Basový buben býval v hudbě od začátku jakýmsi pojítkem mezi kontrabasistou a feelingem bubeníka. Ve swingu byly tyhle čtyři doby až do nástupu bebopu neodmyslitelnou součástí hraní. Koncem čtyřicátých let přišlo s novým stylem i nové pojetí hraní. Jedním z průkopníků byl inovativní bebopový bubeník Kenny Clarke, brzy následovaný Artem Blakeyem a Maxem Roachem. Tito hráči zcela změnili podstatu swingového hraní. Šlapákem začali vyrážet pouze některé doby - samozřejmě ne vždy ty těžké, spíš naopak. Timming se úplně přenesl na ride. I díky tomuto přístupu se bubeníkům otevřel svět nových možností, hlavně co se týče rychlosti. S volnou nohou se dalo hrát v mnohem vyšším tempu a hlavně snadno. Vznikl také odlehčený zvuk a další končetiny zůstaly volné. Tím se zvýšila i pestrost hraní.
Dalším takovým bubenickým inovátorem byl Sunny Murray. Ten rozvinul hlavně barevnost bicích v kapele. Přestal symetricky držet beat a zapojil se do volné improvizace s ostatními hráči. Cílem jeho hry bylo bicí osvobodit a zdůrazňovat pouze některé části skladby, využívat barvy, které nástroj nabízí, a to i netradičními způsoby. Jeho vliv se jistě podepsal na celé řadě bubenických následovníků. Murray sám v jednom z rozhovorů říká: „Rytmus není pouze v timmingu, ale hlavně ve zvuku. Důležité je porazit sám sebe. Nesoustředit se pouze na to, aby něco bylo tam, kde má, ale hlavně na to, jak to bude znít. Mnoho lidí se neuvědomuje, že například pomlka je taky součást hudby. Zajímavé na pomlce je právě to, že sama o sobě zní pořad stejně - tedy nijak. V hudbě má ale pomlka celou řadu zvuků. Vždycky vyzní úplně jinak. Taky samozřejmě záleží na její délce a kterým zvukem ji ukončíte.“
Nový styl ale nikdy nedosáhl popularity svého předchůdce - swingu. Už od počátku byl kritizován kvůli přílišné techničnosti. S tím byl ale původně zamýšlen. Měl vyzdvihnout úroveň hudby a ukázat na vyspělost a technický pokrok muzikantů. Dalo by se i říct, že to měla být hudba pro ty nejlepší - a skutečně to tak bylo.
Ale to samozřejmě mělo negativní vliv i na tehdejší populární hudbu. Lidé přestávali navštěvovat bebopové koncerty a to se nelíbilo ani samotným hudebníkům. Jedním z kritiků byl i známý jazzman Louis Armstrong. I přesto bebopoví hráči často začleňovali jeho známé fráze a melodie do svých vlastních skladeb a improvizací.
