Jedné z nejuznávanějších kytarových kapacit hudebního světa jsme se v našem magazínu věnovali už několikrát. Nicméně pohovořit se Stevem Hackettem je vždy pocta. Přinášíme vám tak výběr jeho nejoblíbenějších alb, ale také dojmy z aktuálně vydávaného živého záznamu z Liverpoolu, kde se věnoval kromě hitů Genesis i své rozmanité sólové tvorbě. V případě rozhovorů jsem zvyklý hostům tykat, nicméně u tohoto kytarového šlechtice jsem přirozeně chtěl přepnout na formálnější vykání. Zaslouží si to i stylem vyjadřování a těmi anglickými termíny, které překladatel pochytí...
Děkuji za vašich deset desek. Mohl byste rovněž zmínit některé opravdu raritní kousky ve vaší sbírce?
Vivaldiho The Four Seasons v podání Koto New Ensemble, hraných na koto. Plně vtahující hudba podaná na tyto orientální nástroje.
Hudba k filmu Luca Bessona Leon od Erica Serry. Mimořádný soundtrack k úžasnému filmu, kdy se dojem Babylonu aplikuje do newyorských ulic.
J. S. Bach - Violin Concertos Mutter / Accardo. Anne-Sophie Mutter hraje na housle úžasně. Její mimořádná přesnost a nadšení ve spojení s její dokonalou technikou vás provázejí klasikou, ale zároveň to zní tak svěže, jako kdyby to zrovna složila.
Památná noc
V posledních letech jste zorganizoval řadu vystoupení ve vyhlášených londýnských prostorách typu Hammersmith nebo Royal Albert Hall. Liverpoolskou arénu jste si vybral kvůli jejímu „akustickému efektu“. Mohl byste nám to přiblížit?
Prostory v Liverpool Philharmonic Hallu fungují jako jeden velký zesilovač, což pomohlo dosáhnout toho, že se jedná o mé nejživější vystoupení vůbec. Byl to skutečně kouzelný večer plný jak hitů Genesis, tak mé sólové tvorby.
Během večera se představil skutečně úctyhodný line-up. Zvládl byste přesto zmínit jediného hosta, jehož účasti si vážíte nejvíce?
To nemohu. (smích) Každý z nich pro mě znamená mnoho a můžu jen dodat, že hráli a zpívali brilantně.
Mohl byste připomenout našim čtenářům, jak jste vlastně objevil zpěváka jménem Nad Sylvan?
Agent a promotér Winfried Volklein mi doporučil Nada jako první. Podíval jsem se na něj a poslechl jsem si ho na všech možných formátech a byl jsem doslova unešený jeho zpěvem i pódiovou prezentací.
Byl jste spokojen s reakcemi publika?
Ano, publikum bylo naprosto úžasné.
Se vší úctou musím říct, že mě složení publika opravdu nepřekvapilo: vzdělaní, převážně mužští posluchači v nejlepších letech. Je tato kompozice podobná všude po světě, nebo dojde i na nějaká příjemná překvapení?
Ve skutečnosti většina mých vystoupení je navštěvována rozmanitými posluchači. Je zde i rostoucí počet žen, protože dokážou ocenit ten romantický a melodický element v mé hudbě. Má vystoupení si zároveň velmi vychvalují i mladí muzikanti. Prý chtějí poznat, jak se rodí jejich chemie. (smích)
Tento večer rovněž znamenal oslavu čtyřicátého výročí vašeho prvního sólového alba Voyage of the Acolyte. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Bylo to něco nádherného vydat se vlastní cestou. Měl jsem možnost během těch kouzelných celonočních sezení experimentovat bez jakéhokoliv omezení,. Opravdu jsem si užíval ten pocit být kapitánem na své vlastní lodi, hlavně když jsem v roce 1975 měl úžasnou posádku, složenou ze skvělých muzikantů a zpěváků.
Během té dvouapůlhodinové show jsem především obdivoval přesnost vaši a vůbec celé kapely. Protože se Muzikus zaměřuje na aktivní muzikanty, mohl byste nám odtajnit váš recept k udržování vysoké muzikantské úrovně po tolika dekádách kariéry?
Hodně hraju doma. Láska k hudbě mě přivádí doslova do extrémů. Doslova žiju posunováním hranic. Techniky, které jsem považoval za nezvládnutelné včera, se stávají mou nedílnou součástí v dílech dnešních a připravovaných.
Nijak mě nepřekvapilo, že jste stále zcela věrný svým nejoblíbenějším značkám v čele s Marshallem a Gibsonem. Nicméně když máme tu příležitost, přidal jste do své sbírky nějaký sběratelský kousek nebo jste případně narazil na kytarový efekt, který by vás zaujal?
Většina lidí si myslí, že hraju na Gibson Les Paul, ale ve skutečnosti se jedná o Fernandes s věhlasným systémem Sustainer, který by i dokázal, aby tóny hrály do nekonečna, pokud bych to chtěl. Je to nesmírně podstatná součást mého zvuku. Dvanáctistrunná Zermatis má rovněž čestné místo v mé sbírce. Hraju na ni například v písni Loving Sea. Sans Amp v kolektivu přispějí radostí experimentovat se zkreslením, aniž bych šikanoval hlasitost. Moc si užívám i produkty od firmy aNaLoG.MaN. Vyrábí naprosto úžasné treble boostery, které umí podat vyšší harmonické tak, že bych pro ně zabíjel.
Techniky, které jsem považoval za nezvládnutelné včera, se stávají mou nedílnou součástí v dílech dnešních a připravovaných.
Buffy Sainte-Marie - Illuminations (1969)
Toto album je zvláštní kombinací elektronické a folkové hudby. Buffy má hlavně překrásný hlas a do každé noty vkládá srdce. Občas to může být i trochu strašidelné popěvování.
Paul Butterfield Blues Band - East West (1966)
Paul je nejlepším bluesovým harmonikářem na světě. Jeho přístup by se dal úplně v pohodě přirovnat ke kytaře a trumpetě. Ta vášeň a kontrola, přátelé! Celá kapela byla na absolutním experimentátorském vrcholu, hlavně tedy v titulní písni, kde je hned trojice vůdčích instrumentalistů.
Andrés Segovia - Segovia Plays Bach (1969)
Už s prvním tónem jsem byl naprosto unešený. Později jsem nahrál podobný materiál na svém albu Tribute. Když jsem jeho hru zaslechl poprvé, přišlo mi to jako zázrak, že je něco takového možné zahrát na jedinou kytaru.
The Beatles - Revolver (1966)
Kvalita produkce rostla s tím, jak rostla i samotná kapela. Je úžasné slyšet smyčcové aranže George Martina v Eleanor Rigby. Navíc práce se smyčkami na Tomorrow Never Knows předběhla svou dobu. Do toho v písni Love to You hostoval indický muzikant a to bychom mohli označit za počátek World Music. Díky nasazení kapely a autorské invenci na této desce dochází ke smazání rozdílu mezi tradičním a novým, mnohem experimentálnějším přístupem.
Joni Mitchell - Ladies of the Canyon (1970)
Nádherné, velmi osobní písně od Joni s jemnou akustickou kytarovou produkcí. Naprosto jedinečně ovládá svůj hlas. Jedná se o perfektní směs osobních a komerčních nápadů, ztělesněnou hitovkou Big Yellow Taxi. Toto sofistikované album bylo inspirací pro mnoho muzikantů.
Muse - The Resistance (2009)
Velmi zajímavý mix dobře čitelného pop rocku a operně klasických nápadů. Tahle nahrávka je extrémně melodická s úderným emočním dopadem. Miluju její překvapivé zvraty. Je úžasné slyšet všechny ty inspirace, od Chopina po Dr. Who.
Elbow - The Seldom Seen Kid (2008)
Toto album je velmi atmosférické a impresionistické. Dokonce tam je i trocha psychedelie. Neustále se utvrzuju, že spojení s hudbou šedesátých let je nesmírně důležité. Užívám si antifonickou podstatu nástrojů, které citlivě reagují na vokální frázování. Celkový dojem je pak velmi radostný.
Kate Bush - The Kick Inside (1978)
Tohle je album, díky kterému termín „Kate Bush“ explodoval, ale zároveň nabízí vyzrálý materiál. Byla sice velmi mladá, ale dospělost měla na dosah. Moje asi nejoblíbenější skladba The Man with a Child in His Eyes obsahuje překrásné aranže a nesmírně komplexní klavírní pasáž. Měla hlavně nezvyklý styl zpěvu. Jak dětský, tak nezapomenutelný. Byla totiž primárně vypravěčkou.
Miles Davis - Live Evil (1971)
Tomuto se říká dech beroucí nálož jazzového talentu. Odvážně atonální, nicméně s dostatkem techniky v zásobě k rozmetání všeho. Například taková Directions má mimořádně divokou rytmiku, kterou vyšlapali cestičku pro Weather Report, kteří tak měli kde navázat. Přestože se jedná o jazz, právě bizarnost mnoha skladeb jej činí neobyčejným. Naprostá rarita.
Eric Clapton - Layla and Other Assorted Love Songs (1970)
Tohle album stojí za to si sehnat třeba jen kvůli titulní skladbě, která obsahuje jeden z nejlepších riffů všech dob. Nicméně celkové vyznění nahrávky je naprosto pohlcující, včetně emotivní energie, která ji pohání. Clapton v nejlepší formě - melodický a nezkrotný.
