Nikola Kandoussi je kytaristka a zpěvačka dívčí rockové kapely The Agony, se kterou v listopadu začnou natáčet druhou řadovou desku ve studiu Sono. Čtyřiadvacetiletá protagonistka souboru je současně i autorka většiny skladeb kapely. Mají za sebou poměrně náročné léto. Kromě vystoupení v zahraničí zahrály také na všech zastávkách putovního festivalu České hrady.CZ. Nové album The Agony vyjde ještě letos.
Jak ses dostala k rocku a co byla první tvoje stěžejní deska?
U mě to byl vliv rodiny. Jako dcera rockového kytaristy jsem nemohla dopadnout jinak. Celá naše rodina je muzikální, kdo nehraje na nástroj, ten hraje minimálně na nervy. Co jsem rozum brala, hrál u nás rock. První stěžejní deskou byla výběrovka od Kiss, nějaká neoficiální s názvem Kiss: The Very Best. Pak jsem se dostala ke kissácké studiovce Dynasty. Tu jsem točila na kazetě pořád dokola.
Kterou desku sis koupila jako první, ze své vlastní kapsy?
To bylo album Legacy od britských Girlschool. Bylo mi šestnáct, koupila jsem si CD a tu desku miluju doteď.
Když posloucháš hudbu, ať už z desky nebo při koncertě, vnímáš hudbu čistě jako fanda, nebo jako kytaristka?
Řekla bych, že jako obojí. Při prvním poslechu vnímám z čistě posluchačského hlediska to, jestli se mi písnička líbí nebo nelíbí, jestli je v ní něco, co mě chytne. Pak mě ale napadají muzikantské otázky a otázky typu: „Sakra, to je dobrej riff, jak to hraje?“ nebo „Zajímavě udělané aranžmá a dobrá harmonie.“ Nerockové věci, jako jazz, soul, šanson, si ale vychutnávám zásadně jako posluchač.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Já mám takovou svatou pětici sestávající z Kiss, Girlschool, Mötley Crüe, Metallicy a The Pretty Reckless. To jsou kapely, o kterých vím snad všechno, znám celou jejich diskografii a tak. Postupně ale přibývaly a stále přibývají další vzory: L7, Biffy Clyro, Queens of the Stone Age, Crucified Barbara, Arctic Monkeys, Alice in Chains, Soundgarden. Ze zpěvaček naprosto miluju Ellu Fitzgerald, Billie Holiday, Arethu Franklin, Edith Piaf.
Jaký je dnes tvůj hudební záběr coby posluchače?
Od Billie Holiday po Gojiru. Přes starý rokenroly, jazz, soul, woodstockovské šedesátky, rockové dinosaury sedmdesátých let, starý americký disko, málo známý britský pankáče, synth pop, italo-disko a všechny možné hair metaly do grunge. Pokud je to dobrá muzika a osloví mě, miluju ji bez ohledu na žánr.
A líbí se ti něco ze současné české scény?
The Atavists, Dirty Blondes, Rattle Bucket, Prague Conspiracy, Civilní Obrana, Fancy Foxx, Hentai Corporation nebo třeba Lenny. Dřív jsem měla za to, že u nás není nic dobrého, ale byla jsem vedle, máme tu fakt skvělou muziku.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Těch je hodně. Reunion L7 v Lucerna Music Baru se mi obzvlášť vryl do paměti, a to L7 nejsou úplně moje top kapela, ale ta energie byla neskutečná. A ze symbolického hlediska asi Girlschool v roce 2008 na Benátské!, protože díky tomu jsem si uvědomila, že chci jednou založit ženskou kapelu.
Koncert, který jsi odehrála a v životě na něj nezapomeneš?
První fakt velký pódium s mou vlastní kapelou, hlavní stage Masters of Rock v roce 2015, případně nedávný koncert na hradě Veveří v rámci festivalu Hrady CZ. Měly jsme top večerní čas, bylo tam neuvěřitelně moc lidí a mně se splnil jeden ze snů.
Jsou ještě nějaké oblíbené desky, které bys rád dala do svého výběru, ale nevešly se tam?
Asi bych rozhodně zmínila The Runaways a jejich Live in Japan nebo Alice in Chains a album Dirt a Puzzle od Biffy Clyro.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedala z ruky?
Elpíčko Kiss Paul Stanley z roku 1978. Originál z USA, mám ji od Paula podepsanou. Ta se mnou půjde pod drn.
Pouštíš si desky z LP nebo CD?
Zamilovala jsem se do vinylů, takže čím dál tím víc poslouchám z LP. Cédéčka vynechávám, co nemám na LP, streamuju ze Spotify.
Kiss - Alive! (1975)
Díky téhle desce hraju na kytaru, má energii, jsou tam úžasné písničky. Zkrátka je to magie vrytá do vinylu. Poprvé jsem Alive! slyšela ve třinácti a je to neuvěřitelné, co ta deska dokáže udělat s puberťákem. První pocit husí kůže z muziky a první téměř sexuální vzrušení, za to všechno může tohle album.
Kiss - Paul Stanley (1978)
Z Kiss jsem Stanleyho měla vždy nejraději a jeho první sólovka je mou srdcovkou. Aniž by se hudebně až příliš vzdaloval od Kiss, otevřel se fanouškům v jiném slova smyslu, je to velmi osobní a emocionální rocková deska a na mě hodně zapůsobila. Poté, co se mi povedlo zazpívat si přímo s Paulem otevírák Tonight You Belong to Me, už můžu v klidu umřít.
Girlschool - Hit and Run (1981)
Už s prvními takty úvodní C’mon Let’s Go mi jako patnáctiletou bylo jasné, že tohle je pro mě přelomová záležitost. Takhle dovedly hrát ženský v roce 1981! Bicí jako lokomotiva, parádní riffy, neskutečná sóla od Kelly Johnson... Tohle album je skvost.
The Pretty Reckless - Light Me Up (2010)
Váhala jsem, zda zařadit druhou studiovku Going to Hell, nebo debut z roku 2010, a debut vyhrál. Je to soundtrack k mým létům na gymplu, deska plná bezvadných, chytlavých a moderně znějících písniček. Taylor Momsen má fenomenální hlas a přidrzlé provokativní charisma, to mě vždycky bralo.
Mötley Crue - Shout at the Devil (1983)
Perfektní chemie skladatelských schopností Nikkiho Sixxe, skvělých groovů Tommyho Leea a hlavně tehdy průkopnických sleazových riffů Micka Marse, to všechno se nese v ďábelsky přitažlivé atmosféře. Kult a definice osmdesátých let (ještě předtím než se zvrhly do místy téměř parodie). Písničku Looks That Kill jsem schopná pustit si kdykoliv.
Led Zeppelin - III (1970)
Z celé diskografie Led Zeppelin mám Trojku nejradši, připadá mi nejvíce konsistentní. Z ostatních alb si poslechnu pár písniček, ale tuhle desku sjedu celou od začátku do konce. Přestože tam je dost folkových prvků, má to pro mě kouzlo a třeba Since I’ve Been Lovin’ You je skladba seslaná snad shůry. Nádherná záležitost.
Metallica - Ride the Lightning (1984)
Řadím se k fanouškům rané Metallicy, tj. éra Kill ‘Em All až do Černého alba včetně. První tři alba jsou pro mě definicí totální energie, dravosti, je to přehlídka neuvěřitelných riffů. Ride the Lightning je můj favorit. Na rozdíl od debutu je kapela jistější, vyhranější, dospělejší (což poté završila legendárním Master of Puppets). Album navíc obsahuje The Call of Ktulu, což je moje nejoblíbenější instrumentálka na světě.
Soundgarden - Superunknown (1994)
Po smrti Chrise Cornella se konal vzpomínkový koncert v pražském Rock Café. Taky jsem se zúčastnila, zpívala jsem Rusty Cage a právě toho večera jsem některé písničky Soundgarden slyšela poprvé. Z alba Superunknown jsem si jich zamilovala nejvíc. Krásně zatěžkané groovy, je to heavy, je to sexy, má to skvělé postupy, tak trochu depresi. Cornellův hlas je neuvěřitelný, a kdykoliv slyším Mailman, nejradši bych byla striptérkou.
Crucified Barbara - Til Death Do Us Party (2009)
Tohle album na mě mělo podobný účinek jako Hit and Run od Girlschool, snad jen že to bylo o pár let později a Crucified Barbara byly o dost tvrdší. Dodnes mě mrzí, že se rozpadly, druhou desku kvalitativně řadím na vrchol jejich diskografie, kromě chytlavých songů se vyznačuje parádním zvukem v čele s říznými kytarami.
Slash - Slash (2010)
Slashův sólový debut se rovná jedné úžasné písničce za druhou. Výběr hostů a následné skládání jim přímo na tělo má za výsledek opravdu perfektní a chytlavou desku, kde jsou pro mě vrcholnými momenty Cornellova Promise, instrumentálka Watch This nebo třeba skvěle dopadnuvší spolupráce s Adamem Levinem v Gotten a s Fergie v Beautiful Dangerous.
