Norský multiinstrumentalista a zpěvák Einar Solberg je znám především jako mozek progresivně metalové formace Leprous, ale řadu let působil se svými spoluhráči jako Ihsanova doprovodná kapela a naživo vypomáhal i kapele Emperor.
Právě spolupráce s ikonou blackmetalové scény, který je zároveň nějaký ten pátek i jeho švagrem, pomohla kapele k získání odpovídající pozornosti. Ihsahn mnohdy na albech přispěl i vokálně, ale neustále se vyvíjející muzikanti jsou stále samostatnější a letos vydávají již šesté album, The Congregation, které představí během podzimu i u nás.
Vaše podzimní turné obsahuje kromě Prahy i pár „exotičtějších“ lokací, jako třeba zastávku v Srbsku. Je to vaše první cesta do této destinace?
Už jsme tam hráli několikrát, ale tentokrát jsme trochu nervózní, aby nebyly problémy na hranicích při cestě zpátky. To, co se dnes děje v Evropě, mě trochu znervózňuje a ještě víc tím trpí moje srbská manželka, která si to umí dobře představit. Tak doufám, že bude všechno v pohodě a na koncerty k vám a na Slovensko dorazíme po Bělehradu včas.
Přeju hodně štěstí, hlavně proto, že jsme hodně zvědaví na nové album naživo. Vypustili jste dost blackmetalových elementů a přidali na progresivitě a melodiích. Silné emoce jsou tu pořád, ale relativně odlišné.
Pravda je, že vůbec neuvažuju nad tím, jak jsme se vyvinuli. Možná jsme extrémnější, možná ne, ale naše hudba pouze vyjadřuje stav, ve kterém se nacházíme. Hodně jsme hlavně zapracovali na dynamice. Extrémnějších pasáží je, pravda, méně, ale mají své místo. Z nové desky mám hlavně pocit, že je soustředěnější než její předchůdkyně.
Dokonce to působí jako jeden celistvý proud pocitů, což hodně způsobují klávesy a experimenty s elektronikou. Máš i tentokrát hlavní autorskou zásluhu?
Píšu i většinu kytarových pasáží. (smích) Ve skutečnosti na začátku vůbec neřeším ani zpěv, ani klávesy. Začínám totiž s kytarami a bicími, které si naprogramuju. Zpěvy a klávesy pak přidávám jako dodatečné vrstvy. Nejsem právě nijak zvlášť dobrý kytarista. (smích)
Narušená mysl
V jaké náladě jsi vůbec skládal?
V mém případě je to hodně abstraktní. Nedokázal bych dokonce ani říct, že mi třeba náladu ovlivnil nějaký soundtrack. Skládám totiž hodně nevědomě. Spíš bych řekl, že čím míň nad tím uvažuju, tím líp. Abych řekl pravdu, poslední dobou jsem procházel hodně těžkým obdobím v mém osobním životě. Nerad bych zacházel do detailů, ale byly to dost temné časy a právě hudba mi pomáhá vyrovnat se s frustrací.
Nějak jsem totiž cítil, že ses nechal emocemi pohltit. Písně mají jasnou strukturu a vždy se po určité době vrátíš zpátky k refrénu, ale někdy ses nechal silně odtáhnout svou náladou. Připomíná mi to dlouhý rozhovor s blízkým přítelem u několika drinků, kdy se při vyprávění dostaneš úplně někam jinam a pak hledáš cestu zpět k původní myšlence...
To je celkem hezké vysvětlení. Vždy si užívám nejrůznější výklady své hudby. Když píšu, nezajímám se, jaké ingredience si vyberu, ale spíš jak je použiju. Držím se filozofie, že by člověk neměl spotřebovat všechno koření, které vlastní, v jediném pokrmu. Každý element si zaslouží individuální přístup a každou pasáž je možné rozvíjet do libovolných dimenzí. Jsem proto rád, když slyším, že se z těch experimentálních objevů vždy vrátím na zem. Navíc jakmile jsme hotový s muzikou, až poté začínáme s texty, které přímo vycházejí z vytvořených nálad.
Pokud budeme respektovat tvé soukromí, kde se vzala inspirace pro fráze typu „Damaged Mind“ „Effortless“ nebo „Done Pretending“?
Některé z nejlepších textů na téhle desce napsal náš kytarista Tor, který by své nápady asi vysvětlil lépe, ale i já jsem jich napsal dost. S kapelou jsme se shodli na zastřešujícím tématu pro texty, a tím je naše společnost. Chtěli jsme psát primárně o její schopnosti ovládat lidi a vnucovat jim priority, jako je touha po výdělku.
Ihsahnovi chlapci
Norský umělec a tvůj švagr Vegard Sverre Tveitan, též známý jako Ihsahn, hrál ve vaší kariéře vždy velkou roli. Album jste sice zčásti nahrávali v jeho studiu, ale tentokrát se na novém albu vokálně nepodílel.
U švagra jsme nahrávali pouze vokály a zbytek ve Fascination Street Studios ve Švédsku. Jako vždy mi byl velmi nápomocen, protože jsem dost změnil svou techniku zpěvu, především v rámci křiků. Doposud to dost odnášel hlas, ale s novým přístupem dokážu věci, které jsem vždycky chtěl, a navíc šetřím hlasivky. Dalo by se proto říct, že od chvíle, co mě to naučil, jsme jeho hostování zas tolik nepotřebovali. (smích) Hostoval na našich deskách pravidelně, ale tentokrát jsem necítil takovou potřebu. Na druhou stranu v jedné písni přidal doprovodné čisté vokály.
Jaký jsi zvolil trénink nového stylu zpěvu?
V autě. (smích) Mám tam absolutní klid, ale skoro jsem to vzdal, protože jsem vždy začal hodně rychle kašlat. Nakonec jsem na to přišel a mému hlasu to dost pomáhá.
Hodně mě také zaujal váš vzhled z posledních let, kdy vystupujete primárně v oblecích, a taky už nemáš na hlavě dredy. Byla to volba celé kapely? A jak to zvládáte na turné?
Náš vzhled se vyvíjí společně s naší hudbou a jsem rád, že se na tom shodneme v kapele všichni. Teda až na bubeníka, protože Baard se stejně naživo vždycky převleče do kraťasů. (smích) Já už to ale neřeším, i když po čase jsou ty hadry už celkem cítit. (smích)
Nedávno jsem konečně objevil kouzlo hry Guitar Hero, kdy donekonečna cvičím píseň Fascination Street od The Cure. Hned mě napadlo několik spojitostí s Leprous a zajímá mě, jestli máš k nim taky blízko?
The Cure tolik neznám, ale už dlouho si chci najít čas a začít se jim pořádně věnovat. Navíc je to pořádná ostuda, protože studio, kde jsme nahrávali novou desku, je pojmenováno po této písni. Divím se, že mi je nepouštěl vlastník studia, který je jejich velkým fandou. (smích)
Nakonec bych tě rád požádal o představení vašich předkapel na podzimním turné.
Když jsme plánovali toto turné, ohlásili jsme, že hledáme předkapelu. Nejvíce nás zaujali Sphere, kteří hrají hodně zajímavý moderní metal, který má blízko k djentu. Rendezvous Point hrají zase kapánek jemnější prog metal a byli jasná volba, protože s nimi hraje náš bubeník. Jsem moc rád, že na turné pojedou všechno norské kapely.
Arvo Pärt - Fratres (1977)
Znáš ten pocit, když ti hudba, včetně tvých milovaných věcí, leze na nervy? Existují pak pouze dvě možnosti: Naprosté ticho, nebo Arvo Pärt. Když poslouchám jeho díla, především Fratres, jednoduše létám a mám husí kůži. Nejsem věřící, ale při tom se dostanu nejblíže ke spirituálnímu zážitku.
Radiohead - OK Computer (1997)
Nesmrtelné album, které předčilo svou dobu a bez debat patří mezi pilíře pop-rockové historie. Je originální, nesmírně emotivní, hluboké a chytlavé. Ikonická záležitost.
Massive Attack - Mezzanine (1998)
Asi moje nejoblíbenější album vůbec a jedna z hlavních inspirací. Massive Attack jsou mistři v budování písní kolem jednoduché, ale zároveň silné myšlenky. Přestože se může na první poslech zdát album repetitivní, neustále se vyvíjí, pokud posluchač dává pozor. Temná, vyzrálá a silná atmosféra na téhle desce ke mně doslova promlouvá.
Massive Attack - Heligoland (2010)
Naprosto úžasné album, u kterého mě inspiruje to, že je kapela schopna stále vydávat inovativní a emotivní hudbu i po dvaceti letech existence. Dalo by se říct, že tuhle desku poslouchám ze všech nejvíc za posledních pět let. Není tam ani ždibec vaty.
Radiohead - Hail to the Thief (2003)
Bývalo to mé nejoblíbenější album od Radiohead, dokud mě, jako mnoho jiných, nenakazil virus jménem OK Computer. Obsahuje všechno, co miluju na Radiohead!
Porcupine Tree - Fear of a Blank Planet (2007)
Nějakou dobu jsem ji neslyšel, ale znamená pro mě hodně, a navíc měla zásadní vliv na to, jak jsem se jako muzikant formoval. Porcupine Tree byli jedni z mála progresivních kapel, které dokázaly napsat velmi dobré a emotivní písně. Zároveň temná atmosféra desky je perfektní.
Susanne Sundfør - The Brothel (2010)
Jedna z mých nejoblíbenějších desek. Susanne Sundfør je, jak se říká, kompletní umělkyně. Má osobnost, talent, originalitu a schopnost uchvátit. The Brothel není nic než fantastické album.
Behemoth - The Satanist (2014)
Nikdy jsem nebyl velkým fandou Behemoth, dokud nevyšla tahle deska. Navíc po navštívení několika jejich živých vystoupení, jsem zjistil, že jsou jedni z mála extrémně metalových kapel, ve které věřím. Ano, je to pompézní, nadoraz, ale vždycky správným způsobem.
The Dillinger Escape Plan - Miss Machine (2004)
Jedno z nejintenzivnějších a nejoriginálnějších alb, co znám. Kdykoliv mám náladu na něco opravdu úderného, sáhnu po tomhle. Není to ale jen technické a nepříčetné, ale taky hrozně chytlavé.
The Prodigy - The Fat of the Land (1997)
Touhle deskou jsem pronikl do světa alternativní hudby během základní školy. Moc dobře si pamatuju představu, kdy stojím na pódiu a hraju skladbu Breathe. Mohlo mi být tak jedenáct. Tohle album pro mě moc znamená a to ze mě nemluví jen sentiment. Je to vážně unikátní dílo.
