I když je dělení elektroakustických a semiakustických kytar jemnější, kdy rozeznáváme elektroakustiky s klenutým víkem, nízkoluby s klenutým i rovným víkem, pololuby a populární polomasivy, uveďme si dnes celkově ty historicky nejznámější typy korpusů.
V podstatě můžeme začít řadou ES u Gibsona, průkopnickým modelem ES150, na který hrál Charlie Christian. Šlo o celolubový nástroj, který neměl žádný vnitřní masivní dřevěný blok (takže struny byly uchyceny klasicky trapézovým hrazdovým struníkem). Když už jsme u celolubů, historicky si dobře stojí firmy Gibson a Gretsch (mimo jiné samozřejmě). Jde zejména u Gibsona o modely ES175 vyráběné od roku 1949 jako alternativa k L-5. Z muzikantů pak můžeme za všechny jmenovat Steve Howea. Patří sem i Gibson Byrdland, model z roku 1955, stejně jako Gretsch White Falcon, který přišel na trh o rok dřív.
Nejznámějšími v rockovém světě jsou ale polomasivní modely, kde jednoznačně kralují Gibsony řady ES335 a 355. Středem jejich nízkolubového těla vede dřevěný centrblok, který mj. umožňuje i takové uchycení kobylky a struníku, které je běžné na masivních kytarách. Celá řada firem byla tímto tvarem a technologií inspirována (Ibanez, Hofner, Yamaha, Guild, Aria...). ES335 přišla na trh roku 1958 a její zvuk včetně tvaru a klenutého víka uchvátil celé generace kytaristů - a to se děje dodnes. Nemluvě o významných modelech Epiphone, odvozených od těchto kytar, jako třeba Casino, oblíbená kytara Johna Lennona či třeba Noela Gallaghera. Historicky na piedestal pak rozhodně patří i Rickenbacker 330 (od Toma Pettyho třeba k Peterovi Buckovi z R.E.M.).
Z dalších firem můžeme jmenovat kupříkladu Guild (Starfire), Hofner (Verithin), Yamaha (řada SA) a samozřejmě Ibanez (série ArtStar, modely Johna Scofielda, Pata Methenyho) a z novějších také i PRS. Ale to už je jiná kapitola.
