Kapel, o kterých můžeme říct, že si vybudovaly jasně rozpoznatelný, žánrově netuctový projev, není zase tak mnoho. Valašská čtveřice Six Degrees of Separation mezi ně patří. Nedávno jsme recenzovali jejich novou desku The Hike & Other Laments a nyní nám svá srdcová alba představí zpěvák a baskytarista Radek „Doctor“ Zábojník.
Vybíral jsi především zásadní metalové kousky z 90. let. Sleduješ systematicky nové dění na scéně, anebo už se věnuješ jen určitému svému oblíbenému segmentu, protože je dnes všeho moc a nedá se to úplně pobrat?
Snažím se svoje obzory neustále rozšiřovat, a ačkoliv jsem ve svém výčtu uvedl jen metalová alba, neznamená to, že bych nic jiného neposlouchal. Záběr mám poměrně široký, takříkajíc od Björk přes Faith no More, Vlastu Redla až třeba po Dillinger Escape Plan. Ničemu se nebráním. Dění na scéně samozřejmě sleduji, ono to vlastně s tím naším muzicírováním ani nelze jinak.
Tvým nástrojem je baskytara, která bývá mnohdy podceňována, na některých nahrávkách ani není příliš slyšet... Jsi vysazený na to, že v muzice tu „svou“ basu ušima hledáš víc než jiné nástroje, anebo navzdory svému hráčskému zaměření vnímáš spíše hudbu jako celek?Samozřejmě si basových linek na nahrávkách všímám, nicméně můj forenzní postup při „objevování“ muziky vypadá v kostce asi takto: Zaprvé - písnička nesmí být blbá; zadruhé - hrozně důležitým faktorem je pro mě zpěv (musí umět zaujmout); zatřetí - pěkná basička potěší.
Nazval by ses sběratelem desek a dalších souvisejících hudebnin jako DVD, knihy, plakáty...?Sběratel, toť má diagnóza. Jsem filatelista, numismatik, sbírám CD i DVD, knihy (hlavně fantasy a sci-fi), stavím modely letadel. A baskytar mám taky pár, když už jsme u toho.
Tak tuto pobídku nelze nevyužít. Prozraď o svém nástrojovém parku něco bližšího!
Jsem šťastným majitelem pěti baskytar, v podstatě mám pořád všechny, které jsem si kdy pořídil (sběratel, co nic neprodá). Čili mám i svou první, na gymplu za dva tisíce pořízenou Jolanu D-Bass. Tu jsem po letech nechal u mistra Pořízky zrepasovat a předělat na bezpražec. To je čtyřstrunka. Dále mám tři pětistrunky: MM Stingray Custom (taky od mistra Pořízky), dále pak Fernandes Gravity a svoji asi nejoblíbenější a koncertně i studiově nejužívanější Fender Jazz Bass American DeLuxe. No a jako „exces“ mám i jednu osmistrunku, a sice ESP LTD B-208FM.
Jak se ty osobně cítíš v současném digitalizovaném prostředí? Velká část celé hudební scény se už dlouho odehrává na virtuální bázi souborů, webových profilů, sociálních sítí... A v důsledku toho už mnozí ani nevnímají hudbu v dříve zavedených kontextech, jako je celistvé album, artwork nahrávky apod.
Stále uznávám formát alba coby zásadní počin či milník v životě kapely. Ale že by se mi stýskalo po dobách, kdy třeba velká část komunikace probíhala čistě papírovou formou, tak to zase ne. Tenhle digitální věk mi svým způsobem imponuje, přestože s sebou přináší i mnohá úskalí, a zejména hudební branže v tomhle ohledu tvrdě narazila. Nezbývá však než se otřepat a hledět k světlejším zítřkům. Můj německý kolega říká: Na konci bude dobře. A pokud nebude, tak to ještě není konec.
Anathema - Alternative 4 (1998)
Oblíbil jsem si už předchozí dvě alba téhle kapely, ale tato deska mi vyloženě učarovala a stala se pro mě na dlouhou dobu etalonem hudby s velkým H. Od ní taky dělím svůj život na „před Anathemou“ a „po ní“, a pokud by se mě někdo ptal na nejzásadnější skupinu vůbec, jmenoval bych bez přemýšlení právě Anathemu. Excelentní kapela jak na deskách, tak na koncertech.
Cradle of Filth - Dusk ... and her Embrace (1996)
Zjevení z čistého nebe, esence zuřivosti, melodií a do té doby neslyšeného (alespoň pro mě) způsobu zpěvu, nebo jak to Daniho ječení nazvat... „Originální“ polská kazeta putovala od kamaráda ke kamarádovi a bylo zajímavé sledovat, jak mánie kolem kapely postupně rostla. U mě osobně pokračovala až do alba Damnation and a Day (2003). Pak nastal čas změnit lokál.
Death - Symbolic (1995)
Právě Chuck Schuldiner mi ukázal, že nejen melodickým vokálem živ je člověk. Touto nahrávkou jsem se prokousával poměrně dlouho, ale o to déle mi pak vydržela a vlastně se mi nikdy neohrála. Což beze zbytku platí pro poslední čtyři desky Death. Jak výjimeční muzikanti se na nich podíleli, jsem zjistil až mnohem později. A v mém prozření mě to jen utvrdilo.
Devin Townsend - Infinity (2000)
Na jedné metalové kompilaci se vedle tak nějak standardních záležitostí objevila také jedna věc, která zcela vybočovala a byla... prostě mimozemská. Totiž skladba Bad Devil tohoto kanadského šílence. Devin prý celou desku nahrál sám (až na bicí Gena Hoglana) a údajně jej z nahrávání odvezli rovnou do blázince, kde si pobyl dva měsíce. Inu, je to na té desce poznat.
Marilyn Manson - Mechanical Animals (1998)
Pominu-li zcela zmršený brněnský koncert před pár lety, musím před tímhle zjevem na hudební scéně hluboce smeknout. V paměti mi totiž navždy zůstane úplně jiný jeho koncert, totiž ten pražský z 90. let, jímž Manson srovnal se zemí Malou sportovní halu. Na tomhle albu se poprvé představil v úplně jiné, jaksi vyklidněné a písničkovější poloze. Skladba Diassociative je pro mě jedním z TOP zářezů vůbec.
Mastodon - Crack the Skye (2009)
Teď se dívám, že tohle album na mém seznamu jako jediné nepochází z 90. let. Není to tím, že bych od té doby nic nového neposlouchal, spíš už mě asi jen tak něco nedokáže uhranout. Nicméně tomuto albu se to povedlo. Nádherná kytarová práce, promyšlené a chytlavé vokální linky či celkově netradiční přístup ke komponování. Velmi sympatická kapela s image dřevorubců.
Mercyful Fate - In the Shadows (1993)
S Kingem Diamondem jsem se seznámil nejdříve skrze jeho sólovky. Zaujal mě koncepční způsob tvorby jeho alb pojatých jako jednotný hororový příběh. Zásahem do černého pro mě bylo ale až tohle album s velmi zvláštní, tajemnou atmosférou. Jsem moc rád, že je King opět ve formě a snad se brzy zase dočkáme i u nás.
Moonspell - Irreligious (1996)
V obchůdku s kazetami jsem si nechal do sluchátek pustit novou desku Moonspell, na níž jsem někde předtím četl recenzi. Dodnes si vybavuji, jak mi běhal mráz po zádech, když se po úvodním intru rozezněl ten skvělý kytarový motiv, následovaný ultrahlubokým kázáním Fernanda Ribeira. Intenzivní a nečekané seznámení s touto portugalskou smečkou, která mě baví dodnes.
Paradise Lost - Draconian Times (1995)
Půlnoc, MTV, Headbanger’s Ball s modrovlasou Vanessou Warwick: Vítězem ankety časopisu Kerrang! v kategorii „Nejlepší klip“ jsou Paradise Lost se skladbou Embers Fire. Sakra, to tam zpívá Hetfield? Tak to místy znělo, a moc dobře! Už tady zpěvák Nick Holmes naznačoval potenciál, který plně rozvinul hned na další desce. Co na tom, že naživo to nikdy nebylo ono.
The Gathering - Nighttime Birds (1997)
Původně jsem chtěl na tomhle místě zmínit Samael a jejich kultovní desku Passage. Následovalo hrůzné zjištění, že nezmínit Anneke Van Giersbergen by bylo neomluvitelné a neodpustitelné. A právě deska Nighttime Birds mě seznámila s hlasem této sympatické Holanďanky, s hlasem, který dokáže pohnout horou.
