Dnes se podíváme trochu hlouběji do činelové historie a popovídáme si o tom, jak vznikl nástroj pro dnešní soupravu naprosto zásadní a nezbytný, tj. hi-hat. Původ činelů všeobecně lze datovat několik tisíc let nazpět, ale pokud bude řeč o hajtce, stačí se vrátit o nějakých sto padesát let, do poloviny devatenáctého století. V té době začínají v USA z vojenské pochodové hudby vznikat zárodky specifického bubenického stylu New Orleans - second line drumming, které je (s trochou zjednodušení) jedním z hlavních předchůdců jazzu a ten zase rocku. Bubny z počátku ovládali dva hráči, jeden hrál malý buben (osminy nebo čtvrtky většinou s akcentovanou druhou a čtvrtou dobou) a druhý měl na starosti pochodový basový buben s připevněným činýlkem. Proč ale platit dva hráče, když vše zvládne jeden? Stačí vymyslet pedál na basový buben (jehož historii dnes necháme stranou). A protože činýlek na bubnu byl stejně většinou hrán v unisonu s bubnem samotným, tak není nic jednoduššího než připevnit k basovému pedálu postranní kovový beater a s jeho pomocí rozeznívat činel taktéž k bubnu připevněný.
Protože jsou ale bubeníci vynalézaví, tak se nakonec objevila myšlenka, že by bylo lepší činely od bubnu oddělit. A tak vznikla takzvaná snowshoe - dva činely proti sobě připevněné k dřeveným prkénkům, které se ovládaly nohou. Z dnešního pohledu to byly vlastně belly - těžké činely malého průměru s velkým pupkem, musely totiž snést poměrně velkou zátěž. Kolem roku 1925 pak konečně vzniká rukou bubeníka Vica Bertona něco podobného dnešní hihatce, byť je to zatím low hat, činel je na stojanu jen kolem půl metru vysoko. Prvním bubeníkem, kterému je připisováno držení rytmu na hi-hat, je Papa Jo Jones (1911-1985). Do té doby se osminy hrály na malý buben, ride činel na svou slávu teprve čekal. Byl sice používán už v éře bigbandů ve třicátých letech, ale naplno se rozzářil až s příchodem bebopu kolem poloviny čtyřicátých let. (Zajímavá teorie je, že ke zrodu bebopu, provozovaného oproti bigbandu ve výrazně menším složení, přispěla špatná ekonomická situace během války, která nepřála vyplácení dvacetičlenných hudebních těles.)
S příchodem elektrické kytary, amplifikované hudby, rock ‘n’ rollu a později hard rocku se pak bubeníci začali opět ve větší míře vracet k držení tempa na hi-hatce, protože je zvukově mnohem konkrétnější a v případě potřeby hlasitější. Ale to už se dostáváme téměř do současnosti, kdy mají oba nástroje srovnatelné zastoupení a pevnou pozici v rámci soupravy bicích nástrojů.
