Studovat, nebo nestudovat? - Pro člověka, který si chce osvojit nějaké umění nebo se přiučit jakémukoliv jinému oboru, je to podobná otázka, jako být, či nebýt, potažmo umět, nebo ne. Samozřejmě je spousta bubeníků, ale i ostatních muzikantů, kteří tvrdí, že žádné “oficiální” vzdělání neměli. Většinou ale zvolili ten typ studia, že kopírovali starší kolegy, čas od času se na něco zeptali nebo něco okoukali, a posunovali se tak pomalu kupředu. Téměř všichni „profi“ hráči světové úrovně se shodují na tom, že je lepší nezkoumat a nevymýšlet, co už je vymyšlené, ale naopak. Osvojit a rozvíjet dál. Jsou ale i názory, že cvičením etud nebo jiných systémů bubeník ztrácí svoji originalitu. Jaká je vlastně pravda, nebo alespoň jaký názor sdílí světoví bubeníci?
Aaron Comes
Bubeník světoznámé kultovní bandy Spin Doctors. V současnosti ale působí na trochu jiném písečku, a to s Joan Osborne. Její blues-soulový song Bring It On, nominovaný na Grammy, nahrál Aaron doma. Tam také většinou tvoří experimentální hudbu, kterou si sám skládá. Dál také zůstává aktivní v jazzovém světě New Yorku.
“Samozřejmě jsem měl učitele. Byl jsem asi jako každý jiný kluk, který chtěl bubnovat. Přemluvil jsem rodiče, a ti mi našli učitele v Dallasu, jmenoval se Jack Iden. Moje první lekce byla taková, že mi ukázal, jak držet paličky, naučil mě traditional grip, a u toho jsem už zůstal.
Samozřejmě jsem si říkal, proboha, co to je, co mě to učí, ale jsem rád, že to tak bylo. Techniku jsem si osvojil právě tam a pak časem jsem ji zdokonaloval. Měl jsem ale také jednou zánět šlach, a proto jsem vyhledal dalšího učitele, od kterého jsem převzal germany grip, a teď je střídám podle potřeby. Člověk stárne, a s tím i jeho tělo, není taky tolik času cvičit a šlachy si prostě odvyknou. Ze začátku jsem cvičil hodně podle různých učebnic, pak jsem začal hodně hrát hudbu, a tím, že umím na kytaru, nepřemýšlím nad nástrojem jako bubeník, ale spíš jako muzikant.”
Hannah Ford
Tuto bubenickou princeznu asi není nutné úplně představovat. V současnosti je její život ovlivňován především spoluprací s Princem. Má ale bohaté zkušenosti i z jiných kapel a může se pyšnit řadou ocenění. Například Nejlepší bubeník v hlasování čtenářů v časopise LA Coulter a další.
“Studovala jsem u mnoha učitelů, ale mám tři, kteří mi předali nejvíc. Jsou to Diane Downs, Ruben Alvarez a Paul Wertico. Diane měla opravdu dobrý systém. Věděla, že děti obtížně chápou učebnice a těžko čtou, tak mě učila pomocí písní a frází. Řekne vám větu, a vy podle ní zahrajete rytmus, je to velmi snadné a vlastně rozvíjíte hudební cítění a nepotřebujete k tomu žádné biflování se not a podobně. Ruben mě naučil chápat víc latinskoamerickou hudbu. To totálně změnilo můj pohled na hudbu. Nejlepší ze všech ale byl Paul, dodnes jsme velcí kamarádi. Díky němu jsem v nejproduktivnějším věku dohnala vše, co jsem do budoucna potřebovala a vděčím mu i za veškerou inspiraci.”
Nigel Smithson
Nigel je trochu atypický „bubenický mistr”, ale je to jeden z těch lidí, kteří díky lásce k bicím porazili smrtelnou nemoc. Jak sám říká, na živu je díky tomu, že v roce 1961 potkal Louise Bellsona, a od té doby už ho bubny nikdy nepustily. Se svými kapelami odehrál stovky koncertů a ani v současnosti s tím nehodlá přestat.
„Téměř bych mohl říct, že jsem úplný samouk, ale to přeci nejde. V pubertě jsem si vzal pár lekcí, abych se zlepšil, ale nijak zvlášť mi to nepomohlo. Vlastně jsem ještě jednou četl Modern Interpretation of Snare Drum Rudiments od Buddyho Riche, ale to bylo na záchodě, a to asi není to nejlepší místo pro studium bicích.”
