Co všechno se dá koupit za peníze? Třeba lyže či padající vrtulník? Ale k tématu - dá se koupit taky buben. Není jich v obchodech už k mání tolik jako dřív, protože ruční práci bubeníkovu už mnohde nahradily stroje. Lze to to slyšet i na hudebních televizních nebo video kanálech: Velká popová hvězda s odtučněnou figurou a dopumpovanýma kozama uspořádá další úúúžasnou a ohromnou live show, při které se kolem hromady svítících a čoudících jevištních rekvizit motá houf baleťáků, ale žádný muzikant na place není. Někdy velká hvězda ani nepředstírá, že má mikrofon.
A tak tedy k těm bubnům. Snad u všech věcí, jejichž vývoj dospěl do nějakého obchodně využitelného závěru a na nichž není už co zásadního
zlepšovat, začíná ve svých novějších modelech pomalu degradovat. Konstruktéři, místo aby koukali na kvalitu, se škrábou za uchem, kde by mohli co ošidit, a to třeba i halířové položky. Ladicí žabky se v průběhu posledních deseti let zmenšily asi na polovinu, zevnitř bubnového lubu zmizelo na okrajích u hrany s blánou jejich zpevnění a plech ladicích obručí je od série k sérii tenčí.
Tím ale rozhodně netvrdím, že veškerý pokrok je na nic! Na přednáškách o životním prostředí v 80. letech jsem slýchával dost pohřební řeči, na kolik že let ještě vydrží zásoby stříbra, mědi a podobně. Televize tehdy měla poctivých padesát kilo a fotilo se hlavně na kinofilm. Ledničky a deodoranty dělaly svými freony ze sluníčka vraha. Čas oponu pomalu, pomaličku pošoupnul, a stříbro klesá na ceně, protože všichni fotí na digitál. A televizi odvezete na zádech na kole. Přitom kvalita obojího neklesla ani v nejmenším - zkuste scanovat starý kinofilm, na kolik se dostanete pixelů.
Ale zpátky k těm bubnům. Hodně se šidí u levnějších souprav, třeba do dvaceti tisíc, tedy ne že by to byly zanedbatelné peníze. Jak šizení hned v krámě poznat? S panem Janem Vágnerem starším jsme si na tohle téma několikrát povídali (a ta povídání vyšla v číslech 6/2014 na straně 48 a 12/2018 na straně 28). Nemám na nich co měnit, jenom je mohu stručně připomenout.
Sundejte v krámě blány a koukněte na hranu styku lubu a blány. Pokud to místo pravidelné obliny dělá schodečky, prchejte.
Při pohledu z boku by okraj lubu měl být v rovině. Řekli byste, že samo sebou, ale levní výrobci a obchodníci to často vidí jinak.
A když už je blána dole, koukněte, jestli není vnitřek příliš nažloutlý. Pokud ano, je to měkký topol a nečekejte od něj zázraky.
Ráda se taky krabatí povrchová fólie, ale ta se zkrabatí až po několika letech. Po záruce.
Zvláštní plus je, pokud je lub nalakován i zevnitř, ale nesetkáte se s tím příliš často.
Závěrem si tedy troufám tvrdit, že pokud máte omezený rozpočet, zkuste se radši poohlédnout po starší soupravě.
Předem vynechejte ty, o nichž si jejich majitelé myslí, že když po deseti letech používání stačí srazit na ceně tři stovky, prodají to taky.
Pokud už má mít buben všech „pět P“, koukněte se, jestli na něm něco udělal čas a případná vlhkost, případně taky co. Na dřevě působí kroucení, pokud ne rovnou plíseň, a na kovu dělá rez.
U sad Amati z 80. let je taky dost velkým neštěstím mechanika - ladicí žabky mají hliníkové závity (ty se ale dají snadno a celkem levně vyměnit) a průšvihem jsou zarážky na stojanech typu „šroubek kolmo proti trubce“, ty jsou i na modelech ze 70. let. Jinak jsou ty bubny celkem fajn, zvlášť pokud se zevnitř nalakují. Jenom bacha na menší rozměry pod dvanáct palců, na ty už neseženete blány.
