Kolem skupiny Support Lesbiens je od jejich začátků v roce 1992 neustále rušno. Po zdařilém comebackovém albu Regeneration? (2001) se vlna mediálního zajmu zvedla opět před třemi roky, kdy se kapela rozdělila na dvě části. Náš dnešní host, kytarista, skladatel a producent Hynek Toman vede kapelu s původním názvem Support Lesbiens, která právě vydala již druhé album od rozdělení kapely.
Jak ses dostal k rock ‘n’ rollu a co byla první tvoje stěžejní deska?
Ve čtrnácti letech jsem dostal od bráchy Mikoláše Chadimy z MCH Bandu elektrickou kytaru, a on se pak zeptal: „Tak co, dědku, už máš nějakou kapelu?“ Když jsem odpověděl, že nemám kapelu a nemám na co hrát, řekl jen: „Tady máš kytaru.“
Takhle nějak to začalo. Hned když jsem se naučil zhruba čtyři dvojprsťáky, založil jsem s kámošema kapelu Johnův píst. Hned první Vánoce jsem od něj dostal originální kazetu AC/DC.
Kterou desku sis koupil jako první za peníze ze své vlastní kapsy?
To vím úplně přesně, byl to Citron - Plni energie.
Když posloucháš hudbu, ať už z desky nebo při koncertě, vnímáš hudbu čistě jako fanda, nebo jako kytarista?
Určitě ne jako kytarista, ale jako muzikant ano. Tomu se bohužel nejde ubránit. Jak na albech, tak i na live koncertech mě zajímá asi vše. Nejdůležitější složkou je v obou případech samozřejmě zvuk, a jestli je to pro mě opravdové. Při koncertech to jsou potom další věci, jako světla, scéna atd. Tohle všechno vnímám a to ve mně zanechává celkový dojem.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Pro mě to byli spíše muzikantští sympaťáci, frajeři a hlavně profíci než vzory - Billy Idol, Iggy Pop, Mick Jagger, Bono Vox, Prince, Ozzy Osbourne, Michael Jackson, Red Hot Chili Peppers, Alice in Chains, Suicidal Tendencies, to jsou namátkou lidi, co mě bavili a stále baví. Ale to neznamená, že musím být za každou cenu jejich fanoušek. Přiznám se, že jsem spíše vždy dával přednost, a dodnes dávám, tomu, jak hudebník na pódiu vypadá, tím mám namysli, jak tu hudbu umí podat. Neřeším, jestli umí tři akordy, nebo je to virtuóz, když vypadá blbě, tak je to blbý a může hrát jak Bůh. Měl by ještě umět „to málo“, nebo naopak „to hodně“, pořádně zahrát, s energií a grácií.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Strašně široký, opravdu si poslechnu všechno, jen mě to musí bavit. To je jediné moje kritérium. Jen je toho čím dál tím méně a času na poslouchání nový muziky je zatraceně málo. A vím, že jí vzniká strašně moc. Určitě by se v nůši muziky, kterou si nestihnu poslechnout, našlo dost toho, co by mě bavilo.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
Spíš z hlavy, ne? Z ruky ji klidně dám. (smích) Co ztratím, zase kdykoliv najdu, dnes to už opravdu není problém. Mám starou neoriginální kazetu s nahraným živákem UK Subs, o tu bych nerad přišel, tu bude mít jen pár lidí. Mimochodem jedna z mých hodně oblíbených kapel.
Kolik desek asi máš?
Na CD jich je doma cca tisícovka, potom pár desítek vinylů a další v kompu, samozřejmě „ofiko“ koupený. Kopie si dělám jen do auta. Kdyby to takhle dělali všichni, nebyla by muzika v takovém stavu, v jakém momentálně je. :-)
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Určitě na Faith No More a L7 v Praze ve Sportovní hale (12. 11. 1992), na Coldplay v Praze (16. 9. 2012) a ze stejné doby i na koncert Muse v O2 Areně v Praze (23. 11. 2012).
Nedávno jste vydali nové album se Support Lesbiens, které místy zní dost grunge. Když se podívám na tvůj výběr desek, cítím, že hudba z 90. let je ti pořád blízká.
Všiml sis správně. Na grunge jsme vyrůstali já, Radek i Čenda, a náš nejmladší Filip (22) to jede dál. Jsou tam songy jako Paranoid a Liar, jsou grunge, ale s novým soundem. Všichni je máme rádi.
Co vás vedlo k tomu, že jste na nové desce zkoušeli i texty v češtině?
Dovedlo nás k tomu mnoho okolností, po albu Leave a Message, nám spoustu blízkých i fanoušků říkalo, deska je super, jen je škoda, že některý songy nejsou v češtině. Potom to byla pecka Skořicová, což byla neřadová písnička přímo složená jako duet s naší kámoškou Ivou Pazderkovou na podporu Českého registru dárců krvetvorných buněk při IKEMu.
Reakce na tuhle skladbu byly tak pozitivní, že i to zaselo semínko snahy přemýšlet o českých textech na albu. Nakonec jsou na albu čtyři český pecky, musím podotknout, že jsou to skladby přetextované, najdete je na albu i v angličtině. Potom jeden remix od Chrise Sadlera na česky zpívanou verzi songu Řeka a vešla se tam nakonec i Skořicová, takže celkem šest nahrávek v češtině. Tyhle věci se nám podařilo dát na separátní disk a vydat tak dvoucédéčko. Pro fandy, kteří budou chtít poslouchat Supporty pouze v angličtině, tam je CD anglicky. Jen bych chtěl zmínit, že výtěžek z digitálního prodeje pecky Skořicová jde na výzkum výše zmíněného registru.
Novinka K. I. D. zní velmi rozmanitě, jak k tomu došlo?
Jsem rád, že to tak vnímáš. Našim záměrem bylo udělat takovou desku, aby byla „uposlouchatelná“ a aby si tam každý mohl najít to své. To se nám myslím povedlo. Za chvíli album K. I .D. vyjde a už teď se všichni těšíme na reakce, které budou následovat. Deska je hodně moderně pojatá, ale také jsou na ní slyšet old schoolové prvky, na kterých jsme vyrůstali. Určitě bych chtěl poděkovat producentovi Arminovi Effenbergerovi, který se na finálním pojetí i vyznění alba hodně podepsal.
Judgment Night - Music from the Motion Picture (1993)
Film nestál za nic, ale soundtrack k němu byl výborný. Hlavně společnost kapel, která se na tomhle albu podílela, byla fakt cool! Run D. M. C., Faith No More, Slayer, Ice T., Biohazard. Tady je zajímavé, jak docházelo k různým nečekaným spolupracím a spojením. Míchal se hip hop s metalem a dohromady se dávaly party jako Helmet a House of Pain, Sonic Youth & Cypress Hill, Living Colour s Run D. M. C. nebo Biohazard a Onyx. Pamatuji si, že jsme tu desku jeli snad dva roky. Fakt kultovní záležitost.
Boo-Yaa T.R.I.B.E. - Doomsday (1994)
Tuhle desku miluju dodnes, pokaždé když ji slyším (nebo nějakou pecku z tohoto alba), vybaví se mi vzpomínky, které mám fakt rád. Tu desku přitáhl náš první manažer Rene Breila a hráli jsme ji v autě několikrát po sobě. Pak jsme dostali nabídku zahrát si na prvním ročníku festivalu Crosstown Traffic a BooYaa Tribe na něm tehdy taky hráli. Viděli jsme je zblízka a byl to fakt zážitek.
AC/DC - Back in Black (1980)
Moje první originální kazeta. Bylo mi asi třináct let a od bratra jsem dostal k Vánocům kazeťák, který jsem měl hodně dlouho, až do doby, než jsem si koupil nový. Na AC/DC mě bavilo, jak ta muzika má velké koule a jak výborně šlape. To jsem tehdy nevěděl, že na téhle desce byl zrovna nový zpěvák. AC/DC mám pořad rád, byl jsem na jejich koncertě v Lipsku před třemi lety. Vyrůstal jsem na nich a pořád je respektuji.
MCH BAND - Es reut mich f... (1990)
Když jsem dostal tuhle dvojdesku ještě na vinylu od bráchy, bylo mi patnáct let. Pamatuji si, že jsem se u ní i bál. Není to tak, že bych chtěl pochlebovat bráchovi, ale tohle mě fakt ovlivnilo, minimálně v tom, že jsem věděl, že alternativní hudební cesta není pro mě. Tu desku mám doteď.
Faith No More - Angel Dust (1992)
Album, který mě moc bavilo, právě svou rozmanitostí a poslouchatelností. Bylo to něco nového a myslím, že s odstupem času i něco přelomového. Udělali prostě zářez v dějinách rockové hudby a nastartovali crossover. Ovlivnili hodně kapel, které v křížení stylů pokračovaly a míchaly rap s tvrdými kytarami. Mam krásné vzpomínky na Faith No More a na tu dobu vůbec. Nikdy jsem pak už na ně nešel, abych si je uchoval v paměti, když byli na vrcholu.
Living Colour - Stain (1993)
Skvělí muzikanti, kteří navíc vypadali hodně dobře. Stain je moje nejoblíbenější deska od Living Colour, i když jsem měl hodně rád i alba, která vydali před tím. Stain je pro mě jejích muzikantský „majstrštik“, protože jsou tam i balady a celý je to hodně melodický dílo a já jsem hodně přes melodii. Toto album jsem měl strašně dlouho v kazeťáku.
Bad Brains - Rise (1993)
Tuto desku jsem uměl nazpaměť. Další černí kluci, kteří dělali hustou muziku. Ostatní desky Bad Brains znám taky, ale takhle byla dotažena nejvíc. Bavily mě tvrdé kytarové riffy v kombinaci s černošskými soulovými linky. Bad Brains byli něco jiného než Living Colour nebo Faith No More. Byli víc hardcoreoví s tvrdším podvozkem, ale zároveň hráli po černošsku. V té době nás tato kapela hodně ovlivnila.
Pixies - Bossanova (1990)
Tuhle kapelu jsem poslouchal hodně dlouho a nejenom tuto desku. Každopádně Bossanova byla pro mě vrchol jejich tvorby, měl jsem ji prostě nejraději. Ovlivnil mě jejich postpunkový přístup k muzice. Já vyrůstal na punku a u Pixies mě uchvátil fakt, že zní jinak, hodně zajímavě a neotřele. Zkrátka neopanková záležitost s holkou na basu a skvělým zpěvákem. Mrzí mě, že jsem je nikdy neviděl, ale mělo se to stát tenkrát. Dneska už to asi není ono.
Metallica - Master of Puppets (1986)
Pro mě je to bezpochyby nejpovedenější album této kapely. Energie a diktát stylu a zvuku pro všechny rockery na dlouhá desetiletí. Líbilo se mi potom i černé album, ale to již byl takový mainstream. Dobyli svět a pak na ně chodily i holky z diskoték. Pro Metallicu nastala jiná doba a od té doby si mohou dělat co chtěj’. Baví mě dodnes, byl jsem na dvou koncertech, v roce 2002 na Slavii a pak na výstavišti, jak
pršelo.
Suicidal Tendencies - The Art of Rebellion (1992)
Tuto kapelu nešlo v mých začátcích opravdu přehlédnout, v dodávce, při jízdě na koncerty, prostě jela furt. Sváťa Čech vždy celou cestu bubnoval na zadním sedadle dodávky. Hustá doba, jezdili jsme skoro pořád a hráli 27 koncertů za měsíc. Byl to rockenrol se vším všudy, hodně se chlastalo a k tomu hrálo toto album. Zpěvák Mike Muir byl pankáč, ale měl super muzikanty kolem sebe, třeba basák Trujillo, a hard core posunuli do jiných muzikantských sfér.
