Kytarista Michal „Majkláč“ Novák je dlouholetým přirozeným lídrem post-hardcorové skupiny The.Switch, ale znám je na české (nejen) rockové scéně také jako osoba úzce spjatá se serverem bandzone.cz. Jak ukazuje následující povídání, jeho hudební vkus je velice pestrý a neortodoxní.
Které album sis ty sám a „za své“ koupil jako úplně první?
To je tak strašlivě dávno, že si nevzpomenu. Vím jen, že jsem si zřejmě nikdy nekoupil originální vinyl a že jsme měli poměrně brzy doma CD přehrávač, takže to bylo určitě CD. Ale jaká kapela, to bohužel nedám dohromady.
Byly nějaké desky, které se nevešly do konečného výběru top 10, ale bylo pro tebe složité je vynechat?
Ano, byl to boj, a kdyby ten seznam měl být plus minus kompletní, bylo by těch desek ne deset, ale přes třicet. Nakonec jsem vyházel to, co každý většinou zná, a nechal spíš méně provařená alba, která pro mě byla něčím zásadní. Věřím, že Faith no More nebo Michaela Jacksona respektuje téměř každý třicátník bez ohledu na to, z jaké komunity pochází. A na koho se nedostalo? Namátkou třeba Beastie Boys - Ill Communication, Depeche Mode - Songs of Faith and Devotion, Faith no More - King for a Day, Fool for a Life Time, KoRn - Follow the Leader, Limp Bizkit - Significant Other, Linkin Park - Hybrid Theory, Maroon 5 - Songs about Jane, Matchbook Romance - Voices, Meshuggah - Chaosphere, Michael Jackson - History, Muse - Absolution, My Chemical Romance - The Black Parade, Oasis - Standing on the Shoulders of Giants, Radiohead - OK Computer, Seal - Human Being, Sepultura - Roots, The Used - In Love and Death, Therapy? - Infernal Love, Tool - Aenima...
Když posloucháš hudbu, soustředíš se obvykle víc na kytaru, nebo jako posluchač častěji vnímáš muziku raději jako celek?
Rozhodně jako celek. A to zejména od doby, kdy jsem začal pracovat na několika albech jako producent. Ten komplexní pohled je při hudební produkci velmi důležitý, a tak jsem se skrz produkci zpětně naučil vnímat hudbu jako jeden harmonicko-rytmický proud.
Které koncertní zážitky pro tebe byly nezapomenutelné?
Těch by bylo... Vyjmenuji pár, co mě napadnou jako první. Sepultura - turné k Roots v Tesla Areně, Depeche Mode - O2 Arena, Rammstein - kdykoliv kdekoliv, Bloodbrothers v poloprázdné Roxy, Engine Down v Drážďanech v klubu pro padesát lidí, Goodfoul v chodovském Big Hitu, Sade letos v létě v O2 Areně, The Australian Doors (revival) v Lucerně, aneb můj úplně první rockový koncert. No, mohl bych pokračovat dlouho. V hlavě se mi objevují stále další a další koncerty.
Stojíš v pozadí významného hudebně-komunitního serveru. Je tím tvůj přístup k muzice výrazně ovlivněn např. v tom smyslu, že se víc zaměřuješ na českou scénu?
Věřím, že ano. Čím blíže té české scéně jsem, tím více mě zajímá a tím větší snahu mám na ní nacházet zajímavé projekty. Někdy se přistihnu, že si osud české scény už beru velmi osobně, a dokonce se za něj cítím i zodpovědný. Pozitivní na tom je, že mám obrovskou radost z úspěchu české kapely v zahraničí, viz například Charlie Straight, Pipes and Pints a podobně.
Bavíme se tu o deskách, nicméně bandzone je vlastně součástí trendu, skrze který se hudba začíná v posledních letech prezentovat zcela jinak než v minulosti. Jaký je tvůj pohled na budoucí osud hudby ve formátu alb?
Vím, že v USA už je všechno postavené zejména na silných singlech. Posluchači už nejsou fanoušky desky, dokonce ani kapely, ale konkrétní písně. Nevadí jim mít v playlistu metal, pak pop a pak drum ‘n’ bass. A protože se vše ze Států obvykle do Evropy postupně dostane, věřím i v tento trend. Sám z něj ale nejsem nadšený a miluji promyšlená koncepční alba, která tě odnesou na hodinu do úplně jiného světa.
Björk - Homogenic
Uhrančivé, mrazivé a dech beroucí, stejně jako islandská krajina. Jedno z nejméně divných Björčiných alb, a možná právě proto tak chytlavé a návykové. Tohle je jasná volba v přehrávači na procházku chladným, deštivým večerem.
Carpark North - Grateful
Stalo se vám někdy, že jste z koncertu odcházeli úplně rozsekaní předkapelou, která totálně zastínila světovou hvězdu? Mně jednou v životě, a to na koncertě 30 Seconds to Mars, kde skandinávští elektropopoví rockeři předvedli skvělý mix „osmdesátkových“ synťáků, velkých harmonických stěn a stadionových refrénů hodných U2.
Drop Dead, Gorgeous - Worse than a Fairytale
Jeden z nejvypjatějších výkonů zpěváka v celé desítce. Zvuk je špinavý a hodně hrubý. Produkce legendárního Rosse Robinsona (KoRn, Slipknot, At the Drive IN) zde dosáhla z pohledu brutality svého vrcholu. Americké screamo party se na přelomu tisíciletí valily do Evropy v zástupech, ale jen tahle a Norma Jean mi nějak uvízly za nehty.
Glassjaw - Worship and Tribute
Poprvé jsem je viděl jako support Deftones, kdy se zpěvák nejprve silně zranil na čele mikrofonem a v krvi se pak málem uškrtil na kabelu, to vše jako součást jeho expresivního projevu. Já jako hudební benjamínek valil oči a absolutně nechápal. Po pár letech jsem se dostal k jejich albům a tohle s odstupem považuji za naprosto nejsilnější kus.
Lack - Be There Pulse
Sociálně laděný levičácký post rock? Lack jsou jedním z těch objevů, kdy máte najednou volný večer a kámoš zavolá, že jde na Sedmičku na nějaký kytary. Vyrazíte motivováni spíše pivkem a pokecem, ale domů už se vracíte jako celoživotní fanoušek jedné z nejskromnějších kapel, které jsem kdy potkal. Někdy lze na Sedmičce fakt objevit „jehlu v kupce sena“ a obvykle naprosto nečekaně.
Michael Bublé - Crazy Love
Hudba do auta, na nákup, do výtahu, k uklízení, to je tahle zásadní deska Michaela Bublého. Většina pecek jsou sice osobitě pojaté předělávky, ale komu to vadí, když se za ně postaví takhle výrazově silný a interpretačně dokonalý zpěvák? Jedno z nejčastěji poslouchaných alb na nočních cestách z koncertů mojí kapely The.Switch.
Sade - Love Deluxe
Tohle je asi to nejpomalejší a nejromantičtější v mém hudebním archivu. Kdybych měl v ložnici CD přehrávač, vystačil bych si pravděpodobně s jediným diskem, a to s touhle deskou skvělé britské zpěvačky Sade. Mimochodem, její koncert v O2 Areně letos v létě byl fenomenální!
Sikth - The Death of the Dead Day
Předzvěst žánru djent v době, kdy ještě kids na středních nevěděli nic o kytarách s více než šesti strunami. Tahle banda to má k mé velké lítosti už za sebou, ale jejich Smrt mrtvého dne si naložím pokaždé, když mám chuť na složité kytarové riffy a naprosto vychytanou rytmiku, která i když je někdy nespočitatelná, neztrácí houpavost a groove.
Thrice - Alchemy Index
Tato tetralogie je z mého pohledu „Überalbum“. Změnila mi život. Změnila mé uvažování o hudbě a zásadně se mi vryla do muzikantského rukopisu. Od poslechu tohoto souboru čtyř EP se mi strašně složitě skládá hudba, která nezní jako Thrice. Jsou jako virus.
WWW - Neurobeat
Jediný zástupce české hudební scény. Zejména kvůli temné atmosféře a abstraktním textům se mi tahle deska dostala až do morku kostí a už ji ze sebe asi nikdy nedostanu. Je to povinnost pro všechny hledače alternativních cest hip-hopu a temného elektra.
