10 desek - 10 nejoblíbenějších desek Štepána Smetáčka
Bubeníka Štěpána Smetáčka jistě netřeba představovat. Vydání nového sólového alba Old Schooll se ukázalo jako dobrá příležitost lehce prozkoumat i jeho posluchačský vkus - on sám jej označuje jako zvláštní, ale nejspíš už správně tušíte, že lepší bude hovořit o zdravé osobitosti...
Tvá rodina je muzikantsky věhlasná po několik generací - přemýšlel jsi někdy vůbec i o nějaké jiné možnosti než o hudební dráze?
Když opomeneme dětské vize popeláře nebo indiána, tak ne. I když jsem jako kluk hodně kreslil nebo maloval, už tenkrát byla hudba jaksi ve mně, přišlo mi samozřejmé hrát na hudební nástroj jako hlavní činnost. Bylo to všude kolem mě.
Nazval by ses sběratelem desek?
Nejsem ani sběratel, ani odborník, moje znalosti jsou kusé. Mám mezi kamarády encyklopedické maniaky s policemi narvanými deskami, a to od půdy po sklep. Ti vědí, kde kdo hraje a jaké další souvislosti to má. To já ani náhodou. Po letech jsem se vrátil k vinylovým deskám, ale to je spíš takové okrajové potěšení, řádově někde kolem stovky kusů... Daleko těžší závislost mám na bicích a různých dalších nástrojích. Tam jsem schopen investovat i na úkor životních potřeb.
Tvůj výběr favoritů se plus minus pohybuje v rozmezí jazz - classic rock - heavy metal. Můžeme takhle v základních obrysech popsat tvůj posluchačský záběr?
Nevím, jsem stylově roztříštěn a mám zvláštní vkus. Mám rád divné věci, ale nejsem za každou cenu estetický anarchista. Potřebuju, aby hudba měla vlastní smrad a kouzlo a s něčím přicházela, nabízela postoj k životu.
Vesměs jsi zvolil věci prověřené zkouškou času...
Volil jsem jakési pilíře svého vývoje nebo věci, ke kterým se vracím. Neposlouchám moc, jsem hudbou často přesycen. A nesnáším, když je mi ve veřejném prostoru cpána hudba, kterou poslouchat nechci, protože to vlastně není hudba, ale podkres života, který nikdo nevnímá. Já bohužel ano, neumím neposlouchat. I na party blízkých lidí mám problém si povídat, když něco hraje. Zato jsem zvyklý pustit si desku a poslechnout si ji. Všiml jsem si, že jsem v tom naprostý exot. Mám ještě dva takové kamarády, se kterými je možné jen poslouchat. To neznamená, že sedíme jako dědci u rádia, je to zábava, kouří se, pije, někdy kymácí, jsme spolu v prostoru, který ti muzikanti vytváří. Nová hudba mě zajímá málo, málokdy mi něco nabízí. Nebudu se tvářit, že si umím najít něco v hip-hopu nebo EBM. Když už, tak mě osloví žánrové mixy nebo tzv. současná vážná hudba. Muzika, co v současné době hýbe světem, alespoň z českého pohledu, je pro mě absolutně out.
Kdo sleduje českou scénu, určitě si vybaví řadu výrazných alb, na kterých jsi hrál. Četné ovšem jsou i tvé sólové aktivity, novinka Old Schooll je už tvůj osmý sólový počin. Považuješ prý své nahrávky za cosi jako hudební deníky, shrnující určitá období - je to tak?
Ano. Tvorba autorská, nebo třeba jenom přetavující, je mou potřebou a daný styl a konkrétní kolekce, která se sejde, pro mě mapuje určité období, etapu. Nikdy jsem nedělal album, materiál se nějak nastřádá a já s ním pak jdu ven, abych tu kapitolu uzavřel. Ať už se pak ta hudba hraje živě, či nikoli, album je jako sbírka básní, nebo výstava obrazů.
Buddy Rich and the Killer Force - Killing Me Forcefully (1977)
Živák z Polska. Patrně nejde o oficiální LP, Poláci byli vždy experti na všelijaké bootlegy. V oficiální diskografii není. Bylo mi asi devět, když mi táta tuhle desku koupil na Slánských jazzových dnech.
The Beatles - A Hard Day’s Night (1964)
Tu už jsem si koupil sám (vyšla totiž u Supraphonu) a s Beatles prosvištěl bezstarostnými prázdninami. Předcházel film Perný den, který promítali v klubovém kině Ponrepo nedaleko našeho bydliště. A táta, ač řekněme nefanda rocku, mě na to vzal - asi měl pocit, že to patří ke vzdělání. Krom toho to byl v době totality dosti výjimečný program.
Pink Floyd - The Dark Side of the Moon (1973)
Objevení hudby mezi tóny poté, co nás zlobící strejda strašil Ummagummou. A s příběhem, který zjevně vznikal v hlavě, oproti tomu o velrybě Moby Dickovi, který mi vyprávěl zkušenější spolužák z LŠU Praha 3, obor bicí nástroje.
Jethro Tull - Aqualung (1971)
To jsem ještě občas mohl poslouchat i doma. Díky flétně to prošlo, jinak otec doma rock netoleroval. Působilo to na mě jako hudba z jeskyní a děr osídlených podivnými rozcuchanými bytostmi. Obal se jim hodně povedl, jako by ho mířili do mé obrazotvornosti.
Iron Maiden - Powerslave (1984)
Tak to už jsem doma poslouchal jen potají. Když mi kamarád v šesté třídě Iron Maiden pustil, vyvalilo se na mě cosi záhadného. Pak jsem si to nahrál na kazetu způsobem dosti punkovým: Jeden maďarskej kazeťák s oranžovejma tlačítkama hrál a druhej s mikrofonem nahrával, takže nahrávka začínala vrzáním parket, jak jsme se snažili tiše se vytratit z pokoje.
Metallica - Ride the Lightning (1984)
A to už jsem se stěhoval někam, kde budu moci poslouchat, cokoli, kdykoli a jak nahlas se mi zachce. A začal jsem hrát s Řetězem, mojí první kapelou. Metallica mi dost otočila vnímání naruby. Vůbec jsem nevěděl, co se děje.
Jaco Pastorius - Live in Italy (1991)
Přesněji řečeno „asi Live in Italy“, doba kazet někdy nepřinášela optimální informace. Lehký návrat k jazzu, ale k takovému rebelskému, podobně jako u pozdějšího Milese Davise a dalších velikánů. I Chick Corea s obdobím Electric Bandu tam pro mě patřil.
Frank Zappa - Zoot Allures (1976)
Největší z největších. Když jsem Zappu slyšel poprvé, nedávalo mi to moc smysl, ale už jsem na to nikdy nezapomněl. O pár let později už mi bylo jasné, že to musím mít a poslouchat. Ale nevěděl jsem, které album. V obchodu jich bylo (i tady, ne moc dlouho po revoluci) mnoho. ZA mělo dobrej obal, bylo trochu levnější než ta ostatní a bubnoval tam Bozzio. Jasná volba.
David Lee Roth - Eat ‘Em and Smile (1986)
Rock ‘n’ roll slunné Kalifornie, s holkama v bikinách a přitom často se swingem pod kloboukem. A taky to musí vypadat...
Mötley Crüe - Dr. Feelgood (1989)
Perverze glamu, metal a rock ‘n’ roll a velmi inspirativní Tommy Lee. Jeho první sólovka s Methods of Mayhem mě provedla jedním moc těžkým životním obdobím. Jsem moc rád, že oni to svoje nejbouřlivější přežili. Stejně jako ti další jako Lemmy, Ozzy, Stouni, Iggy, Bowie a další mimořádní muži a ženy, kteří žijou a hrajou naplno. Mnohým se to nepovedlo.