Bubeník Martin Škaroupka, známý pod přezdívkou Marthus, je živoucím důkazem, že při patřičném úsilí a dávce talentu, ale také díky zdravému nadhledu, který je mu vlastní, lze i z „malých“ českých poměrů prorazit do velkého rockového světa. Na domácí (nejen) metalové scéně hrál s kdekým, pak vyrazil na zkušenou do Anglie a díky této „misi“ už pátým rokem (psáno pro časopis Muzikus 12/2011, pozn.) působí v řadách prvoligové kapely Cradle of Filth.
Odmalička jsi díky tátovi vyrůstal v muzikantském prostředí. Znamená to, že jsi měl k rockové hudbě přímou cestu už ve velmi raném věku?
Hned krátce po narození mi maminka dávala na uši sluchátka s muzikou. Takže se dá s jistotou říct, že když jsem k rock ‘n’ rollu přičuchl, byl jsem ještě v peřince. Ke svým šestým narozeninám jsem pak dostal od bratrance kazetu s nahrávkou King Diamond Fatal Portrait.
Které album sis jako úplně první koupil ty sám?
Originál CD King Diamond Conspiracy.
Byly nějaké desky či kapely, které se nevešly do konečného výběru top 10, ale bylo pro tebe složité je vynechat?
No jeje... Depeche Mode Songs of Faith and Devotion, Pink Floyd Dark Side of the Moon, Deep Purple Made in Japan, Mike Oldfield Discovery, Queensryche Operation Mindcrime, The Gathering Mandylion, Waltari So Fine! nebo Sepultura Chaos AD...
Když posloucháš hudbu, soustředíš se obvykle už z principu především na bicí, nebo jako posluchač častěji vnímáš muziku raději jako celek?
Vždy se soustředím na hudbu jako na celek. Takže když mě nějaká nahrávka zaujme, například svou celkovou atmosférou, nevadí mi ani kulhající bubeník.
Jako muzikant jsi známý velmi pestrou paletou kapel, se kterými jsi hrál. Něco mi říká, že jako posluchač budeš mít to spektrum ještě daleko širší.
Ano, je to tak. Kromě klasiky, kterou jsem studoval, a metalu, což je moje celoživotní láska, mám rád i elektronickou hudbu.
Které koncertní zážitky pro tebe byly nezapomenutelné? Ať už z pozice fanouška nebo aktivního muzikanta.
První opravdu velký koncert, který jsem navštívil, byli Iron Maiden v Ostravě 5. dubna 1993. Dále to byly koncerty Pink Floyd 1994, Mucky Pup 1994, Depeche Mode 1998 a samozřejmě všechny koncerty King Diamond, které jsem navštívil. Z pozice muzikanta určitě vyprodané halové koncerty ve Zlíně, New Yorku, Mexico City, Montrealu, Sydney nebo Londýně. Také koncerty v Jižní Americe a Rusku jsou vždy velký zážitek.
Jsi velice aktivní člověk i v době zdánlivého „klidu“. Čím se momentálně zabýváš?
Určitě bych zmínil mou vlastní kapelu Inner Fear, ve které mimo bicích obsluhuji i klávesy a píšu veškerou hudbu. Také se věnuji studiové práci a jako nájemný hráč vypomáhám na koncertech několika kapelám nejen v České republice, ale samozřejmě i v zahraničí. Momentálně plánuji i pár bubenických workshopů a s Cradle of Filth samozřejmě pilně pracujeme na novém albu.
King Diamond - Abigail (1987)
Prvních pět alb King Diamond pro mě znamená naprosto vše. Jsem jeho obrovský fanoušek od svých šesti let.
Rush - Moving Pictures (1981)
Neil Peart společně s Mikkeym Deem jsou pro mě už od dětství nedostižní tlučmistři. Tohle album jsem mimochodem poslouchal v dětství ještě na „kotoučáku“. Moje nejoblíbenější album od této kapely.
Yes - 90125 (1983)
Opět budu sahat až do dětských let, protože tahle nahrávka má pořád výsostné postavení v mé sbírce i v mém srdci. Nadčasová produkce, velmi silný materiál a geniální Jon Anderson.
Iron Maiden - Live after Death (1985)
Pro mě osobně nejlepší koncertní heavy metalové album všech dob. Úžasná atmosféra, strhující výkony všech muzikantů a speciálně vinylová verze je kouzelná nejen svým provedením.
Paradise Lost - Icon (1993)
Jedno z mých nejoblíbenějších alb vůbec. Neznám podobnou kapelu a smekám před jejich talentem a chutí experimentovat. Každé jejich album je kvalitní a svým způsobem jedinečné.
Emperor - Anthems to the Welkin at Dusk (1997)
Když tohle album vyšlo, bylo mi šestnáct let a v obchodě jsem si ho chtěl koupit hned dvakrát. Ve svém ranku (severský black metal s orchestrálními prvky - pozn. red.) je dosud nepřekonané... A asi nepřekonatelné.
Cradle of Filth - Dusk and Her Embrace (1996)
Naprostý zlom v mém hudebním světě. Hudba, zvuk, atmosféra... nádhera. Velmi nápadité a dech beroucí bubenické party pana Nicholase Barkera.
Dream Theater - Images and Words (1992)
Krátce po vydání se tohle album stalo na pár let pilířem progmetalového běsnění, alespoň tedy u mě doma. Klenot a hodně vzpomínek na dřinu, kterou jsem věnoval v pozdějších letech učení se bubenických partů!
Yearning - Merging into Landscapes (2007)
Jsem fanouškem Yearning od jejich první nahrávky, která se ke mě v roce 1997 dostala úplnou náhodou. Juhani Palomäki byl jedinečný muzikant a konkrétně tohle album jsem vybral, protože bylo poslední, které na naší planetě napsal a nahrál... A také nejkrásnější.
Taxi - Taxi (2008)
Brněnský geniální kytarista Miloš Makovský je kapitola sama pro sebe. Pro mě osobně je tohle album vrchol art rocku v České republice a Miloš Makovský společně se svými skvělými spoluhráči vytvořili nezapomenutelné album, které budu navždy milovat.
