladěny mnohem výše než například ve swingové, bigbandové hudbě, kde potřebuje bubeník hutný zvuk, kterým podpoří velký ansámbl. Velký buben používají bebopoví bubeníci jako třetí ruku, tedy je naladěn podobně jako tom tomy s minimálním tlumením. Proto na bebopových nahrávkách neuslyšíme klasickou basovou „tečku”, kterou známe z beatové hudby.
Činely
Obecně hudba s nástupem rock ‘n’ rollu velmi zhlasitěla a přinutila výrobce činelů přicházet s mnohem tlustšími a těžšími činely, které budou odpovídat nárokům beatové, eletrifikované hudby. Proto také činel s označením medium bude dnes výrazně těžší než v padesátých letech. Problém s hraním jazzu na rockové činely je v tom, že noty hrané na ride nemají potřebný tah, činel nedýchá. Ride musí vytvářet prostorový zvuk, který spojuje celou kapelu dohromady. K docílení tohoto zvuku přivrtávají někteří bubeníci do svých činelů nýtky k umocnění syčivého efektu. Dobře zvolená hlavička paličky nám též pomůže v jasné artikulaci a držení „time“ na činelu ride - nejdůležitější disciplíně bebopového hraní.
