Ve druhé polovině 60. let začal americký bubeník Joe Pollard hledat způsob, jak rozšířit svou soupravu o elektronicky generované zvuky. První verzi jednoduchého syntezátoru ovládaného úderem do desky se snímačem pro něho v roce 1976 postavil Mark Barton z firmy Tycobrahe Sound Company. Reakce bubeníků na nový nástroj byly příznivé, proto Pollard, Barton a Donald Stone založili firmu Pollard Industries a začali s výrobou elektronických bubnů, které nazvali Syndrum. První model s jednou hrací plochou měl označení 177, model se čtyřmi plochami 477. Následovaly modely Syndrum Single - model 178, Syndrum Twin - model 278 a Syndrum Quad - model 478.
Základem systému je zvuková jednotka, která obsahuje jeden, dva nebo čtyři zvukové generátory. Jejich oscilátory vytvářejí signál se sinusovým, trojúhelníkovým nebo obdélníkovým průběhem. Parametr Sweep ovládá změnu frekvence oscilátoru v průběhu znění tónu. Tón může klesat nebo stoupat o více než dvě oktávy a lze jej modulovat pomocí LFO. Ovládací prvky označené Snare řídí intenzitu a délku šumového signálu přimíchávaného při úderu. Potenciometrem Sensitivity lze nastavit citlivost zvukového generátoru na intenzitu úderu. Ke zvukové jednotce se připojují samostatné kruhové pady obdobné konstrukce jako tradiční bubny, které mají průměr 8” a namísto běžné blány je napnuta pružná síťka. Systém lze doplnit o nožní ovladač obsahující pedál pro ovládání výšky tónu a spínač Kill pro zkrácení znějících zvuků.
Prodej elektronických bubnů Syndrum nepřinesl očekávaný zisk, firma Pollard se dostala do finančních problémů a po dvou letech ji koupila společnost Research Development Systems. Ta začala vyrábět model Syndrum CM a několik dalších mírně upravených verzí. Model CM má zjednodušenou generátorovou jednotku, všechny elektronické obvody jsou zabudované v těle padu, ovládací prvky jsou umístěné na boku.
V polovině 70. let došlo ve firmě EML vyrábějící syntezátory k neshodám a v roce 1976 odešel jeden z jejích zakladatelů Norman Millard spolu s Johnem Borowitzem, Davidem Kusekem a několika dalšími zaměstnanci. Společně založili firmu Star Instruments a v následujícím roce zahájili výrobu syntezátoru Synare vybaveného namísto klaviatury čtyřmi plochami pro hru paličkami.
Zdrojem signálu jsou dva oscilátory a generátor bílého a růžového šumu. Signály lze k získání kovově zabarvených zvuků zpracovávat kruhovým modulátorem. Pady mají dvanáct zón, z nichž každé lze přiřadit tón odlišné výšky. Oktávovou polohu lze ovládat pedálem. Synare proto dovoluje i hru melodií.
Model Synare 2 má dvanáct samostatných padů, je řízený mikroprocesorem a obsahuje vestavěný sekvencer. Pod názvem Synare 3 byly na trh uvedeny nástroje s jedním kruhovým padem pro hru paličkami nebo rukama, který reaguje na intenzitu úderu. Při umístění na dodávaný stojan lze Synare 3 použít také jako velký buben. Model Synare 4 má válcové tělo a blánu věrněji napodobující vlastnosti tradičního bubnu. Vyráběly se i verze Synare Bass Drum, Synare Lo Tom a Synare Hi Tom, optimalizované pro generování zvuků velkého bubnu a kotlů. Model Synare Tympani umožňuje přelaďovat výšku tónů připojeným pedálem.
V 70. letech experimentoval britský bubeník, programátor a konstruktér Richard James Burgess s ovládáním elektronických zvukových generátorů pomocí snímačů umístěných v bubnech a navrhl koncepci syntetizéru specializovaného na generování zvuků bicích nástrojů. Funkční systém zkonstruoval společně s Davidem Simmonsem. Jejich nástroje pod označením Simmons Drum Synthesizer krátce vyráběla firma Musicaid. Po jejím krachu založil David Simmons kolem roku 1978 vlastní firmu Simmons, která ve výrobě a vývoji pokračovala a stala se nejznámějším výrobcem elektronických bicích.
Moduly pro vytváření zvuků bubnů obsahují generátor zvukového signálu s trojúhelníkovým průběhem a generátor šumu, každý se samostatnou regulací úrovně. Oba signály mají perkusivní průběh s nastavitelnou rychlostí doznívání. Parametr Bend reguluje změnu výšky generovaného tónu v čase, Tone ovládá filtr připojený ke generátoru šumu. Ke generovanému zvuku lze přimíchat signál Click, odvozený od úderu a tím zvýraznit nasazení tónu. Vyráběly se i moduly generující zvuky hi-hat a činelů, jejich zvuk byl však příliš syntetický, bubeníci proto obvykle raději používali reálné činely.
V polovině 80. let se objevily hybridní modely, které kombinovaly digitální a analogový princip generování zvuku, brzy potom přibyly i modely plně digitální.
V roce 1989 firma Simmons zkrachovala. Nově založená firma Simmons Digital ještě několik let pokračovala ve vývoji a výrobě, ztracenou pozici na trhu se jí však již nepodařilo získat a v roce 1994 ukončila činnost. V roce 2005 získala značku Simmons firma Guitar Center, která ji začala používat pro své elektronické bicí.
John Borowitz a David Kusek založili v roce 1980 firmu Passport Designs, která se zabývala tvorbou hudebních programů a podílela se také na vývoji normy MIDI.
