Skupina Pumpa se svým jižansky laděným hard rockem patří k nejsympatičtějším trvalkám na naší scéně. Duší souboru je už od prvopočátků kytarista Michal Němeček, který se svým výběrem vnáší do této rubriky opět trochu odlišný a v kontextu hostů, kteří se nám sešli v uplynulých měsících, rozhodně oživující pohled.
Kterou desku sis koupil jako úplně první opravdu za své peníze? A váže se k tomu nějaký příběh?
První deska, kterou jsem si koupil za svý prachy, bylo LP The Doors - Waiting for the Sun. Bylo to začátkem dubna 1969 v Mnichově. Když jsme nasedali na Willsoňáku do vlaku, právě sesadili Dubčeka. Tušili jsme, že definitivně přituhuje. Známí v Mnichově se o týden později divili, že se vracíme...
Nazval by ses sběratelem desek?
Sběratelem desek určitě jsem -mám cca 400 vinylových LP, 200 singlů a nepočítaně cédéček.
Tvůj výběr je pevně soustředěn kolem 70. let. Znamená to, že pozdější vývoj na rockové scéně už tě tolik neoslovoval, anebo jsi zkrátka chtěl představit ty „základní kameny”?Všechno zásadní v rockové hudbě se odehrálo mezi lety 1967-1971. Později se samozřejmě zdokonalovala hráčská technika, měnily aranže, barvy a zvuky, ale převratného se už nestalo nic.
V souvislosti s Free se zmiňuješ, že na rozdíl od některých jiných velikánů své doby vůbec nezestárli. Lze to tedy chápat tak, že některé významné kapely, které pro tebe kdysi hodně znamenaly, postupem času pro tebe jako posluchače poněkud ztratily kouzlo?
Vyčichly mi rané metalové kapely, jazzrockové hybridy (až na výjimky) a avantgarda z Vlachovky se taky trochu přežila!
Ve svých komentářích silně zohledňuješ styly hraní na kytaru. Když posloucháš hudbu, vnímáš ji vždycky optikou kytaristy, nebo se od toho dokážeš odpoutat a vnímat nahrávku nebo koncert jako celek, aniž by tě pořád zaměstnávala kytara?
Neposlouchám jen kytarové kapely (viz Genesis). Hodně mě baví i Tangerine Dream, Klaus Schulze, Alan Stivell a jeho keltská harfa, starší Jethro Tull nebo sólovky Anthonyho Phillipse (klávesy a akustika lehká jako chmýří)...
Je zjevné, že dáváš výrazný prostor také koncertním záznamům, což nebývá u řady posluchačů pravidlem...
Vybral jsem zkrátka živáky, u nichž energie koncertních provedení ještě umocnila dojem ze studiových nahrávek. Stejně to cítím taky u Nilse Lofgrena.
Nejen hudební průmysl, ale celé vnímání hudby se v poslední době výrazně změnilo. Říká se, že možná brzy už nebudou ani žádná alba, místo toho se přehrávají ukázky na Youube a sociálních sítích. Jak to celé vnímáš?
Na Youube mrknu jednou za půl roku, sociální sítě ignoruju. Ale hudebníkům a kapelám přinesly konečně nezávislost na zasr... hudebních vydavatelstvích s „uměleckými“ analfabety na rozhodujících postech manažerů, jak se to vyvinulo od konce 70. let.
Když už jsme u toho, s Pumpou jste nedávno vydali povedené album Masařka. Jak vypadá situace na bojišti právě teď?
„Hudba hraje,“ jak nás vítal v peřině zachumlaný hluchý devadesátiletý dědeček Plecha ze Žlutýho psa, když jsme do poslední chvíle zkoušeli ve starých Střešovicích v jeho domku odsouzeném k demolici. Máme plno nových kousků (bylo by už na další placku), které už začínáme mydlit na koncertech.
Jeff Beck - Blow by Blow (1975)
Becka jsem poprvé viděl ve filmu Zvětšenina, kde hrál s Yardbirds. Pak jsem dostal od známého z Mnichova LP Jeff Beck Truth (zpěv Rod Stewart, basa Ron Wood). Nejdřív jsem Beckův ojedinělý projev nebyl schopen vstřebat, ale pak mě začal fascinovat. Blow by Blow byl další zlom - instrumentální deska, kde Jeff předvádí svůj neopakovatelný tón (kombinace vibrata a páky).
The Doors - The Doors (1967)
V roce 1968 jsem uslyšel Light My Fire a Hello, I Love You a zpěvákův hlas i celý zvuk Doors se hodně odlišoval od ostatních kapel. Jim Morrison mě navíc fascinoval svým zjevem - už jsem věděl, že hrát v kapele je nejlepší věc, co člověk může v životě dělat. Jejich hudba dodnes neztrácí kouzlo a Morrison zůstává asi největší rockovou ikonou mezi zpěváky.
Free - Fire And Water (1970)
Zpočátku jsem Free v kontextu dění přelomového roku 1970 neřadil do úplné špičky - bylo to to takový syrový, neučesaný, zvláštní zpěv, podivná basa, drsná kytara. Postupně jsem však jejich hudbě úplně propadl. Navíc těm klukům tenkrát bylo od sedmnácti do dvaceti let... Geniální deska bez slabiny. Na rozdíl od některých tehdejších superhvězd hudba Free dodnes ani o chlup nezestárla!
Genesis - Selling England by The Pound (1973)
Druhé LP Trespass mělo úžasně temný a pestrý zvuk, který pak dotáhly na vrchol desky Nursery Crime a Foxtrot. Selling England... mi nejdřív připadalo chudší, ale s každým poslechem jsem mu přicházel víc a víc na chuť. I s Philem Collinsem u mikrofonu natočili Genesis skvělé desky, ale s Peterem Gabrielem odešly nenahraditelné tajemné, jedovaté odstíny.
Led Zeppelin - II (1969)
Hned první tony nesmrtelné Whole Lotta Love tě vtáhnou do mašiny! Našlapaná deska od začátku do konce, skvělý zvuk, nezapomenutelné riffy, průrazný zpěv a Bonhamův buchar... Ze všech hardrockových legend mají Led Zeppelin největší rozpětí co do rozmanitosti zvuku a stylů jednotlivých alb. A Jimmy Page, kromě skvělé kytary, je zřejmě nejgeniálnější hardrockový skladatel všech dob.
Ted Nugent - Cat Scratch Fever (1977)
Skladba Cat Scratch Fever (z Nugentovy stejnojmenné třetí desky po rozpadu kapely The Amboy Dukes) obsahuje zásadní kytarový riff, který řadím na úroveň Smoke on the Water. Dodnes tuhle věc s Pumpou občas dáváme na závěr koncertu. Jeden z tehdy nejrychlejších kytaristů, syrovej zvuk, navíc je Ted Nugent krásně neandrtálský zjev. Na jevišti bedna s dynamitem.
38 Special - Wild Eyed Southern Boys (1981)
38 Special mě ze všech jižanských kapel baví dodnes nejvíc. Barevný zvuk, nápadité kytary (dvojitá sóla v harmoniích), šlapající rytmika (dva bubeníci hráli do posledního úderu totožně). Těžko z jejich desek vybrat jednu nejlepší, tahle mě tehdy nejvíc oslovila. Škoda že na rozdíl od Lynyrd Skynyrd, Molly Hatchet a Blackfoot nekoncertují po Evropě!
Johnny Winter - Live Johnny Winter And (1971)
Díky 2LP Second Winter (na němž celá čtvrtá strana byla prázdná!) jsem narazil na Johnnyho specifický kytarový styl. Později jsem se dopídil, že kombinuje bottleneck (slide) s banjovým hraním (prstýnek na palci a hraní prsty), vše doplněno jeho bizarním, napůl štěkavým zpěvem. Tenhle živák mi přivezl z Ameriky Martin Kratochvil, kterého to taky uchvátilo.
Edgar Winter - Roadwork (1972)
V roce 1972 jsem jednou v noci na chatě poslouchal Radio Monte Carlo a úplně mě odrovnal dialog neskutečného řevu (Edgar Winter) a syrové, úžasně zahrané kytary (Rick Derringer). Edgarovu kapelu White Trash tvořili bývalí spoluhráči jeho bratra Johnnyho a ještě to šperkovala čtyřčlenná dechová sekce. Celé to má neskutečný náboj, jedna z nejlepších živých desek historie!
Wishbone Ash - Wishbone Ash (1970)
Nechápu, jak se mohli Wishbone Ash dostat v roce 1971 do vysílání československého rozhlasu, ale byl to šok. Ta kytarová dvojsóla hraná s úžasnou lehkostí, zvláštní harmonie, brilantní bicí, poměrně jemný zvuk, občas nepravidelné rytmy... Jako své učitele uvádějí Wishbone Ash všechny velké kapely, co se proslavily kytarovými dvojsóly: Thin Lizzy, Molly Hatchet, Iron Maiden...
