Dlouhá léta byla svátá trojice - Zildjian, Sabian a Paiste - téměř nedotknutelnou modlou ve světě činelů a nikdo si nedokázal představit, že už za pár let může být situace úplně jiná. Hlavní konkurenti těchto firem přicházeli hlavně z Turecka. Později se jako vážný adept přidal i německý Meinl - ten si místo mezi špičkou získal poměrně rychle. Náš příběh se ale zaměřuje zejména na firmu Istanbul.
Název společnosti vznikl samozřejmě podle stejnojmenného města v Turecku. To je už po stovky let hlavním centrem výrobců kvalitních činelů, jejich historie totiž sahá až do Osmanské říše. S nástupem 20. století ale tureckou ruční výrobu činelů nahradily kvůli velké produkci stroje. Tradici ale úspěšně udrželi někteří kováři. Jedním z nich byl například Mikhail Zilcana, vnuk Keropeho Zilcana (Zildjiana), podle kterého se vyráběla světově známá série činelů K. A právě Mikhail Zilcan vyučil dva mladé řemeslníky, kteří později založili svou vlastní činelovou dílnu. Mehmet Tamdeger a Agop Tomurcuk jsou tak vlastně zakladateli, dříve společného podnikání, firmy Istanbul. Činely ale původně pojmenovaly Zildjier, až později přejmenovali činely právě podle centra výroby. Všechno to začalo v roce 1980.
Kromě několika změn ve vedení společnosti se Istanbulu víceméně stále dařilo. Firma se rozrůstala co do počtu zaměstnanců, vyrobených činelů i nových sérií, ale hlavně o světové firemní hráče - ti jezdili přímo do továrny a na výrobě činelů přímo spolupracovali. Činely také podepisovali oba mistři výrobci a tím vznikaly zajímavé sběratelské kousky. Firemní idylka ale trvala pouze do roku 1996 - tedy šestnáct let. V tomto roce po tragické nehodě umírá Agop Tomurcuk a společnost se dělí na dvě části. První z nich dál zůstává pod vedením Mehmeta Tamdegera a bere si přízvisko Mehmet. Druhou půlku si mezi sebe dělí Agopovi synové- Arman a Sarkis - a pojmenují ji po otci Istanbul Agop.
Každá z firem si od té doby razí vlastní politiku a snaží se tvořit své originální výrobky. Co jim ale zůstalo společné, je heslo „stroje nemají uši“. Na jeho základě tak obě firmy dál vyrábějí činely ručně. V Česku mají tyhle plechy výborné zastoupení a snadno jsou k sehnání všechny jejich řady.
Na závěr snad už zbývá jen dodat, že zvuk každé série a každého činelu v sobě nese bohatou a dlouholetou historii, která nebyla vždy růžová, ale přispěla k vyspělosti výroby. Stačí tedy jen poslouchat, protože lidé, na rozdíl od strojů, uši mají.
