Obě dvě kategorie, které jsou jednou z určujících záležitostí vyznění kytary a toho těžko definovatelného pocitu, jak ta kytara prostě sedne do ruky, spolu souvisejí. Ne sice přímo úměrně, ale každá představuje zásadní prvek pocitu ze hry (nemluvě o možnostech tónu u menzury).
Menzura je určena vlastně délkou kmitající struny, tedy od nultého, sedlového pražce ke kobylce, lépe řečeno její vložky či jednotlivých kamenů. Čím je menzura kratší, tím je pocit ze struny měkčí (struna se nemusí tak natahovat, aby dosáhla požadovaného ladění), i zvuk je mělčí, méně průrazný, tišší, ale také i více barevný, tzv. kytarovější. Naopak, čím je vzdálenost mezi sedlovým pražcem a kobylkou větší, zvuk je průraznější, čitelnější a také i hlasitější, pocit ze hry je ale tvrdší. Že se dá využít kombinace různých tvrdostí strun, je pak nabíledni.
Vzhledem k proslulosti značek můžeme uvést historicky nejtypičtější rozměry: 629 mm (Gibson Les Paul, SG, ES-175, Flying V, ES-330, Godin, Guild), 635 mm (Paul Reed Smith) a 648 mm (Fender Stratocaster, Telecaster, Jazzmaster, Ibanez, Jackson, Steinberger). Někdy jsou rozdíly hodně velké, např. Lennonův Rickenbacker měl menzuru 527 mm, osmistrunná Ibanez Meshuggah má 749 mm.
Rádius pak představuje poloměr zaoblení hmatníku. V podstatě můžeme hovořit o čtyřech základních profilech: zcela rovný (struny jsou v jedné rovině), cylindrický (rádius je stejný u nultého pražce i u kobylky), kónický (zakřivení u ořechu je jiné než u kobylky) a hybridní (kombinace předchozích dvou). V číslech to pak znamená, že čím vyšší, tím plošší krk. Takže u Fenderů najdeme hodnoty 184,1 mm (vintage) a 241,3 mm (současné modely), u Gibsonů Les Paulů je to rozmezí 254 mm až 304,8 mm, Ibanezy mají 304,8 mm, Jacksony 406,4 mm atd.
Kytaristé obecně většinou vyhledávají krky v rozmezí 9,5-12”, tedy 241,3-304,8 mm.
