Perkuse jsou a asi dál budou často považovány za takové jednoduché bicí pro ty, co se nenaučili na normální soupravu. Přestože to u někoho dostatečně vystihuje situaci, jsou i příležitosti jiné, kdy perkuse znějí, a lze je tedy použít lépe než šlapák, šroťák s kotli a talíři. Anebo je velice vhodně doplní. Teď ještě jaké.
Když pominu cajon se šlapkou a rolničky na kotníky, obsluha balvanově drtivé většiny perkusí je záležitostí lidských rukou. Taky pro stručnost
ponechám stranou vhodnost nástroje do stylu a nálady skladby, v níž mají zaznít do světa - to je věcí tvůrců, na to ať si recept najdou sami. Budu přízemně - praktický - volba perkusí se odvíjí zhruba podle těchto kritérií:
- jak je nástroj velký a stěhovatelný;
- co na něj umím nebo dokážu;
- kolik stojí, případně co jsem za něj ještě ochoten dát;
- a ještě možná, kolik toho vydrží při méně vlídném zacházení či v otevřené přírodě.
Psaní na knihu, takže hodně stručně. Velikost. Největší je asi velký gong na stojanu, běžně asi nepoužitelný, spíš jako monumentální a výjimečně efektová záležitost klasických bicích sad (viz třeba Carl Palmer nebo Mike Terrana) nebo do symfoňáků.
Docela velká monstra jsem taky kdysi potkával na veletrhu ve Frankfurtu, snad bude brzo zase. Byly to různě poskládané novodurové trubky pro vodovod a kanalizaci, do kterých se místo paliček pleskalo gumovými nazouváky. Jednou je měli v dětském pavilonu, pak ještě párkrát venku na dvoraně. Úžasný vzhled a zajímavý zvuk různě dlouhých, různě tlustých a různě zahnutých trubek.
Asi nejmenšími perkusemi jsou naopak nejspíš rolničky na prsty nebo plastová chřesticí vajíčka. Ty seženete v každém slušnějším muzikokrámě.
Mimochodem - když ještě chřesticí vajíčka nebyla, prostě je perkusivní slepice ještě nesnášely, vyráběly se tyhle drobnosti z plechovky od džusu (protože ty šly vyprázdnit jen pomocí dvou malých dírek). Vymýt je, nechat vyschnout a dírkami po zrníčkách vsunout suchou nevařenou rýži. Když bylo rýže dost pro slušný zvuk, dírky se zapájely pistolovou elektrikářskou pájkou. V suchu vydrží věčně.
Jak s technikou? Kromě rukou hraných bubnů, jako jsou bonga, conga, djembe nebo třeba indická tabla, ale taky cajony, valcha a její malá dřevěná verze guiro, kde musíte volit, jak a kam ťuknout, poskytuje většina ostatních jen jeden, nanejvýš dva použitelné zvuky. Technika hry u nich tedy spočívá jen v udržení správného tempa nebo v zapamatování si té správné rytmické struktury. Tím ale nechci tvrdit, že jsou kvůli tomu méněcenné. K bicím nástrojům obecně potřebujete asi nejméně techniky a nevím, jestli i nejvíc emocí, i když se to tvrdí taky. Techniku hry na bonga, conga či cajony si nechám pro jinou nudli a pro hru na tabla si najděte vhodného bráhmana.
S cenou je to snadné: Kupte si, na co máte, pokud to chcete.
S odolností je to složitější. Původní přírodní materiály se jednak špatně ladí - pokud je třeba blána držena motouzy -, jednak dřevo i přírodní kůže se uvolňuje ve vlhku. Takže když před hrou naladíte v prázdném suchém sále, pak přijde sto lidí a několikrát vydechne, může být hnedle všechno jinak. Tož tak.
