Smyčec
Mírně řečeno, ne zcela tradiční způsob tvorby tónu, ale zato velmi efektní. Je zcela zřejmé, že nejde o samostatné tóny na vnitřních strunách (i když to také lze při troše cviku s tlumením strun zahrát), ale tóny na strunách e` a E, dvojzvuky či trojzvuky, odvozené od tónů těch strun, hraní celých akordů tahem přes všechny struny - to už je jiná. Souzvuky či tóny lze také vytvářet úderem žíní na struny. Koneckonců, stačí se podívat, jak si s tím dovedl poradit Jimmy Page v The Songs Remain the Same.
Ze všech druhů smyčců se nejlépe hodí houslový, ostatní jsou příliš těžké a struny tak dobře nerozezní. Pravdou ale také je, že žíně se ve styku s kovovými strunami hodně trhají - jeden smyčec mi zpravidla vydržel na jedno vystoupení. Výsledný efekt se ještě znásobí, pokud se do zvukového řetězce přidá delay.
E-bow
Zdálo by se, že toto zařízení, které vlastně supluje smyčec, je novodobější záležitostí, ale není tomu tak. Jeho vývoj začal na popud Iron Butterfly již roku 1967 a o dva roky později byl prototyp již na světě. Roku 1974 se celé zařízení zmenšilo tak, aby bylo lehce přenosné a oficiálně bylo uvedeno na NAMM Show v Chicagu roku 1976. Nový model s novější technologií pak přišel v letech osmdesátých a dodnes se jeho použitím může pochlubit řada muzikantů včetně Edgeho, Davida Gilmoura, Johna Petrucciho, Kirka Hammetta, Mikea McCreadyho, Jerryho Cantrella, Kima Thayila, Johna Fruscianteho...
Klasické výrobky prosluly technologií otáčejícího se kolečka, kterým se po přiložení na strunu suploval tah smyčcem. Tedy výhoda pro hraní na vnitřních strunách naprosto evidentní. Současný model E-bow Plus vychází z vytváření magnetického pole, kterým se určitá struna rozechvívá.
