Cajon je trochu takové bicí požehnání nové doby. Není tak hlučný jako běžná bicí sada, je podstatně menší, a tedy stěhovatelnější, a zdánlivě u něj nepotřebujete ke hře tolik techniky a nějaký ten rytmus přesto udržíte. Na větších cajonech se dá navíc sedět, takže ani stolici netřeba. Ale bubnujete při tom rukama pod sebou, takže po čase si tímhle způsobem vyrobíte docela slušný hrb dromedára. Zoologický podřád pro velbloudy
je mozolnatci (Tylopoda), což na bubeníky sedí taky.
Na to, že je to vlastně „jenom“ jedna bedna, má překvapivě mnoho zvuků - tedy několik, obvykle víc než jeden. Jářku prostě, kdo chce dnes a tady „in“ býti, nějaký ten cajon musí míti. Možná.
Konstrukčně jde o dřevěnou krabici, obvykle ve tvaru kvádru, a stejně obvykle s nějakým tím ozvučným otvorem v jedné jeho největší stěně, přičemž ta protilehlá, stejně velká a tenčí kvůli rezonanci, mívá zevnitř natažené o dřevo drnčící struny. Podobně tomu bývá u spodní blány malého bubnu, ale tyhle nejsou kudrnaté, spíš něco, co zbylo po kytaristovi. Normálně jej rozezníte rukama, ale lze k němu přistrčit i bicí šlapku nebo tlouci do něj filcovými paličkami anebo štětkami, častěji asi plastovými, nebo třeba dřevěnými paličkovými „snopy“ (viz Muzikus 10/2019 strana 48). Skoro vše se může. Jenom nedoporučuju trápit škatuli klasickými bicími paličkami, protože s nimi na cajon bušíte dřevem o dřevo, a je tedy jen otázkou času a náhody, co z toho rozštípete dřív. V desce cajonu hnedle zanecháváte stopy po paličkové kuličce.
Ovšem na úlety se tu hraje - jednou jsem ve Frankfurtu „pod tužkou“ (tedy na výstavišti) viděl celou cajonovou bicí soupravu, jejíž jednotlivé pidi a větší cajony měly tvar šestiúhelníkového hranolu. Lze vidět i koupit sady s cajony kombinované s hi-hatou na stojanu nebo s elektronickým bicím padem, či s obojím. U šlapacího cajonu bývá často nedořešené spojení šlapky a nástroje, takže při hře od sebe ujíždějí. Na to bacha při výběru, nebo šikovnější si to po víc či míň renomovaných výrobcích dodělají sami doma. Taky račte dolistovat Muzikus, slovutný to foliant, v čísle 07/2018 na straně 52, kde uzříte test na malý plastový cajon s elektrofonickým snímačem a kytaře podobným elektrickým výstupem Meinl Slaptop Cajon čili shora plácací. Ten sám text putuje i po netu (www.mgear.cz).
Co se týká techniky hry, kromě zmíněných pomůcek jsou hlavním bušítkem vaše ruce. Lze použít prsty, dlaně, zápěstí, sevřenou pěst, nebo klouby prstů klepat jak na dveře. To všechno na různé plochy v různých místech a různou silou. Jenom destrukce není hudební projev, leč blbost hráčova. Je dobré, než brilantní hrou začnete oslňovat první řady, zkusit si, kde a jak má nástroj použitelné vyznění, ale to platí pro každý nástroj. Když tedy z doprovázeče na cajon vypadne jenom prsty dokola až do zblbnutí vyťukávané um-papa-um-pa, není to nástrojem, ale nedostatkem hráčovy fantazie. Slyšitelně méně se vyblbnete, pokud máte v rukou filcku, štětku či snop, anebo šlapete na pedál, tam nezbývá než domyslet zajímavý rytmus, jenž ostatní hráče posune, ale neodsune.
