Nové blány, paličky, dobrá nálada a kvalitní příprava. I tak by se pár slovy dalo shrnout vše, co je potřeba, dříve než se člověk vypraví s kapelou anebo jako nájemný hráč do studia. Jak říká i většina bubeníků, ve studiu se necvičí, ale točí a většina věcí už se tam nedožene. Jedním důvodem může být i finanční stránka, protože studio není pro většinu z nás levná záležitost, a tak záleží zejména na rychlosti, ale i preciznosti, což je bez předpřípravy opravdu obtížné stihnout. Další, a to neméně podstatnou, složkou je i výběr studia, potažmo lidí, kteří sedí v režii. Takový studiový inženýr může celou vaši snahu úplně rozcupovat, například svým laxním přístupem, neustálým sledováním času a přecházením věcí, se kterými ještě nejste spokojeni. Uvědomme si totiž jednu základní věc. Kromě pohodlí jak psychického, tak fyzického, které jenom přispívá k výkonům bubeníka, jde hlavně o tvůrčí proces.
Kenny Aronoff
Jeden z vůbec nejvyhledávanějších studiových hráčů. Na kontě má spolupráci s takovými hvězdami, jako jsou Smashing Pumpkins, Jon Bon Jovi, Lynyrd Skynyrd, Joe Cocker, Avril Lavigne a spousty dalších. Pět let po sobě vyhrál ocenění za nejlepšího studiového hráče v časopisu Modern Drummer a hraje na víc než třiceti albech, která získala prestižní ocenění Grammy Awards. Kenny je navíc velmi kreativní bubeník. Sám tvrdí, že s tím mu nejvíc pomohlo to, že začal jako samouk. Byl také docentem na univerzitě v Indianě a dodnes se tam studentům uděluje stipendium, které nese jeho jméno.
„Postavil jsem si vlastní studio a musím uznat, že je to super věc. Lidé mi pošlou své nahrávky nebo dema a já jim na tom základě nahraji part bicích za rozumnou cenu. Nahrávám pro umělce po celém světě - od japonských přes Evropany až třeba po Brazilce. Takhle funguje dnešní svět. Hrál jsem v mnoha kapelách a narodil se ve správné době, protože jak se říká, víno, které je padesát let staré, tak správně dozraje, navíc, když je to dobrý ročník hroznů, tím i lépe chutná. Měl jsem to štěstí, že jsem žil v tom dobrém ročníku a všechny ty kvalitní hrozny jsem potkal osobně a hodně se od nich naučil. Hlavně v oblasti nahrávání. Dnes už na to většinou nejsou peníze a muzikanti tráví ve studiu o hodně méně času, než tomu bylo dřív.
Eddie Bayers
Eddie není až tolik známým bubeníkem jako Kenny, ale ve studiové praxi patří opět k nejvyhledávanějším. Jako spousta bubeníků, i on začal původně jako pianista. Na škole prý pěkně štval profesory, protože přetvářel originály a hrál je po svém, jak sám říká, ne kvůli neúctě ke skladatelům, ale kvůli rozvinutí vlastní osobnosti. Eddie se dostal ke studiové práci hlavně díky Johnovi a Tomovi Fogertyovým z kapely Creedence Clearwater Revival of Fame. Brzy se o něm vědělo a Eddie měl otevřené dveře do světa hudby. Na svém kontě má asi sto padesát zlatých a platinových alb a desítky filmových soundtracků. Osm let po sobě byl vyhlášen za nejlepšího countryového bubeníka a třikrát dokonce vyhrál cenu akademie Nashville Music Awards.
Když jsem začal pracovat ve studiu v Nashvillu, bylo mi jasné, že tam chci zůstat. Začala se hodně tvořit filmová hudba, ale i country a podobně. Spousta těchto zakázek mířila do studií právě sem a já věděl, že Nashville se brzy stane místem, kde se toho bude hodně dít. Stahovali se sem režiséři, producenti, ale i umělci. Nahrávám ve studiu ale i kvůli mým osobním názorům. Na nahrávkách totiž máte možnost rozbít určitě stereotypy a mám pocit, že je to opravdu potřeba, protože lidé jsou různí a mají rádi různé věci. Ne pořád nějaký zaběhnutý kolotoč. Svět se vyvíjí a já se na tom chci podílet.
