Jeden z nejvýznamnějších kontrabasistů naší doby, jehož kariéra se datuje od začátku šedesátých let. Jeho hlavním stylem je klasický jazz, ale jako studiový hráč se objevil na nahrávkách celé plejády ať už jazzových, popových nebo rockových hvězd, jako jsou Luie Bellson, Garry Mulligan, Etta Jones, Irving Berlin, Paul Simon, Roger Daktrey, Carly Simon nebo Queen Latifah.
Živě si zahrál třeba s Frankem Sinatrou, Stingem, Eltonem Johnem nebo Jamesem Taylorem. Charakterizují ho především pevné a swingující basové linky, které ve své sólové tvorbě doplňuje výbornými a vtipnými texty, které byly vydány i samostatně jako básně.
Baltimore
Jay Leonhart se narodil 6. prosince 1940 ve městě Baltimore v americkém státě Maryland. Vyrůstal v hudebním prostředí, kde oba rodiče i šest dalších sourozenců provozovali hudbu. Všichni uměli zpívat a hrát na klavír. Hudebně si rozuměl především se svým starším bratrem Billem a v Jayových sedmi letech už oba uměli hrát na bendža, kytary, mandolíny a kontrabasy. Hráli celou škálu stylů, od country po jazz, cokoliv, co v sobě mělo výrazný rytmus. V Baltimore se z nich staly televizní hvězdy a se svým hudebním pořadem, kde hráli oba na bendža, jezdili po celé zemi.
Jay od svých šesti let navštěvoval Peabody Conservatory v Baltimore a se studiem později pokračoval na Berklee School of Music a The Advanced School of Contemporary Music Oscara Petersona v Torontu. Od čtrnácti let se začal soustředit na kontrabas a v patnácti dostal lano do The Pier Five Dixieland Jazz Bandu, což byl baltimorský jazzový orchestr Genea Franklina.
O Rayi Brownovi
„Pokud se chcete uživit jako sólový basista, musíte si vzít příklad z Raye Browna. Na pódiu sršel energií a měl obrovské charisma. Každý ho kvůli tomu chtěl do kapely, samozřejmě že i kvůli jeho obrovské muzikálnosti. Byl to jeden z nejlepší basistů v dějinách. Měl obrovský cit pro rytmus i pro melodii. Když si poslechnete nahrávky Charlieho Parkera, často vyjede kontrabas na povrch s dokonalou linkou a krystalicky čistými tóny. A vždycky v tom poznáte Raye Browna.“
Jay Leonhart v této době začal nasávat jazzovou hudbu velkými doušky a jeho vzory se stali Paul Chambers (Miles Davis, Gil Evans), Steve Davis (John Coltrane), James Woode (Duke Ellington) a především Scott LaFaro (Bill Evans) a Ray Brown (Oscar Peterson), u kterého měl později tu čest studovat v Torontu.
Profesionální kariéra
Na konci padesátých let a začátkem šedesátých už byl Jay vytíženým profesionálním kontrabasistou, který hrál s mnoha big bandy tehdejší doby a objížděl s nimi celý svět. Plnohodnotnou kariéru začal v roce 1961, kdy se přesunul do New Yorku a prosadil se hned na dvou frontách - jako koncertní jazzový hráč a jako studiový basista, který se prosadil v mnoha stylech od jazzu přes pop až po rock nebo alternativu.
Zatímco v šedesátých letech byl především koncertním hráčem, v sedmdesátých letech se začal prosazovat i ve studiích. Hrál hodně i s kytaristou Jimem Hallem, objevil se na nahrávkách Haralda Ousleyho, začal dlouholeté hudební přátelství s jazzovou pianistkou Barbarou Carroll nebo saxofonistou Gerrym Mulliganem.
O rytmu
„Nikdy jsem moc necvičil s metronomem, i když ve studiu jsem nahrával do kliku neustále. Je to trochu divné, protože někteří hráči pak přestanou věřit svému vnitřnímu metronomu. Ale i když já mám ten rytmus vrozený, přesto každý lick cvičím v různých tóninách, až jsem si jistý, že bude za každých okolností swingovat.“
Prvních popových session se účastnil až v osmdesátých letech, kdy se objevil na deskách kapely Was (Not Was) nebo zpěváka Jamese Taylora. Hostoval ale i na bluesové desce Peggy Lee a na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl členem orchestru Louieho Bellsona. Objevil se na desce Rogera Daltreye (The Who) Rocks in the Head (1992) nebo Paula Simona Songs from the Capeman (1997). V novém tisíciletí se objevil překvapivě na desce rapperky Queen Latifah The Dana Owens Album, na němž ale zpěvačka představila své verze jazzových standardů. Za zmínku také stojí hostování na deskách trombonisty Freda Wesleyho (James Brown) a klávesisty a zpěváka Donalda Fagena (Steely Dan).
Sólová kariéra
Svou první desku Salamander Pie natočil Jay v roce 1983 společně s klavíristou Mikem Renzim. Přišel tu se svým typickým stylem jazzových kompozic, do kterých napůl recitoval a napůl zpíval své verše. Mimochodem především díky svým veršům se později stal i vyhledávaným skladatelem a spoustu skladeb složil pro jiné umělce.
Zatímco první deska byla o pianu a kontrabasu a čistě autorská, na druhé desce There’s Gonna be Trouble (1984) spolupracoval s kytaristou Joem Beckem a použil i klávesy a programming a skladby byly napůl autorské a napůl od Charlieho Parkera.
Zpěv a hra dohromady
„Je to stejné jako u klavíristů nebo hráčů na jiné nástroje. Naučíte se zazpívat a zahrát jednoduchou písničku. Když to zvládnete, máte polovinu bitvy vyhranou. Pak se naučíte intervaly a jak zní a můžete zpívat a hrát úplně jiné linky. Já se to naučil cvičením diatonických stupnic. Teď už instinktivně poznám, kde má být malá nebo velká tercie. Není to o ničem jiném než o uších. Také vám to pomůže pochopit, o co se snaží ostatní zpěváci, a lépe pak vytváříte linky v doprovodu.“
Dosud s různými hosty natočil čtrnáct sólových alb, z nichž za zmínku stojí především Great Duets (1999), na němž byly natočené skladby pouze v duetech s různými Jayovými souputníky, a také album Cool (2004), natočené v triu s kytaristou Joem Cohnem a klavíristou Tedem Rosenthalem. Inspiraci pro tohle album hledal Jay ve starých nahrávkách Oscara Petersona.
V posledních letech také často hrává s trombonistou Wycliffem Gordonem, což je výsledek jejich spolupráce na albu The Rhythm on My Mind z roku 2006.
Stal se také vyhledávaným jazzovým producentem a pořádá basové semináře. Jezdí také se svým programem The Bass Lesson, kde vystupuje sólově a ve svých skladbách předává hudební zkušenosti i zkušenosti z showbyznysu.
New York Trio
Anebo také New York Jazz Trio dali dohromady Jay, pianista Bill Charlap (Phil Woods Quintet, Tony Bennett, Gerry Mulligan ad.) a bubeník Bill Stewart (John Scofield, Maceo Parker, James Brown). Jednalo se o čistě studiový projekt, kdy se muzikanti sešli v roce 2001 ve studiu a natočili osm klasických jazzových skladeb v post-bopovém stylu na album Tbablues in Night. Projekt se okamžitě uchytil u milovníků klasického jazzu a kapela mezi lety 2001 až 2008 natočila hned jedenáct alb v podobném duchu, většinou pro japonské jazzové nahrávací společnosti. Paradoxně nikdy nevystupovali naživo.
Vybavení:
Nástroje:
Gibson 1939 (prototyp kontrabasu vyrobený v Itálii)
Juzek 1940 (kontrabas)
Struny:
Thomastik Spirocore Orchestral
Diskografie (výběr):
sólo:
Salamander Pie (1983), There’s Gonna be Trouble (1984), The Double Cross (1989), Life Out on the Road (1990), Two-Lane Highways (1996), Sensitive to the Touch (1999), Great Duets (1999), Galaxies and Planets (2001), Rodgers & Leonhart (2002), A Visit with the Duke (2003), If I Only Had a Brain (2004), Fly Me to the Moon (2004), Cool (2004), The Rhythm on My Mind (2006).
spolupráce:
Harold Ousley: The People’s Groove (1972), The Kid (1972);
Barbara Carroll: From The Beginning (1977), Olds Friends (1989), This Heart of Mine (1994), Everything I Love (1996), All in Fun (1996), One Morning in May (2002);
Gerry Mulligan: Walk on the Water (1980), Soft Lights & Sweet Music (1986), Watching & Waiting (1999);
Blossom Dearie: Simply (1982), Tweedledum and Tweedledee (1991), Christmas Spice So Very Nice (1991), I’m Hip (1998);
Was (Not Was): Born to Laugh at Tornadoes (1983);
Peggy Lee: Sing the Blues (1988), Moments Like This (1993);
James Taylor: Never Die Young (1988);
Louie Bellson: Hot (1988), East Side Suite (1989), Airmail Special (1990), Peaceful Thunder (1992);
Maureen McGovern: Naughty Baby (1989), Baby I’m Yours (1992);
Bette Midler: Some People’s Lives (1990), 3 For One (2000);
Carly Simon: My Romance (1990);
The Glenn Miller Orchestra: In the Digital Mood (1991);
Roger Daltrey: Rocks in the Head (1992), Gold (2006);
Irving Berlin: Let’s Go Back to the Waltz (1993);
Nancy LaMott: My Foolish Heart (1993), Listen to My Heart (1995), Just in Time for Christmas (1995), What's Good About Goodbye? (1996), Ask Me Again (2007);
Etta Jones: At Last (1995);
Paul Simon: Songs from the Capeman (1997);
Michael Bolton: All That Matters (1997);
New York Jazz Trio: Tbablues in Night (2001), The Things We Did Last Summer (2002), Jazz Piano Trio (2002), Love You Madly (2003), Blue in the Night (2003), Time after Time (2004), Stairway to the Stars (2005), Begin the Beguine (2005), Thou Swell (2007), My Funny Valentine (2008), Always (2008);
Queen Latifah: The Dana Owens Album (2004);
Fred Wesley: It Don’t Mean a Thing If It Ain’t Got that Swing (2006);
Donald Fagen: Sunken Condos (2012).
www:
