Bass profil - Jeff Berlin

Bass profil - Jeff Berlin

Metronom je mýtus

Jeden z nejuznávanějších baskytaristů historie, jehož styl připomíná legendárního Jaca Pastoria. Patří také k nejprogresivnějším baskytaristům. Slapem i obouručním tappingem hrál dřív, než se tyto styly dostaly do popředí zájmu. A v neposlední řadě je to respektovaný učitel hudby s neortodoxním přístupem.

Začátky

Jeff Berlin se narodil 17. ledna 1953 v New Yorku do hudební rodiny. Oba jeho rodiče se profesionálně věnovali hudbě, otec byl operní zpěvák a matka pianistka, a Jeff měl tak ty nejlepší předpoklady pro hudební kariéru. Zvlášť poté, co začal v pěti letech hrát na housle a dalších osm let hru na tento nástroj studoval. Úspěšně se účastnil houslových soutěží a z téhle doby má spoustu diplomů a ocenění.

Ve čtrnácti se mu dostala do ruky poprvé i baskytara a o jeho směřování bylo rozhodnuto. Se stejnou intenzitou, s jakou studoval klavír, se Jeff Berlin pustil do studia basové kytary a zakrátko získával i první angažmá. Své znalosti prohloubil i studiem na Berklee School of Music. Prvním impulsem pro hru na baskytaru byli Beatles, ale tím nejdůležitějším se potom stali Cream, které Jeff s oblibou cituje i dnes (viz následující rozhovor).

Kariéra

Po návratu do New Yorku ze studií na Berklee se Berlin začal věnovat hře v triu s kytaristou Allanem Holdsworthem a bubeníkem Tonym Williamsem. V roce 1975 dostal nabídku z Evropy, na natáčení s bývalým klávesistou Yes Patrickem Morazem, se kterým natočil desku The Story of I. Při natáčení této desky se seznámil s dalším bývalým členem Yes, který potom ovlivnil Jeffovu další kariéru. Tímto člověkem byl Bill Bruford.

Během následujících let natočil Berlin s Brufordem několik jeho sólových alb - Feel Good to Me (1977), One of a Kind (1979), Gradually Going Tornado (1980) a The Bruford Tapes (1983), a byl členem jeho doprovodné kapely. Na začátku devadesátých let si také zahrál na turné s kapelou Anderson Bruford Wakeman Howe, kde nahradil nemocného Tonyho Levina. Shodou okolností se pro živé album natáčel koncert právě s Berlinem. An Evening of Yes Music Plus vyšlo v roce 1993.

Na začátku osmdesátých let se Jeff Berlin přesunul do Los Angeles, kde pomáhal založit Bass Institue of Technology a zahrál si i s mnoha světovými esy, včetně Vinnie Colaiuty, Franka Gamballeho nebo Scotta Hendsersona. S některými umělci hraje s přestávkami dodnes (Scott Henderson nebo T Lavitz). Za zmínku stojí, že v té době dostal nabídku od Van Halen, podobně jako Billy Sheehan, ale odmítl ji.

Sólo

V polovině osmdesátých let vydal Jeff Berlin své první dvě sólové desky (Champion a Pump It!) a k tomu Jeff říká: „Tehdy jsem se bál, jako kapelník, hrát sóla a nechal jsem sólovat kohokoliv jiného, jen ne sebe. Tuhle zodpovědnost jsem na sebe vzal až později.“ Později v tomto případě znamená více než deset let, neboť další sólovou desku vydal až v roce 1997 pod názvem Taking Notes. Od té doby vydává čas od času sólovou desku, na které si zve různé hudební přátele.

Posledním sólovým počinem je deska HBC (společně s Dennisem Chambersem a Scottem Hendersonem), kterou přivezli představit i do Prahy.

The Players School of Music

V roce 1996 onemocněl Jeffův syn rakovinou a Jeff se rozhodl usadit se v Clearwateru na Floridě a začít vyučovat hudbu, aby měl čas na opatrování svého syna. K tomu účelu založil školu The Players School of Music a začal učit hudbu podle své metody. Zakrátko mohl pyšně oznámit dvě potěšující zprávy - jeho škola si získala mezinárodní renomé a jeho syn se vyléčil z rakoviny.

Základní informace o téhle škole získáte na jejích stránkách, ale pokud se člověk chce dozvědět více o průběhu výuky a jejím faktickém dopadu, je lépe navštívit fórum baskytaristů talkbass.com. Z příspěvků zaznívá nejen veliký obdiv a respekt k Berlinově škole, ale jsou tu i podrobnější rozbory, jak vlastně samotná výuka probíhá. Velký důraz je kladen na poslechová cvičení a pak také na cvičení v praxi, tedy s kapelou, složenou z dalších studentů. To přesně odpovídá Berlinově filosofii, neboť cvičení v praxi považuje za nejdůležitější část výuky.

Rozhovor

Několik hodin před koncertem uskupení Henderson, Berlin, Chambers, jsme se s Jeffem sešli ve foyeru hotelu Pyramida a povídali si nejen o poslední desce, ale i o přístupu k hudbě a vyučování hudby. A samozřejmě o Jeffových basách a aparátech. Tady bych rád poznamenal, že byl Jeff velice milým a otevřeným společníkem a nezapřel v sobě učitele, který je zvyklý učit žáky z různých zemí. Vyslovoval pečlivě a u každé myšlenky se snažil o maximální porozumění.

Právě jste na turné se Scottem Hendersonem a Dannisem Chambersem. Jak si to užíváte?

Rádi hrajeme spolu. Je to kapela postavená na přátelství. Navíc každý z nás je velmi vnímavý hudebně. Posloucháme se navzájem, odpovídáme si. Je to jedna z nejlépe komunikujících kapel, ve kterých jsem kdy hrál.

Jsme skvělá kapela, kde každý hraje na vrcholu svých možností. Vždy se na naši kapelu dívám jako na moderní verzi The Cream, protože, stejně jako oni, jsme tři chlápci, kteří hrají na vysoké úrovni.

Asi během vašich koncertů hodně improvizujete.

Řekl bych, že kolem osmdesáti procent je to improvizace. Dvacet procent tvoří melodie a části, na kterých jsme se shodli, že si je nazkoušíme. Vždycky improvizujeme. Neustále měníme věci tak, abychom přidali něco zajímavého pro ostatní, včetně publika. Jsme kapela, která se improvizaci věnuje opravdu zaníceně. Nebál bych se nás nazvat nejlepší improvizující kapelou v branži.

V některých částech koncertu tedy ani nevíte, co přijde?

Někdy nevím, co budu v příští chvíli na basu hrát. Někdy netuším, co zahraje Dennis nebo Scott. Někdy na baskytaru zahraji tón, který změní pro Scotta celý akord, a Scott je překvapený. Někdy zahraji rytmus, který Dennis neočekává, a někdy je to přesně naopak. Během koncertu je takových momentů velmi mnoho, ale víme, že hrajeme na té nejvyšší úrovni, které jsme schopni. Takže i když nevíme, co se stane, snažíme se úspěšně dotáhnout do konce jakýkoliv nápad, který se během koncertu zrodí.

Takže původně tříminutová písnička se může zvrtnout do dvacetiminutové kompozice?

Pokud se rozhodneme hrát dvacet minut, tak ano. Nejsem si jistý, zda by si to přálo obecenstvo. A upřímně, já sám bych nás nerad slyšel, jak hrajeme jednu skladbu dvacet minut. Myslím, že každá skladba umožňuje uplatnit jiné nápady. Když cítíme, že jsme se dostali na konec nápadu, začneme hrát další skladbu. Každá skladba pro nás představuje novou platformu, na které můžeme improvizovat. Speciálně pro mě jako basistu, protože v dnešní době už lidé zase tolik nemají rádi fusion basisty. Snažím se do své hry dostat víc, než lidé od fusion basisty očekávají.

Tóny a linky, které hraji, nejsou úplně typické. Nemám takovou techniku, jakou má mnoho mladých basistů. Dnes jsem už starý pán. Proto se musím snažit a do svých linek dávat něco navíc, něco, co bude zajímavé. Více harmonií a nápadů. Proto mám rád naše trio, že na každém koncertě mohu předvést něco nového.

Co tedy na koncertě uslyšíme?

Vydáváme teď s naším triem desku HBC, která vyjde někdy v polovině října. Všechny skladby, které jsou na tom CD, budeme hrát, ale budeme na všechny ty skladby improvizovat.

Jaké skladby na tom CD najdeme?

Scott vybral několik skladeb od Weather Report, protože je to jejich velký fanoušek a pár věcí už měl zaranžovaných pro kytaru. Dennis a já jsme s tím souhlasili a naučili se jenom své party. Nehrajeme ale žádné jejich hity, jsou to příliš profláklé skladby a já je odmítám hrát. Proto hrajeme třeba Elegant People, D Flat Waltz nebo Actual Proof od Herbieho Hancocka, Stratus od Billyho Cobhama.

Vždycky mě překvapuje, jak podobné kapely vznikají. Pár špičkových muzikantů se dá dohromady, natočí desku, odjede turné, a pak se rozejdou a každý dělá zase něco jiného. Co vám to dává?

No, Dennis hraje se Santanou, ale má i další koncerty. Já mám svoji vlastní kapelu Jeff Berlin Jazz Group. A Scott má svoje trio. Každý má svůj projekt, ale tahle kapela je pro nás tolik zábavná, protože se máme rádi jako přátelé, že si vždycky užíváme možnost být spolu. To nám pomáhá a muzika je, alespoň pro nás, úžasná. Vždycky se těšíme na další spolupráci. Nechceme se rozpadat, chceme spolu hrát další koncerty a nahrávat další desky.

Takže si dáte pauzu po turné a pak se zase sejdete?

Je víc než pravděpodobné, že příští rok v říjnu pojedeme na další turné. V létě pak mám koncerty s vlastní kapelou, bude s námi hrát ještě klávesista Brian Auger. Scott bude hrát se svou kapelou Tribal Tech a Dennis bude se Santanou. A pak budeme zase spolu. Navíc ještě hodně natáčím a mám svoji školu.

Jste známý a respektovaný učitel baskytary. Máte nějakou specializaci? Preferujete nějaký styl nebo techniku, které učíte víc než těm ostatním?

Jako učitel tvrdím, že jediný způsob, jak se zlepšit, je učit se hudbu. A mohu to dokázat jedinou otázkou: Řekněte mi, za co byste utratili peníze, abyste se něco naučili?. Pokud se chcete něco naučit, musíte získat informace.

Pokud bych se chtěl naučit váš jazyk, co jiného bych se měl naučit než slovíčka? Není jiná cesta, než se naučit česky. Když se chci naučit řídit auto, musím vědět, jak se ovládá. Jinak to nejde.

Ale v hudbě vám tvrdí, že metronom nebo technika vám pomohu stát se dobrým muzikantem, ale to není pravda. Proto se kytaristé snaží naučit hrát sami a skončí tak, že nehrají dobře. Z toho důvodu jsem založil vlastní hudební školu v Clearwateru a mám žáky z celého světa. Chodí ke mně do školy, protože jsem schopen je za tři měsíce dostat na podstatně lepší úroveň. Proč? Učím je noty, které odpovídají jejich úrovni porozumění a vše si hned mohou vyzkoušet v kapele. Vždy se snažíme učit v praxi.

V čem je vaše učení jiné?

V současné době už nikdo neučí hudbu. Když otevřu váš časopis a podívám se na vaše sloupky, třeba tento (Pro rockové muzikanty, 11. díl), tak to, co tam je, se v hudebních časopisech objevuje už nějakých třicet nebo čtyřicet let. Není v tom žádná opravdová hudba. Nemyslím to jako shazování lidí, kteří se snaží napsat dobrý článek. Znamená to pouze fakt, že vaši čtenáři nemají doopravdy zájem učit se hudbu. Chtějí být jen rockovými muzikanty. To je v pořádku, ale jako rockový muzikant se nikdy nestanete lepším muzikantem a nebo se jím stanete jen vzácně. Zůstanete jen na určité úrovni. Ale po určité době má každý tendenci chtít být lepším muzikantem.

Moje filosofie, coby zakladatele hudební školy, je, že nemusíte platit za to, abyste se stali rockovým muzikantem. Tohle se dokážete naučit sami. Pokud mi chcete zaplatit za učení, pak chtějte, abych z vás udělal třikrát lepšího basistu, třikrát lepšího kytaristu, třikrát lepšího bubeníka. A jediný způsob, jak se naučit víc, je, jak už jsem zmiňoval, že se naučíte slovíčka. Proto jsem založil tuhle školu, kde mám stoprocentní úspěšnost, že se u mne každý zlepší. Na mezinárodní úrovni tohle nikdo nemá. Jsem na svou školu velice hrdý.

Takže neučíte nějaký konkrétní styl?

Využíváme jazzu jako metody učení, protože jazz je jediný styl, který v sobě snoubí harmonii, rytmus a melodii. Rock zahrnuje jen rify. Funk zahrnuje opakující se rytmy. Věc se má tak, že rock i funk se můžete naučit sami a zadarmo. Každý, kdo bude číst tohle interview, se už dávno učí rockovou hudbu a nemusí za to platit ani korunu, tohle vám garantuji.

Na mojí škole se učíte hudbě opravdu rozumět, rozumět harmoniím, jak dělat basovou nebo kytarovou linku, rudimenty. A pak hrajete v orchestru, kde se učíte číst akordy v praxi. Klidně i velmi jednoduché, neboť spousta našich studentů jsou začátečníci. Hrajete z těchto značek a učíte se identifikovat jméno akordu a harmonii, které musíte zahrát na svůj nástroj. Tím se stáváte lepšími muzikanty.

Takže jazz je ideální metoda, jak se učit. Neznamená to, že se mu musíte věnovat ve své kariéře. Je to dobrá metoda, jak se naučit hrát na svůj nástroj.

Když děláte workshopy, na co se lidé obvykle ptají?

Často se ptají na techniku hry. Tím se ale nemusí zabývat, většina jich má dobrou techniku, jen nevědí, jak ji používat. Často se ptají, jak mohou hrát rychleji. Odpovídám jim, že musí přinutit noty, aby byly rychlejší. Nemusí kvůli tomu cvičit prstová cvičení.

Když dělám semináře, ukazuji lidem, že nepotřebují cvičit s metronomem. Metronom je jeden z největších mýtů, je to jedna z největších lží v hudebním vzdělávání. Lidé totiž málokdy chápou, že správné tempo nikdy nedostanou z krabičky. Tempo a rytmus vycházejí z porozumění, jak zahrát noty. Tohle mohu kdykoliv dokázat. Nemůžete se na hudbu soustředit, když vám do toho hraje metronom. V tu chvíli se soustředíte na to, abyste hráli v tempu, ale ne na to, co hrajete.

Cvičit ale nesmíte v tempu. Cvičit musíte pomalu, plynule a opakovat. Proto je metronom lež. Proto učitelé, kteří učí své žáky hrát s metronomem, jim ve skutečnosti nepomáhají. Metronom potlačuje možnost naučit se hrát. Protože prioritou není hudba nebo cvičení, ale konstantní tempo.

Svou teorii mohu stoprocentně dokázat. Vezměte své metronomy a vyhoďte je do koše. Najděte si učitele, který vás naučí jazzovou harmonii, jazzovou hudbu. Ne proto, aby se z vás stali jazzmani, ale proto, že jazz v sobě zahrnuje vše, co potřebujete o hudbě vědět.

Pojďme se podívat na vaše nástroje. Hrajete na baskytary Dean. Co je na nich tak speciálního?

Neřekl bych, že jsou tak speciální, jen nejsou úplně obvyklé. Jsou pasivní, protože nemám rád zvuk aktivních baskytar. Moje je čtyřstrunná, protože nemám rád vícestrunné baskytary. Mají nízký dohmat a struny jsou tenčí, než se bežně používají. Jsou to struny DR DDT a tloušťky .040 .060 .080 a .100. Jsou to normální dobré struny, nevěřím na takové ty řeči o speciálních strunách, díky kterým hrajete nebo zníte lépe. Potřebujete dobré, spolehlivé struny a to je všechno. Pražce na mém signature modelu jsou široké a ploché.

Jak začala vaše spolupráce s firmou Dean?

Začali jsme spolupracovat, protože se znám s majitelem firmy Dean už mnoho let. Do té doby jsem nikdy nebyl firemní hráč, protože jsem nenašel baskytaru, která by mi plně vyhovovala. Během let jsem vystřídal mnoho baskytar. Pak jsem se bavil s Elliottem Rubinsonem a ten se mě zeptal, zda bych chtěl, aby mi postavili baskytaru. A nástroj, který mi postavil, byl tak skvělý, že ho mám dodnes. Je to jedna ze dvou baskytar, které vlastním. Ta druhá, kterou mám na tomhle turné, je můj další signature (Dean Jeff Berlin USA), které říkám Grinch, protože vypadá jako obličej z filmu Grinch. (smích)

A je to nádherně znějící basa se snímači Bartolini a kobylkou Badass, obojí moje oblíbené.

S firmou Markbass je to podobné, máte svůj vlastní signature. Co vás na tomhle aparátu přitahuje?

Zvuk. Za celou svou kariéru jsem až dosud neslyšel aparát, který by zněl lépe než jejich patnáctipalcové kabinety. Tenhle aparát je přesně ten, který najdete v katalogu Markbass. Když mi Marco DeVirgiliis (zakladatel Markbass - pozn. autora) poslal aparát, zapojil jsem svou basu a zvuk byl přesně takový, jaký jsem chtěl. Nikdy jsem za svou kariéru neměl něco, co by mělo tak krásný tón. Je spousta firem, které vyrábějí dobré aparáty, ale žádný s takovým zvukem.

Když jsem Marcovi zavolal zpátky, že budu rád propagovat jejich značku, řekl mi, že mi postaví jakýkoliv aparát, který si budu přát. Jediné, co jsem chtěl, aby mi z toho komba, co mi poslali, odstranili tweeter. Nemám rád tweetery. V normálním reproduktoru je dostatek výšek, když je potřebujete, tweeter je pro mě jenom zbytečné klišé.

Ale není to o mém jménu. Ten aparát je prostě skvělý a byl skvělý už předtím, než na něj dali moje jméno. Já jsem se na konstrukci aparátu nepodílel. Je to tak dobré kombo, že má úžasnou prodejnost.

Používáte nějaké efekty?

Používám chorus, ale neřeknu vám firmu, protože její zaměstnanci ke mně byli velmi sprostí. Kdysi jsem předváděl nástroje na veletrhu v Nashvillu a zapomněl jsem si vlastní chorus. Poprosil jsem lidi na tomhle jejich stánku, zda by mi nepůjčili jejich chorus. O měsíc později mi přišel e-mail, kde mě žádali, abych už nikdy neobtěžoval jejich zaměstnance a už nikdy si nepůjčoval jejich pedály.

V tu chvíli jsem se opravdu naštval. Veletrhy jsou o předvádění hudebních nástrojů a zařízení. Jinými slovy, předváděl jsem jejich pedál bez nároku na honorář, který normálně dostávám. Od nich jsem nedostal vůbec nic, ani mě nepozvali na večeři. Napsal jsem jim tedy, že to beru na vědomí, že mám jejich pedál rád, že jsem chtěl jejich pedály propagovat, ale takhle z toho nebude nic.

Po nějaké době jsem na jiném veletrhu potkal vicepresidenta téhle společnosti, vyprávěl jsem mu celý příběh. Tvářil se šokovaně, řekl mi, že celou věc vyšetří a že se mi ozve. Už jsem o něm nikdy neslyšel.

V tu chvíli jsem se opravdu zařekl, že jim nedám příležitost, aby vydělávali peníze na mém jménu. Proto je nezmiňuji v žádném rozhovoru a pedál mám upravený tak, aby nebylo znát, která firma ho vyrobila. Dokázal jsem vydělat Markbassu, Deanu i DR stovky tisíc dolarů na zařízeních, která se prodává pod mým jménem, a dokázal bych to i pro tuto firmu. Stál jsem je tedy už dost peněz a jsem rád. Zní to asi trochu dětinsky z mé strany. Ale já se snažím se chovat k lidem slušně a s respektem. Když se ke mně ale někdo chová tímhle způsobem, neberu to dobře.

www:

www.playerschool.com