Skvělý basista, zpěvák a skladatel a také člen jedné z nejpodceňovanějších kapel hudební historie - King’s X. Na baskytaru hraje opačně (je levák) a je průkopníkem dvanáctistrunné baskytary, kterých si nechal postavit několik kusů na zakázku od firem Yamaha a Hamer. Vedle kariéry s kapelou je i vyhledávaným zpěvákem a producentem.
Začátky
Doug Pinnick se narodil 3. září 1950 v městečku Braidwood v americkém státě Illinois do rodiny, kde měla hlavní slovo babička, velmi nábožná žena, která v podobném duchu vychovávala i dalších 17 (!) Dougových sourozenců. Celá rodina byla hudebně založená, a každý tak hrál na nějaký hudební nástroj nebo zpíval.
Ještě na základní škole se Doug začal věnovat hudbě a působil nejenom ve školním sboru, ale věnoval se i hře na saxofon. Když se v Dougových čtrnácti letech přestěhovala rodina do města Joliet (taktéž Illinois), Doug už zapáleně poslouchal současnou hudbu, především Stevieho Wondera, Arethu Franklin a Little Richarda. Během střední školy začal Pinnick zpívat v mnoha kapelách, z nichž lokálního úspěchu dosáhla jen Stone Flower - kapela kombinující funky a rock s dechovými nástroji.
V roce 1969 navštěvoval půl roku přípravku na vysokou školu Joliet Junior College, ale právě tady se zamiloval do muziky Led Zeppelin a Jimiho Hendrixe, ale především svých největších oblíbenců Sly & The Family Stone.
O hudbě
„Samotná hudba mě unavuje. V určitém věku jsem samozřejmě poslouchal instrumentální skladby. Všechno pro mě bylo nové a všechno jsem chtěl hrát. Ale narodil jsem se v 50. letech a pozoroval jsem, jak se rock ‘n’ roll každých deset let opakuje. Už jsem všechno slyšel a prakticky nic mě nepřekvapí. Kromě jediné věci, a to je, kolik žánrů dokážeš skloubit do něčeho jiného.“
Sedmdesátá léta
Když Doug opustil Joliet Junior College, nějakou dobu se živil zpěvem v gospelové kapele The Spurlows. Na počátku sedmdesátých let přesídlil na Floridu, kde se také živil jako organizátor koncertů pro křesťanské kapely. Hodně brzy ho to ale unavilo, a tak se vrátil do Illinois, kde v polovině 70. let založil s klávesistou Mattem Spransym kapelu Servant, která vycházela z artrockových kapel jako Yes nebo ELP. Velice brzy se uplatnili na americkém Středozápadě a vydali si vlastní demo. V tuhle dobu už Doug hraje i na baskytaru, ke které se dostal až v třiadvaceti letech a hned se zamiloval do basistů, jako je Chris Squire nebo Glenn Hughes (i proto, že oba to jsou výborní zpěváci).
Bohužel zjistili, že už existuje skupina stejného jména v Kanadě, která právě podepsala nahrávací smlouvu. Paradoxně se díky tomuto zjištění do kanadských Servant dostal Matt Spransy a na desce z roku 1981 Rockin’ Revival je písnička I’m Gonna Live, kterou Spransy napsal společně s Pinnickem.
Konec 70. let se nese v duchu zakládání a rozpouštění dalších kapel. V jedné z nich, Springfield, MO., se potkává s bubeníkem Jerrym Gaskillem, se kterým na začátku osmdesátých let jedou jako doprovodní hudebníci turné s Phillem Keaggym (americký křesťanský písničkář) a hlavně spolu zakládají kapelu Sneak Preview.
King’s X
První kapelou, kterou Pinnick, Gaskill a kytarista Ty Tabor spolu založili, byli The Edge (ještě s doprovodným kytaristou). Ta působila v okolí Springfieldu a hrála po barech a restauracích známé fláky. V roce 1983 doprovodný kytarista odešel a kapela se rozhodla přejmenovat na Sneak Preview. Napsali a natočili deset skladeb, které se ještě týž rok objevily na eponymním albu, které vydali vlastním nákladem.
Po vydání desky se kapela vydala na turné a v roce 1985 se díky kontaktům na nahrávací společnost Star Song Records z Houstonu do tohoto města přestěhovali a začali tu hudebně působit. V této době pomáhali vydat album Morganu Cryarovi a jeli s ním na turné jako doprovodná kapela. Bohužel, vyjednávání se Star Song Records nevedla k nahrávací smlouvě, a tak bylo pro kapelu štěstí, že potkala Sama Taylora, viceprezidenta produkční společnosti ZZ Top. Ten v nich okamžitě objevil potenciál a především díky jeho vlivu se přejmenovali na King’s X a začali hrát především experimentální rock. Taylor jim také vyjednal smlouvu s Megaforce Records.
První album Out of the Silent Planet (název je podle knihy C. S. Lewise) vydali v roce 1988 a přestože kritika album chválila, nedosáhlo dále než na 144. místo v americké hitparádě a singly z desky nevzbudily prakticky žádný ohlas. Podobně nevýrazně si vedla i druhá deska, Gretchen Goes to Nebraska z roku 1989, přesto z této desky vzešel singl Over My Head, jehož videoklip vysílala MTV.
Průlom přišel teprve s deskou z roku 1990, Faith, Hope, Love, která se dostala do Top 100 (85. místo) a z alba vzešlo několik hitů - It’s Love a We Were Born to Be Loved. Díky téhle desce se kapela také představila jako předskokan pro Living Colour a po nich jeli čtyři měsíce jako support AC/DC, kteří si je osobně vybrali, a jak vzpomíná Doug Pinnick: „Chovali se k nám jako ke králům. Byli jsme jedna z mála kapel, které s nimi mohly i povečeřet.“
V roce 1991 přešla kapela pod křídla Atlantic Records a pomalu narůstalo napětí mezi nimi a manažerem Samem Taylorem. I díky tomu bylo další album, eponymní King’s X (1992), příliš temné a bylo komerčně neúspěšné. Jako by to byla poslední kapka, nadešel rozchod s manažerem a King’s X si dali roční pauzu a přemýšleli, co dál. K návratu k hudbě pomohlo vyjádření Jeffa Amenta z Pearl Jam, že „King’s X vynalezli grunge.“ Kapela si vypůjčila právě od Pearl Jam producenta Brendana O’Briena a natočila album Dogman (1994), které díky podpoře vydavatelství vyšplhalo na 88. příčku hitparády a dostali se díky tomu i na festival Woodstock 94. Přesto album nesplnilo prodejní představy vydavatelství, a tak bylo následující Ear Candy z roku 1996 posledním u Atlantic Records.
Z King’s X se prakticky stala komerčně neúspěšná, ale fanoušky a muzikanty uznávaná kapela. Žádné další album se již nedostalo do prodejní hitparády Billboard (vyjma posledního XV, které bylo 145.), ale stále koncertují na klubové scéně.
O kytaře
„Začínal jsem na baskytaru a kytara se ke mně dostala až později. Na ni jsem se ale nikdy vlastně neučil. V sedmdesátých letech jsem si vždycky od někoho půjčil kytaru, dva měsíce na ni skládal muziku a pak jsem ji vrátil a půjčil si kytaru zase od někoho jiného. Naučil jsem se hrát tak, že jsem skládal.“
Vedlejší projekty
Po odchodu od Atlantic Records založil Doug Pinnick sólový projekt Poundhound, s nímž vydal dvě desky Massive Grooves from the Electric Church of Psychofunkadelic (1998) a Pineappleskunk (2001). Na obou nahrál všechny nástroje kromě bicích, kterých se v obou případech chopil Jerry Gaskill. Sólové desky pod vlastním jménem, resp. pod jménem dUg Pinnick, vydával až později - dosud tři alba včetně letošního Pinnick Gales Pridgen.
V roce 1997 zpíval ve skladbě Lines in the Sand na desce Dream Theater Falling Into Infinity a účinkoval během let na spoustě tribut alb vydavatelství Magna Carta (namátkou Pink Floyd, Kiss ad.). Často se objevuje na deskách Carmine Appice Guitar Zeus a hostoval i na deskách Billyho Sheehana (Mr.Big) a Steve Stevense (Billy Idol, Michael Jackson). V roce 2006 zaskočil u Living Colour v době, kdy byl zpěvák Corey Glover na turné s muzikálem Jesus Christ Superstar (zpíval Jidáše).
V roce 2011 byl součástí projektu s Jeffem Amentem Tres Mts., se kterým vydali desku Three Mountains.
Vybavení
Baskytary
Yamaha Custom (12strunná, na zakázku)
Hamer B12S (12strunná, na zakázku)
Yamaha Custom 4 (na zakázku)
Fender Precision
Schecter Model T
Schecter Hellraiser Extreme - 5
Dean Custom HardTail (na zakázku)
Aparát
Ampeg SVP-Pro (preamp)
Ampeg SVT-4 PRO (3 ks, zesilovač)
Ampeg 810 SVT (3 ks, kabinet 8x 10”)
Traynor BassMaster YB-1 (lampový zesilovač)
Efekty
rackové
Line 6 POD Pro (modelingový procesor)
Groove Tubes Speaker Emulator
ART Dual Levelar (lampový kompresor)
Yamaha GQ1031 (2 ks, 31pásmový grafický ekvalizér)
Peavey EQ31 (2 ks, 31pásmový grafický ekvalizér)
Pedály
Behringer EQ700 (ekvalizér)
Boss GE-7 (ekvalizér)
Boss TU-2 (ladička)
Diskografie:
(účast na albech)
King’s X: Out of the Silent Planet (1988), Gretchen Goes to Nebraska (1989), Faith Hope Love (1990), King’s X (1992), Dogman (1994), Ear Candy (1996), Tape Head (1998), Please Come Home... Mr. Bulbous (2000), Manic Moonlight (2001), Black Like Sunday (2003), Ogre Tones (2005), XV (2008)
Sólo: Emotional Animal (2005), Strum Sum Up (2007), Pinnick Gales Pridgen (2013)
Carmine Appice: Guitar Zeus I (1996), Guitar Zeus: Korea (2002), Ultimate Guitar Zeus (2006), Guitar Zeus: Conquering Heroes (2009)
Dream Theater: Falling Into Infinity (1997)
Poundhound: Massive Grooves from the Electric Church of Psychofunkadelic (1998), Pineappleskunk (2001)
Supershine: Supershine (2000),
Steve Stevens: Memory Crash (2008)
Billy Sheehan: Holy Cow! (2008)
Tres Mts.: Three Mountains (2011)
www:
