Je s podivem, že za svou dosavadní kariéru natočil jen něco přes dvě stě alb, i když značná část z nich patří k legendárním nahrávkám.
Začátky
Willie Weeks se narodil 5. srpna 1947 ve městě Salemburg v Severní Karolíně ve Spojených státech. Od malička pomáhal rodičům na poli a večery pak trávil u rádia, kde poslouchal především country, pop a R & B. Ve dvanácti letech začal v místní farnosti zpívat ve sboru a hrát na kytaru - byl to podomácku vyrobený nástroj, na který natáhl rybářské struny. Kapela se dostala i ke koncertům s významnějšími umělci a Willie Weeks se poprvé setkal s baskytarou. Byl to Fender Precision a Weeks si pomyslel: „Jo, to je ono!“
Nejdříve si pořídil japonský nástroj, který později přirovnával k polenu, a na začátku šedesátých let začal hrát ve svých prvních kapelách, kvůli kterým se neváhal stěhovat ze státu do státu. Takhle hrál v Alvin Cash & the Crawlers v Buffalu, Les Watson & The Panthers v Dallasu a ve Fabulous Amazers nebo Gypsy ve St. Paulu v Minnesotě. Především v té poslední jmenované, progresivně rockové Gypsy, zaznamenal první úspěch v roce 1970, kdy natočili eponymní album, které je dnes sběratelskou raritou. Jeho vzory v té době byli James Jamerson, Ray Brown nebo Ron Carter.
Jak si vyvinul smysl pro groove
„Všechno to začalo v kostele. Neměli jsme žádné nástroje kromě jedné tamburíny, takže jsme jen zpívali a perkuse dělali tleskáním a dupáním. Byla to obrovská síla, všichni ti lidé dohromady. Tam byl položen základ. A pak hraní s Donnym Hathawayem. Jeho hudba, to bylo jako armáda, groove byl tak hluboký, že tě hypnotizoval.“
V téhle době už hrál i na svůj oblíbený Fender Precision ’62. Na začátku sedmdesátých let odchází Willie Weeks do Chicaga, kde se připojuje ke kapele Rufus, která krátce po jeho příchodu podepsala smlouvu se společností Epic. Pro ně natočili album, které ale nikdy nevyšlo, a Willie Weeks se rozhodl odejít.
Jak hrát country
„Chviíi mi trvalo, než jsem na to přišel. Stalo se mi, že mě z jedné session nechali odejít. Pak jsem volal producentovi, aby mi alespoň vysvětlil, proč jsem to nemohl natočit. Nemohl jsem z něj dostat kloudný důvod, takže jsem si nakonec šel koupit pár desek, kde hráli vyhledávaní country basisté, a snažil se pochopit jejich přístup. Co jsem si z toho vzal, bylo: žádný spěch, ale pevné spodky. Pokud už se nějak výrazněji pohneš, nesmíš na sebe strhávat moc pozornost a nesmíš narušit text.
V country prakticky neexistuje svoboda. Kdysi mi jeden producent řekl, že moje basa zní moc šťastně. I když tě baví to, co hraješ, tak to na sobě nesmíš dát znát. Nesmíš tam začít hrát něco navíc. Užij si to uvnitř sebe, ale navenek musíš zůstat zkoncentrovaný.“
Donny Hathaway
Tento legendární soulový zpěvák po Weeksovi sáhl v roce 1972 a vzal ho s sebou na turné, z něhož pak vzešla vynikající deska Live. A právě tohle album proslavilo Willieho Weekse natolik, že z jeho slávy, obrazně řečeno, žije dodnes. Během turné měl na konci skladby Voices Inside (Everything Is Everything) basové sólo. „Někdy bylo sólo jen takový rozbouřený shluk tónů, nebyl v něm žádný příběh. Sólo, které zachycuje nahrávka, bylo vlastně velmi jednoduché, ale mělo v sobě příběh a růst. Byla to jakoby skladba ve skladbě.“ Faktem je, že se na tohle sólo odkazují spousty basistů jako na nesmírně inspirativní a vzorové sólo.
Po skončení turné s Donnym Hathawayem se Willie Weeks odebral do Portorika, kde strávil více než rok bez muziky. Později se vyjádřil, že kapela u Donnyho byla tak dokonalá, že ho potom nic z muziky nebavilo.
Start session kariéry
V roce 1974 přijal pozvání kamaráda a bubeníka Andyho Newmarka a připojil se k němu v Londýně na nahrávací session pro kytaristu The Rolling Stones Ronniho Wooda a společně natočili několik skladeb pro Ronnieho album I’ve Got My Own Album To Do (1974). Oba se pak týž rok objevili na albech The Rolling Stones It’s Only Rock ‘n’ roll, Roda Stewarta Smiler a především George Harrisona Dark Horse. K Harrisonovi se totiž připojili i na následující turné k propagaci desky.
Během následující let Willie natočil pro George Harrisona několik dalších alb, objevil se ale i u dalších umělců, např. u Arethy Franklin, Davida Bowieho, Bobbyho Womacka, Jamese Taylora, Steveho Winwooda, Chaky Khan a desítky dalších. V roce 1982 doprovázel i The Doobie Brothers na jejich rozlučkovém turné, ze kterého vznikla deska Farewell Tour (1983).
Z LA do Nashvillu
Krátce po skončení turné s The Doobie Brothers Williemu umírá žena a on se tak ocitá na životní křižovatce. S malou dcerou, kterou vychovává, se rozhoduje pro klidnější život a hledá nějaké rodinné bydlení kolem Los Angeles, když mu kamarád poradí, aby se zkusil přestěhovat do Nashvillu.
V roce 1984 odchází do Nashvillu, kde začíná pracovat na tom, aby se prosadil v úplně jiném hudebním prostředí, v hlavním městě americké country hudby.
Prvních pár let spíše paběrkoval a nemohl se pořádně chytit. Průlom přišel v roce 1989 s albem Vince Gilla When I Call Your Name. Studium country hudby se vyplatilo a od téhle chvíle byl Willie Weeks opět v jednom kole. Natáčel pro Kennyho Rogerse, Lylea Lovetta, Earla Scruggse nebo Petera Ceteru. Výrazně se zapsal po boku Wynonny Judd, a to nejen na deskách, ale i na živých koncertech, neboť se v devadesátých letech vrátil ke koncertování.
Vybavení:
Nástroje
Fender Precision (’58, ’62, ’63)
Fender Jazz (’64, Marcus Miller)
Lakland 55-Dual J
Tobias Killer B 5
James Tyler Custom
Sadowsky NYC P/J
Alleva Coppolo WW Precision
Ampeg Baby Bass (elektrický kontrabas)
Aparát
Aguilar DB751 (zesilovač 975 W)
Aguilar DB810 (8 x 10 kabinet)
Ampeg B-15
Struny
LaBella Flatwounds
Nové milénium
S nástupem nového milénia se Willie Weeks stěhuje zpět do Severní Karolíny a dál pokračuje v session kariéře, jak v Nashvillu, tak v Los Angeles, a natáčí pro tak rozdílné umělce, jako jsou John Scofield, John Mayer, Alicia Keys, Herbie Hancock, Mark Ronson nebo Boz Scaggs. Od roku 2006 je Willie Weeks stálým členem koncertní kapely Erica Claptona, s nímž natočil i desky The Road to Escondido (2006), Clapton (2010) a Old Sock (2013).
Diskografie:
spolupráce:
Donny Hathaway: Live (1972), Extension of a Man (1973), In Performance (1980);
Herbie Mann: Turtle Bay (1973);
Stevie Wonder: Innervisions (1973);
Rod Stewart: Smiler (1974), A Night on The Town (1976), Gold (2005);
Aretha Franklin: Let Me in Your Life (1974);
The Rolling Stones: It’s Only Rock ‘n’ roll (1974);
Ron Wood: I’ve Got My Own Album To Do (1974), Now Look (1975), Not for Beginners (2002);
George Harrison: Dark Horse (1974), Extra Texture (1975), Thirty Three and 1/3 (1976), George Harrison (1979), Somewhere in England (1981), Gone Troppo (1982);
David Bowie: Young Americans (1975), Another face (1981), Rare (1982), Sound + Vision (1989), Changesbowie (1990);
Carly Simon: Playing Possum (1975);
Bobby Womack: Safety Zone (1975), I Can Understand It (1975);
James Taylor: Gorilla (1975), In the Pocket (1976);
Leon Russell: Wedding Album (1976);
Al Jarreau: Glow (1976);
Steve Winwood: Steve Winwood (1977), Keep On Running (1996);
The Gregg Allman Band: Playin’ Up a Storm (1977);
Randy Newman: Little Criminals (1977);
Bette Midler: Thighs and Whispers (1979);
Chaka Khan: Naughty (1980);
The Doobie Brothers: Farewell Tour (1983);
Michael McDonald: If That’s What It Takes (1982), No Lookin’ Back (1985);
David Lee Roth: Crazy from the Heat (1985);
The Allman Brothers Band: Dreams (1989);
Vince Gill: When I Call Your Name (1989), Pocket Full of Gold (1991), I Still Believe in You (1992), When Love Finds You (1994), Let’s Make Sure We Kiss Goodbye (2000);
Wynonna Judd: Tell Me Why (1993), Revelations (1996), The Other Side (1997), New Day Dawning (2000), What the World Needs Now Is Love (2003);
Peter Cetera: One Clear Voice (1995), Another Perfect World (2001), Faithfully (2005)
Joan Baez: Gone from Danger (1997);
Earl Scruggs: Earl Scruggs & Friends (2001);
Eric Clapton: In the Blues With Eric Clapton, Vol. 1 (2002), The Road to Escondido (2006), Clapton (2010), Old Sock (2013);
Alicia Keys: The Diary of Alicia Keys (2003);
John Scofield: That’s What I Say (2005);
Herbie Hancock: Possibilities (2005);
John Mayer: Continuum (2006);
Boz Scaggs: Memphis (2013), A Fool to Care (2015);
Mark Ronson: Uptown Special (2015).
