Bass profil - Peter Cetera

Bass profil

Peter Cetera

Od baskytary k mikrofonu

Jeden z hráčů, kteří rozjížděli boom amerických rockových kapel, které měly ve svém středu dechovou sekci. Proslul především svým melodickým stylem hry, ve kterém kombinoval vlivy Paula McCartneyho a rhythm‘n’bluesových baskytaristů. K jeho odkazu se hlásí takoví basisté, jako je Nathan East nebo Will Lee.

Začátky

Peter Paul Cetera se narodil 13. září 1944 v Chicagu do rodiny polsko-maďarských přistěhovalců a byl druhý ze šesti dětí. Přestože rodiče nebyli profesionální muzikanti, v domě od rána do večera vyhrávala hudba a všichni se nějakým způsobem věnovali hudbě. Konečně, dva Peterovi bratři se také uplatnili v hudebním světě - Tim Cetera nahrával s Rickym Nelsonem a Kenny Cetera spolupracoval s Chicagem, Kennym Rogersem, Richardem Marxem, Agnethou Fältskog, Billem Champlinem a dalšími.

Prvním nástrojem, na který se Peter Cetera začal učit, byl akordeon. I když již tehdy toužil po kytaře, rodiče rozhodli jinak. V patnácti letech se poprvé vydal do klubu na koncert a po jeho zhlédnutí přišlo rozhodnutí pořídit si kytaru stůj co stůj. Zpočátku hrál na akustickou kytaru, kterou ale záhy zaměnil za baskytaru a začal hrát s prvními kapelami. Ještě během studií na střední škole Mendel Catholic College Preparatory High School začal objíždět s taneční kapelou okolí Chicaga a zakládá také kapelu The Exceptions, se kterou lokálně vydali dvě desky a v Chicagu se těšili relativní oblibě.

Jako své vzory uvádí Peter Cetera především Paula McCartneyho, Jamese Jamersona a vlastně všechno, co natáčel Motown, a později se k nim přidali John Entwistle, Jack Bruce a Andy Fraser z Free. V průběhu sedmdesátých let pak ještě přibyli Jaco Pastorius a Willie Weeks.

Chicago

Při otevírání nového klubu v Chicagu v prosinci 1967 hráli společně s další kapelou, která se jmenovala The Big Thing. Kapela hrála vlastní muziku a Petera Ceteru na nich zaujalo především použití dechové sekce. Vzhledem k tomu, že doposud využívali The Big Thing varhanní pedály pro hraní basů, do dvou týdnů angažovali Petera Ceteru jako baskytaristu, který kapelu doplnil i jako zpěvák.

Kapela se zakrátko přejmenovala na The Chicago Transit Authority a pod tímto názvem se v roce 1968 přesunula do Los Angeles. Tady se zakrátko začali prosazovat. Dostali stálé angažmá v klubu Whiskey-A-Go-Go, kde je viděli například Jimi Hendrix a Janis Joplin, které natolik nadchli, že si je oba vytáhli na společné turné.

V roce 1969 vydává kapela první eponymní album, které zaznamenává pozoruhodný úspěch (za rok má platinu v USA). Krátce po jeho vydání se však ozývá přepravní společnost The Chicago Transit Authority s hrozbou žaloby kvůli názvu, a kapela tak zkracuje své jméno na Chicago. Peter Cetera již na první desce používá svůj unikátní melodický styl hry na baskytaru. Na desce se také představuje jako sólový zpěvák ve třech skladbách. Na následující desce Chicago II se Peter Cetera představuje už i jako skladatel.

Během sedmdesátých let se z kapely stala opravdová rocková ikona. Několik desek se umístilo na prvním místě prodejního žebříčku v USA a několik dalších se dostalo do Top 10. Vzhledem k tomu, že měli několik skladatelů, prakticky jim nevysychala invence a každý rok přicházeli s novou deskou. Peter Cetera se v této době vypracoval v zásadní pěvecký i skladatelský článek kapely. Především jeho balady If You Leave Me Now a Baby, What a Big Surprise pomohly obrovskému úspěchu kapely. První jmenovaná byla také prvním hitem číslo jedna Chicaga ve Spojených státech.

Ke konci 70. let Chicago poněkud ustoupilo ze slávy. Bylo to ale jen nadechnutí k dalšímu úspěchu. V roce 1982 vydávají desku Chicago 16, která znamená návrat na výsluní a k milionovým prodejům. Z desky pochází prakticky největší hit kapely Hard to Say I’m Sorry, který se umístil na prvním místě jak v USA, tak ve Velké Británii. Jeho autorem byl Peter Cetera společně s producentem desky Davidem Fosterem.

Poslední deskou, kterou s kapelou Peter Cetera nahrál, byla Chicago 17, která vyšla v roce 1984 a stala se nejprodávanějším albem kapely v USA (více než šest milionů nosičů). Z alba pocházejí čtyři hity (Top 20) a tři z nich byly z dílny Petera Cetery.

V roce 1985, po ukončení turné k desce Chicago 17, chtěl Peter Cetera udělat pauzu, aby se mohl věnovat své sólové kariéře. Management a někteří spoluhráči však chtěli pokračovat na turné a začít práci na nové desce. Po krátké diskuzi se cesty Chicaga a Petera v červenci 1985 rozešly.

Sólo

Prakticky hned po odchodu z kapely se Peter vrhá na sólovou kariéru a už první singl pro něj znamená obrovský úspěch. Skladba Glory of Love, která zazněla jako titulní melodie filmu Karate Kid II, se umístila na prvním místě nejen v USA, ale prakticky po celém světě. Skladba posbírala i několik filmových cen a byla nominována na Oscara a Grammy.

I následující album Solitude/Solitaire z roku 1986 bylo úspěšné. Prodalo se více než milion kopií a obsahovalo několik celosvětových hitů, především The Next Time I Fall, duet s Amy Grant. Za zmínku stojí, že se tohoto alba prodalo více než alba Chicago 18, které vyšlo ve stejném roce.

Následující album One More Story vyšlo v roce 1988 a Cetera tady spojil síly s věhlasným producentem Patrickem Leonardem. Výsledkem je další povedené a úspěšné album, tentokrát s hity One Good Woman a Save Me (ze seriálu Pobřežní hlídka). Na albu se objevil i duet s Madonnou Sheherazade a ve dvou skladbách hostoval kytarista David Gilmour z Pink Floyd.

Po těchto albech Peter Cetera o něco zvolnil tempo a desky vydával v delších časových intervalech. Nikdy už také neměl takový úspěch jako v osmdesátých letech. Zatím poslední desku vydal v roce 2004 pod názvem You Just Gotta Love Christmas, a jak už název napovídá, jedná se o vánoční desku. Peter také během sólové kariéry prakticky rezignoval na baskytaru. Na deskách si sice některé party nahrával sám, ale během koncertů dával přednost najatým hráčům. Baskytary se zase chopil až v novém miléniu.

www:

www.petercetera.com