S dnešní desítkou favoritů přichází přispět do mlýnice kytarový pilíř pražských maskovaných psy-core metalistů Dymytry - Jirka Urban junior vystupující pod přezdívkou „Dymo“.
Kterou desku sis koupil jako úplně první?
Táta (Jiří Urban z Arakainu - pozn. red.) měl doma vše, co jsem chtěl i nechtěl slyšet, takže jsem to nemusel až tak řešit. (smích) Ale asi to bylo CD Zakka Wylda - Book of Shadows, to jsem si koupil za dvanáct liber v Anglii, když jsem tam byl na stipendiu. Kazetu jsem totiž měl tak ohranou, že už se skoro netočila.
Těžiště tvé top 10 se rýsuje kolem magického (nejen) thrashového ročníku 1991-92. Nicméně jsi zalitoval, že na další hromadu favoritů se nedostalo, což je v této rubrice celkem častý jev. Kdybys mohl vyjmenovat rovnou padesát alb - bylo by to z hlediska žánrů a časového období plus mínus v podobném duchu, anebo bychom byli překvapení?
Jmenoval bych určitě i interprety z jiného soudku, například Madonna a deska Ray of Light, Michael Jackson - Dangerous, Moby - Play, Mötley Crüe - 1994, Phil Collins, Viktor Dyk & WAW, Whitesnake a pak už ty tvrdší kapely jako Megadeth - Youthanasia a Countdown to Extinction, Judas Priest - Jugulator, Extreme - Pornograffitti, Damageplan - New Found Power, Disturbed - The Sickness, Machine Head - Supercharger a Trough the Ashes of Empires, Hellyeah - Stampede... A jelikož mám vystudovanou taneční konzervatoř (tam jsem šest hodin denně po dobu osmi let trénoval na klasický klavírní doprovod, to samé pak v Národním divadle), je mi blízká i klasická hudba a z ní Čajkovskij, Vivaldi, Bach, Martinů...
Preferuješ jako posluchač studiovou nahrávku, nebo autentický koncertní zážitek?
Takhle jsem to nikdy nerozlišoval. Nahrávku poslouchám detailně a hodnotím aranže. Záleží mi na velmi kvalitním poslechu. Na koncertě také očekávám dobrý zvuk, ale v rámci atmosféry to beru s rezervou, jde spíš o energii. A taky jsem zvědav, jestli kapela uhraje to samé naživo, co na desce.
V návaznosti na Dymytry - když posloucháš nějakou kapelu, jak moc je pro tebe důležité, jak u toho vypadá?
Musím říct, že docela ano. Zvlášť u rocku to jde ruku v ruce s pódiovou prezentací a určitou dávkou extravagance. Je to podobné jako u jídla, musí chutnat, ale taky musí na talíři dobře vypadat. Něco jiného je to samozřejmě u jazzu a podobných klidnějších žánrů, kde je to postavené jinak.
Co pro tebe znamená album jako formát? Poslední dobou se už občas zdá, jako by začínaly vítězit streamovací profily, youtube a celkově nesoustředěné konzumování (nejen) muziky...
Snad to není ještě úplně ztracené. Stále je spousta příležitostí si celou desku poslechnout. Moc nemusím rádia, takže v autě poslouchám jedině desky. V době, kdy je přehrávač v každém telefonu, můžeš poslouchat muziku v podstatě všude. A hodně lidem pomáhá i při práci, aby se z toho nezbláznili.
S Dymytry jste nedávno vydali novou desku Homodlak. Co chystáte pro nejbližší období?
Hodně se osvědčilo naše koncertní spojení s Arakainem, fanoušci, a dokonce i pořadatelé byli nadšení, takže v polovině října vyrážíme na druhou část společného turné. Čeká nás dalších 21 zastávek a po vzoru Metallicy jsme si pro fanoušky připravili hlasování o playlist. Je zážitek a obrovská škola jet s Arakainem, a pro mě splněný sen být s tátou na jednom pódiu a hrát Apage Satanas.
Arakain - Black Jack (1992)
Tady je podle mě Arakain nejvíc Arakainem, je tam melodie i prvky thrashe, skvělá sóla a výborné texty. Dýchá z toho studio Propast a časy chvíli po revoluci, kdy se otevřel trh se vším. Což bylo na jednu stranu super, ale domácí muzika šla trochu do háje. Nebyla to lehká doba, ale pomohla vytvořit dospělou desku, po níž následovalo skvělé Salto Mortale a Apage Satanas.
Metallica - Metallica (1991)
Takhle deska je písničkami, provedením, zvukem, melodikou a hlavně produkcí Boba Rocka pro mě „nejvíc“. Je to velká nahrávka se vším, co mám na rockové nebo metalové muzice rád. Riffy, sóla, refrény, samostatná kapitola jsou ploužáky. Zásadní album rockové historie.
Soilwork - Figure Number Five (2003)
Nová vlna ze severu, tahle partička a hlavně deska mě dostala novým přístupem a používáním samplů a kláves. Spojení klasického metalu s moderními klávesami, ale do toho frázování Pantery a švédské melodiky. Skvělá kombinace chytlavosti a agrese.
Pantera - Cowboys from Hell (1990)
Zásadní metalová deska, taky na svou dobu nové spojení. Měl jsem ji ve walkmanu asi tisíckrát. Masakrální hra Dimebaga Darrela, ty jeho riffy ve spojení s bráchovými kopáky dávaly muzice nový rozměr, a samozřejmě nekompromisní Anselmo, nejnasranější metalovej zpěvák...
Nickelback - Silver up (2001)
Trochu měkčí pojetí, ale charismatický zpěv, nápadité linky a šlapavé přímočaré riffy... Prostě dobré písničky. Takhle parta je pro spoustu lidí komerční sračka, ale pro mě skvěle zahraný, a hlavně výborně zazpívaný rock.
Ozzy Osbourne - No More Tears (1991)
Co k tomu říct, je to prostě jedna z těch zásadních desek. Nesmrtelné pecky, a hlavně skvělý Zakk Wylde plný energie a nápadů s geniálními kytarovými sóly, která poznáš podle prvních dvou tónů.
Pride and Glory - Pride and Glory (1994)
Znovu Zakk a jeho „druhá strana mince“. Miluju „brnkačky“, melodie a sóla, co mají hlavu a patu. Je to trochu odjinud, ale je to skvělá deska, kde nedrnčí od začátku do konce naboostrovaná kytara. Stejně jako desky Joea Satrianiho nebo Scenes a Introduction od Martyho Friedmana. Skvělá hudba, skvělí kytaristi.
Slash - Slash (2010)
Moc milé překvapení a moc příjemná kolekce. A hlavně kombinace zpěváků. Každá skladba je jakoby odjinud, a zejména díky tomu, že každý zpěvák té své pecce dal něco svého, vznikla hodně barevná deska. Má skvělý zvuk a moc dobře se poslouchá v autě.
Trivium - In Waves (2011)
Mladá krev v metalu. Nekompromisní zvuk, úžasná energie, velké přesvědčení a skvělé riffy. Je tady samozřejmě slyšet velký vliv metalových velikánů, ale proč ne. Tahle deska je prostě „nabušená“. Kapela hraje naživo stejně jako na desce, a to mě baví. Trivium vědí, co dělají a čeho chtěli dosáhnout, a to se jim myslím povedlo.
Stone Sour - Audio Secrecy (2010)
Další překvapení. Zpěvák Slipknot najednou ukazuje druhou tvář, která není šlápnutím mimo, ale naopak skvělé zúročení svého talentu a cítění hudby. Skvělé riffy a pecky, i když jednodušší než u Slipknot. Ale to vůbec nevadí, právě naopak. Corey má skvělou barvu hlasu a staví výborné linky. Co dodat, má to tam.
