Kytarista, producent a zvukový experimentátor Martin Peřina, řečený Spacosh, prošel několika kapelami, v současnosti se angažuje také v alternativních uskupeních Sousedi a Akline. Na tvrdě rockové scéně se však poslední dobou mluví zejména o jeho one man projektu Between the Planets. Zde působivě kombinuje moderní progresivní metal, djent či post rock, a ve svých instrumentálních skladbách výborně zvládá ukočírovat dravost, lyrické atmosférično i nápadité melodie. O debutovém albu Immersion into the Unknown se dočtete více v recenzní rubrice, nyní se pojďme podívat na zajímavosti ze Spacoshovy hudební sbírky.
Vzpomeneš si, jakou desku sis koupil jako první takříkajíc „za své“?
To si bohužel už přesně nevzpomenu, ale mohlo to být LP Pražského výběru - Straka v hrsti nebo kazeta Entombed - Left Hand Path.
Jak se tvůj posluchačský vkus vyvíjel během let?
K hudbě mě dostali rodiče. Už jako hodně malej jsem tátovi na klíně poslouchal různé jazzrockové nahrávky jako Mahavishnu Orchestra, SBB, Blue Effect. Později jsem se dostával ke stále rockovější hudbě a hodně přitvrzoval do metalu. Už tehdy jsem ale měl rád i ve tvrdé hudbě různé progresivní a experimentující odnože. Další vývoj ovlivnili moji noví kamarádi, kteří do mě hustili věci jako Primus, Dunaj, NoMeansNo, Brand X, Už jsme doma i hodně jazzu... Takže jsem svůj rozhled rozšiřoval skutečně všemi směry a v současné době vnímám hudbu jako jedno široké a nekonečné pole. Každopádně vztah ke tvrdé muzice se u mě prolíná všemi těmito obdobími.
Je vidět, že ve svém výběru nejdeš po povrchu a máš tu převážně věci ne zrovna profláklé, relativně menšinové. Když už Meshuggah, tak sólovka kytaristy, když Porcupine Tree, tak raritní EP...
Není to účel, nicméně jaksi podvědomě se pídím spíše po těch méně známých, a kolikrát o to zajímavějších, nahrávkách. Přitom nemám nic ani proti tzv. mainstreamu. Obecně mám radost, když objevím něco nového a zajímavého.
Za EP se dá považovat i tebou vybraná deska od Mutemath. Máš k tomuto specifickému formátu minialba blízko?
Nedá se říct, že bych k formátu EP měl nějaký zvláštní vztah. I když určité kouzlo to každopádně má. Je to prostě taková decentní porcička hudby... Často je taky pro kapelu lepší se po nějaké době připomenout kratším materiálem než nezdravě dlouho střádat písně na plnohodnotné album.
Pokud vím, prošel sis nějakými zkušenostmi s kapelami, ale v poslední době tíhneš spíš k individuálním hudebním záležitostem. Vše má svá pro a proti, ale co je motivem v tvém případě?
Již poměrně dlouho se zajímám o recording a vše okolo. Kromě hudby, kterou tvořím s ostatními kapelami, jsem si vždy doma skládal a sám nahrával čistě svoje věci. Tahle studiová poloha mi dost vyhovuje. Člověk má díky dnešním technologiím téměř neomezenou možnost experimentovat se zvukem a taky nejsem nucen neustále dělat nějaké kompromisy s ostatními členy kapely. (smích) Between the Planets je současným vyústěním těchto mých individualistických potřeb... Nicméně plodná a konstruktivní debata uvnitř vícečlenné kapely je samozřejmě ku prospěchu věci a většinou má pozitivní vliv na výsledek. Přesto si myslím, že ideální počet v kapele je od jednohočlověka do tří lidí. Co by na to asi řekli třeba takoví Jaga Jazzist? (smích)
Porcupine Tree - Nil Recurring (2007)
Tohle EP shrnuje všechny charakteristické prvky kapely. Instrumentálně náročnější progresivně rockovou polohu na straně jedné. Schopnost napsat křehkou, skoro až popovou píseň na straně druhé. To vše protkáno jemnou dávkou melancholie a jakousi specifickou naléhavostí. Nezaměnitelný Wilsonův hlas a taky bicí Gavina Harrisona výsledek jen podtrhují.
Tesseract - Altered State (2013)
Tesseract si šli vždy svou vlastní cestou, ale na tomhle albu zní vyspěleji než kdy jindy. Jejich hudba zde dostala jakýsi další, hlubší, rozměr. Kvalitu alba podtrhuje také naprosto skvělý zvuk. Chvíli mi trvalo, než jsem album vstřebal, ale nakonec jsem tomuto albu docela podlehl.
Three Trapped Tigers - Route One or Die (2011)
Originální hudba s osobitým zvukem. Instrumentálně našláplý noise/math rock, okořeněný ambientem, psychedelií, jazzem i velkou dávkou elektroniky. Za zmínku také stojí jejich velmi působivé videoklipy, kterých je na youtube poměrně dostatek.
Maserati - Inventions for the New Season (2007)
V roce 2007 jsem byl na prvním pražském koncertě Maserati v klubu 007 a od té doby mám jejich hudbu rád. Tahle album je asi jejich nejvýraznější. Skvělá práce s delayi (a krásný zvuk kytar Fender), repetitivní hypnotické motivy, mrazivá i uklidňující atmosféra. Škoda jejich bubeníka Jerryho, který před časem zemřel při pádu do výtahové šachty.
Disperse - Living Mirrors (2013)
Skupina, v níž dominuje mladičký, velice talentovaný kytarista Jakub Zytecki. Po Tesseract další kapela, která užívá prvky djentu, ale přetváří jej naprosto po svém. Jakub, který je většinovým autorem hudby na albu, má kromě skvělé techniky také velký cit pro melodie a silnou atmosféru. Tohle Disperse silně odlišuje od zbytku podobných kapel.
Fredrik Thordendal‘s Special Defects - Sol Niger Within (1997)
Sólovka kytaristy Meshuggah a přímo intergalaktický výlet. Fredrik s bubeníkem Morganem Agrenem skvěle kombinují jazzové prvky a vesmírné nálady s podladěnými, nepravidelnými kytarovými riffy ne nepodobnými těm z Fredrikovy domovské kapely.
Mutemath - Reset (2004)
Tahle kapela dokáže složit opravdu silné skladby s výrazným hitovým potenciálem, ovšem naprosto nepodbízivě a s osobitostí sobě vlastní. Písně mají kromě skvělé produkce jedinečnou neuchopitelnou atmosféru a skvělý hlas Paula Meanyho je už jen třešničkou na dortu.
Iva Bittová & Vladimír Václavek - Bílé inferno (1996)
Hudebním propojením Bittové a Václavka vzniklo dle mého názoru jedno z nejlepších alb české alternativní scény. Album je neuvěřitelně zvukově barevné. Z nahrávky přímo tryská hudební nespoutanost a čistá radost z hudby, ostatně jako u všech alb obou zúčastněných.
Másfél - Ballast (2003)
Maďarská alternativní scéna je poměrně dost zajímavá, Másfél z ní mám nejraději. Psychedelie, acid jazz, ambient, drum‘n‘bass a další. To jsou ingredience, ze kterých tato kapela skládá své instrumentální koláže podpořené nekompromisně tepajícími bicími. Charakteristická je zejména saxofonová hra Levente Lukacse a dnes již bývalého kytaristy Barnabase.
Jakob - Solace (2006)
Z post rocku mě nakonec zasáhlo jen málo kapel. I když pravidelně hledám novinky, většinou při poslechu skončím zase u Maserati či Jakob. Jejich minimalistická hudba se pozvolna rozvíjí jako pramen řeky, až nakonec v několika vlnách ústí v mohutné oceány zvuků a emocí, aby posléze zvolna odplula. Na rozdíl od jiných kapel v podání Jakob takové schéma zní přesvědčivě a silně.
