Merda, cazzo, italská klasická hudební terminologie je věc, jíž se Temží křtěný či aspoň virtuálně opláchnutý rocker zásadně vyhýbá. Ti sečtělejší či zorientovanější ji v tichosti využívají. Tentokrát učiňmež výjimku, půjde o délku tónu a bez notového zápisu a hudebních termínů se u nezvukového časopisu holt neobejdeme. Mezi námi - v hudební terminologii jde často o italštinu historickou, kterou se už dneska pod Apeninami
vlastně ani moc nemluví. Aspoň v tomto článku uvedené výrazy v běžném italském slovníku nenajdete.
Běžnou hodnotu not zvládne normální čeština: celá, půlová, čtvrťová a tak dále. Ale jsou případy, kdy se do vytčeného časového intervalu daného tempem (udaným slovně nebo v BPM - „beats per minute“) a časovou hodnotou noty má nacpat těch not víc, a tohle už je pojmenováno výhradně italsky.
Duola, kvartola, oktola odpovídají běžnému logaritmickému členění hudebního rytmu, tedy že do čtvrťové se vejdou dvě osminové, do půlové dvě čtvrťové a čtyři osminové a tak dále podobně, tím myslím „logaritmické členění“. Tady se neděje žádný zázrak, a pokud se vás někdo zkouší touhle italštinou ohromit, znamená to nejspíš, že se snaží vypadat chytřejší, než je.
Triola, tedy nota, tón či úder, kdy se do trvání dvou či čtyř stejně dlouhých not napasují noty tři, se už bez italštiny neobejde. Podobně znějí, když místo trioly napíšete či zahrajete po sobě dvě stejné noty tečkované, čili o půlku prodloužené, a jednu netečkovanou. Jako bubeníci, tedy vládci hudebního času, byste tenhle detail měli umět rytmicky rozlišit. Zapsané to máte v prvním a druhém taktu na prvním obrázku tady někde okolo. Z plezíru jsem to napsal jako riff pro kytaru, ale pro bicí to platí podobně.
Sextola jsou dvě trioly hnedle za sebou. Platí o nich všechno, co o triolách, a není proto nutné z nich dělat samostatnou vědu.
Kvintola, septola - tady začíná souboj hudební teorie s použitelnou praxí. Místo dvou nebo čtyř tónů či úderů do stejného času a ve stejných časových rozestupech jich je potřeba nacpat pět nebo sedm. Zahrát kvintolu přesně, tedy ne třeba osminovou triolu a dvě obyčejné šestnáctiny, budete cvičit děsně dlouho a znásilňovat přitom svoje přirozené rytmické cítění. Rytmicky imunní posluchač, tedy většina lidí v auditoriu, si toho vůbec nevšimne. A ten rytmicky gramotnější možná poposedne na židli a sezná, že vám zrovna něco upadlo pod soupravu. Prakticky nikdo neocení, že jste to měsíc cvičili a žádáte za to mohutný potlesk. Proto se na to radši vykašlete a bude pokoj.
Nonola jsou vlastně tři trioly vysázené po sobě v jedné triole delšího trvání. Pokud tuhle zhůvěřilost najdete v partituře častěji, zvažte, zda nepřepsat noty ze sudého taktu (třeba dvou- nebo čtyřčtvrťového) do nějakého trojkového (tedy tříčtvrťového, šestiosminového a podobně).
Doba uprostřed čtvrťové, půlové či celé noty se dá pravidelně členit i na víc kousků, ale už to postrádá hudebního smyslu a o praktické hratelnosti něčeho takového je zbytečné psát.
Podobně tohle všechno platí i pro ostatní muzikanty, ale u bubeníků je to možná o trochu důležitější.
