Obohacené akordy
Nejběžnější situací, s jakou se můžete v praxi funkového klávesáka setkat, je pokyn některého ze členů kapely: "Zahraj tam něco například od a moll." Zde pak nezbývá než projevit pohotovost a přehled a z hlavy vystřihnout part v dané tónině. Aby výsledek nezněl všedně, musíme být dobře obeznámeni s tím, z jaké palety tónů je možné si vybrat. Vždyť některé z nejznámějších funkových písní jsou založeny právě na jednom jediném akordu. Nejprve se tedy zaměříme na akord mollový. Základním tvarem, podle kterého se orientujeme, je prostý kvintakord. Ten sám o sobě nemusí znít špatně, ale abychom se mohli ve tvorbě linky pohybovat, je třeba umět ho vhodně obohatit.
První, po čem je možné sáhnout, je septima. Pakliže hrajete v rychlejších tempech, máte už možnost vytvořit si z uvedených čtyř tónů dva dvojhmaty a ty pak střídat. S tím však není možné vystačit na delší dobu. Na řadu přichází další varianty. Je možné vyzkoušet v jazzu často užívanou sextu a také nónu či dokonce undecimu, čímž obsáhneme vlastně všechny tóny dórského módu (věnujte mu zvýšenou pozornost, bude se vám často hodit). Tady ale narážíme na jedno velké dilema.
Hrát všemi tóny zahuštěný akord není vhodné, neboť v kapele musí zbýt místo i na projev ostatních hráčů a zvuk musí takříkajíc dýchat. Technické provedení takového akordu za hry pak také rozhodně není nic příjemného. Je tedy zjevně nutné použití některých tónů poněkud omezit. Jako první je možno s klidným svědomím vynechat primu. Nejen že ji většinou hraje basa, ale pravděpodobně ji nevynechá ani kytarista. Ze stejného důvodu se můžete obejít bez kvinty. Rozhodně to ale neznamená, že byste tyto tóny měli nějak programově obcházet, funk přeci není jazz. Je ale zajímavé jejich úlohu poněkud omezit.
Aby výše uvedená zvuková paleta byla co nejpestřejší, zkuste si vámi vybraný akord zahrát ve všech možných obratech. Často právě blízkost či vzdálenost jednotlivých složek dává akordu jeho charakteristickou barvu. Některé obraty jsou ukázány v prvním příkladu (př. 1). Jako inspiraci si zkuste zahrát funkovou doprovodnou etudu v a moll (př. 2). V praxi se sice tolik obratů na takt většinou nepoužívá, nicméně je dobré procvičit si orientaci. Důležité je začít nejprve s nácvikem rytmu, třeba i na desce stolu, a pak teprve přikročit k prstokladu a hře akordů a jejich obratů.
Méně často než s jednoakordovým mollovým postupem jsou pak groovy durové. I v tomto případě platí však pro obohacování stejná pravidla jako pro moll. Dávejte si však pozor na septimy. I v durových akordech je běžné používání septimy mollové, tedy malé, čímž se dostáváme ke stupnici mixolydické (př. 3). Pokud se však vysloveně jedná o akord maj, je třeba použít velkou septimu, tedy v případě C dur hrát pouze bílé klapky. Každopádně si zkuste zahrát další cvičení (př. 4).
Ve výběru tónů se vždy řiďte především povahou skladby. Nemá smysl za každou cenu zahušťovat prostor bohatými akordy. Občas stačí zahrát jen pár dobře mířených tónů. Zvláště pokorně přistupujte ke hře levé ruky, neboť ve funky na tomto poli hraje prim basák, a ten zpravidla nebývá příliš nadšen, když mu lezete do zelí. Nicméně obohacené akordy zvětšují škálu možností doprovodu a mohou vám pomoci hrát tak, jak si představujete, což je jistě cílem každého rozvíjejícího se muzikanta.
